Znechucenost domácího voličstva se s léty vršila pomalu, zato jistě. Cihlu po cihle, kámen po kameni, břevno za břevnem. Až z ní vyrostla převysoká stavba: Babylonská věž naštvanosti.

Při vršení lecjakých stavebnin se ovšem tradičně zmátly jazyky a ze zmatků vzešla zkratkovitá řešení. Stejně jako s revolucí roku 1989, kdy byly likvidovány i účelné věci pouze proto, jelikož ráčily vzniknout péčí státostranického zřízení. Takže je buď „horko-ťažko“ obnovujeme, nebo planě lamentujeme, co užitečného jsme ke své škodě sprovodili ze světa.

Vítězové a poražení předčasných voleb roku 2013 byli předem jasní i malému dítěti, a ejhle, jak moc předčasné vědění! Rozezlení občané se rozešli do různých stran…

ANO, ČSSD utrpěla vítězství. Přespříliš očekávala triumf, až nakonec prohospodařila, co mohla. Opakovaný vtip však přestává být vtipem. Je do očí bijící výzvou, obsílkou rozsáhlé voličské obžaloby na zavedené partaje, aby si konečně uvědomily, jak výrazně se odcizily takzvanému obyčejnému občanu. Rozsudkem se stal extrémní multipartismus, s nímž u nás máme zkušenost – ochromoval již první republiku…

Duch předvolební atmosféry totiž přinesl tichou, ale jasnou touhu po změně. I za libovolnou cenu, kterou jsou třeba „kulometné salvy“ podbízivých národoveckých výkřiků Tomia Okamury, jemuž byl Senát proklatě malý.

Hromadný (ačkoli ostudně prolongovaný) ústup od „falešného vědomí“, že komunisté a vůbec celá levice „žerou malé děti“ nebo že „stát je vždycky horší hospodář“ ale nakonec zužitkoval kdosi jiný než sociální demokracie. Byl to velkopodnikatel s kořeny v politických (a bezpečnostních?) strukturách pseudokomunistické diktatury.

Jeho bezbarvě rázný populismus ošálil voliče, kteří chtěli konečně dojít – po letech korupce či šlendriánu – hbitého řešení. Favorit, Lidový dům, se však projevoval dvojdomě a v podstatě se také znovu obával být sebevědomou sociální demokracií. Aby snad nebyl po tisící demagogicky spojován s minulým režimem.

Zjevně do něj vstoupil sám (hurá)antikomunismus posledního čtvrtstoletí a zabydlel se v podobě opatrnictví. Za jeho stěnami si tak mnozí nevšimli, že venku různé konstanty dosavadního vývoje definitivně odumírají. Dobře to poznal Babiš, ale i KSČM, ten „papírový drak“ aneb „čokoládový čert“ české demokracie…

Má-li se proto naše země začít uzdravovat z hloubky, musí začít přemýšlet z jiného konce. Bez neustálých zamindrákovaných stereotypů. Bude to však bolestné, neboť kterak správně postřehl náš první prezident, myšlení bolí. A někteří už potom nebudou mít co říct…


Psáno pro Parlamentní listy