Náš národní hrdina, Mistr Jan Hus, či jiní jemu myšlenkově blízcí reformátoři/revolucionáři brojili proti i dnes nezřídkavému mnohoobročnictví, svatokupectví a odpustkům. Odpustky rozkládaly evropskou medievální společnost, protože její dominantní doktrína zahájila „orwellovskou“ výměnu peněz za odpuštění hříchů. Obzvlášť skandální bylo, že se dalo zaplatit i napřed, před jejich spácháním. Kritici užívající břitkou logiku horlili argumentem, že by nejspíš sám Antikrist dostal odpustek, kdyby zástupcům Božím na zemi „řádně“ zaplatil. Hříšníkům obvykle hrozila “reklama“ na muka pekelná, nepřátelům zlořádů žalář či upálení pro spolky s Ďáblem.

Církevní hierarchie se tedy ve své zaslepenosti důsledně diskreditovala, a to s dalekosáhlými důsledky, jež posud ovlivňují dějiny... Přesto přese všechno se ale stále jednalo o jakousi, aťsi zvrácenou, peněžní kompenzaci hříchů. Hříšnost, včetně klasických zločinů, byla pořád dle obecného povědomí nemravností. V současnosti však může být obecnou hodnotou. Velkým, těžko smazatelným plus, přizdobením vybraného jedince a jeho prý skvělých cílů.

Nemíním zabředat do filozofických úvah, co je hříchem a zločinem, vyjdu z předpokladu, že normální člověk pod nimi chápe vraždu, loupež, krádež, korupci… I když přijde na to. Platí také věta z filmu „Tři veteráni“, že tu máme moc dobré lidi: „Chvíli tě milujou, chvíli kamenujou. Jak se jim poručí.“

Vysokou hodnotovou pružnost projevují například mnozí potomci husitských pražanů. Leccos bylo na pořekadle, že v metropoli volby vyhraje i Klausova tenisová raketa. V posledních letech ji ale, nejspíše s úpadkem zdravotního stavu populace, překrylo kuřácké náčiní.

Po desetiletích nevídaných „OPEN skandálů“ se totiž Pražanova „láska k zvěčnělému“ Václavu Klausovi transformovala v lásku k věčně politicky živému Karlu Schwarzenbergovi, paravanu nesnášeného Miroslava Kalouska. V obdiv k muži s dýmkou, nikoli potom houslemi; na údajnou práci Sherlocka Holmese si „kníže“ při Čunkově uplatkářském skandálu najal americkou detektivní kancelář Kroll... Zkrátka k potomku rodu, jehož čest zavazuje a kterého mnozí vychvalují, jak se hezky veřejně přiznal, že při svých rozsáhlých restitucích korumpoval státního úředníka. Vzácný charakter, gratulujeme!

Nejsme bohužel zdaleka u konce, příklady táhnou. Pozitivně (jak také jinak) zvolený název rostoucí, čistě marketingové strany „ANO“, byl po nějakou chvíli spojován s oficiálním parole „Budeme méně krást“. Skandální proklamaci záhy převrstvilo absurdní povídání o státu řízeném coby firma. Tu před pár dny pro nepřijatelnost zase převrstvilo... Už ani nevím, co. A nic se neděje, ačkoli pochybnosti o Babišově projektu jsou nabíledni. Nevadí, že mění názor v cuku letu, že se odříká biblického „Ano, ano - ne, ne“.

Jenže proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři. Jeden z těch, kteří mají v popisu práce šířit v Čechách a v Moravě Písmo, je Dominik Duka. Prelát, pro nějž dohody neplatí a který ještě před začátkem takzvaných církevních restitucí plánovitě napadal odpůrce obskurní pravicové koalice. Viz jeho nehorázné hodnocení lidem zaplněného Václavského náměstí jako spolčení lůzy. Chválil též prezidentskou amnestii a čerstvě – čistě kvůli majetku – de facto varuje před návratem „Satana“ se srpem a kladivem. Ovšem to už jsme zase zpátky - u odpustků… Kruh se uzavírá.


Psáno pro Parlamentní listy