Máme dovolené a prázdniny, máme žhavý letní čas a převážná část českého obyvatelstva směřuje za horizont všednodennosti. Zhusta se při tom překulí i přes hraniční horstva. Uteče „za kopečky“, a tak většinou unikne „výhni“ českého veřejného dění. Včetně politiky s její obscénností, polovzdělaností, personální uzavřeností, provincionalismem a politikařením.

Občané, kteří se nemohou odtrhnout od „pravidelné dávky emocí“, jakou nám do synapsí vpichují mediální interpretace vůkolního světa, dostávají po zásluze jejich koňské dávky…

Předně nekonečnou burlesku Ivety Bartošové, co už dle některých zpráv postoupila až do jakéhosi „análního stádia“ (míním tu burlesku, I. B. ho má snad už dávno za sebou).

Dále slyšíme o zděšení vykroužkovaného Ivana Langera z návratu komunistů, což je u někdejšího aktivisty státostranického režimu lehce nudným restaurováním obrazu jeho duchaplného charakteru.

Čestné místo má pak Miroslavem Kalouskem dirigované „bájné vyprávění“ starce Schwarzenberga o aktuálním ohrožení demokracie „exhumací“ Gottwalda nebo německé nacionálněsocialistické revoluce L. P. 1933.

Adekvátnější by bylo, kdyby zbožný „knížepán“, kluzký elitář obklopovaný monarchistickým kultem, vzpomněl rok šestatřicet ve Velké Británii. Když tam právě (viz reportáže veřejnoprávní ČT) spatřil světlo světa nový „Spasitel“, tj. třetí dědic anglického trůnu, lid milující královské svatby či narození následníků snáze pochopí paralelu mezi předválečnými událostmi v „césaropapistickém“ království a soudobou Českou republikou.

Onoho roku 1936 usedl na panovnický trůn Eduard VIII., ale záhy se jej vzdal ve prospěch mladšího bratra Jiřího, známého jinak z filmu „Králova řeč“. Vznikla sentimentální pohádka, že tak učinil pro milostný cit k dvakrát rozvedené Američance Wallis Simpsonové, jež se stala solí v očích britskému establishmentu. Byla totiž neurozeného rodu, fixovaná na peníze a postavení svých manželů. Ovšem v reálu hlavně vadilo, jak nebezpečně blízko měla její dominantní osobnost k rostoucímu býlí nacismu i jeho tajným službám.

Eduard Osmý, který si při návštěvě Adolfa Hitlera „odzkoušel“ pozdrav vztyčenou pravicí, byl nakonec rád, že skončil – stejně jako „desetinásobný“ Viktor Kožený – na slunných Bahamách. Nicméně oficiálně abdikoval z roztoužení, aby pak žil do konce žití v ústraní.

To prý sám od sebe plánoval také Petr Nečas, vždyť s autoritativní Nagyovou chodili z čisté lásky… Jeho Wallis – nezaměňujme, prosím, se špionážně-ekonomickou aférou Wallis za éry „kožené a železné“ – z něj svými spády též učinila šťastného Simpsona. Homera Simpsona.

Monarchistické „love story“ mnozí podnes věří, báchorky šířené Petrem Nečasem z něj dělají stále směšnější figuru. Poblázněného oktavána se sklony k hysterii. Výkvět českého pekla.


Psáno pro Parlamentní listy