Česká postemigrační sociální demokracie se obnovovala ztěžka. V atmosféře, kdy pojem „levice“ značil bezmála vulgarismus a kdekdo bez přemítání zaujímal (staronovými médii razantně prosazovaný) postoj, že kritizovat Václava Klause alias „Neomylnou Veličinu“ znamená být stalinistou. Spousta (dříve) ustrašených občánků si skrze bezpečné lání na minulost ventilovala svou malost a jen poměrně málo jedinců si svedlo uvědomit, jak těžké časy, časy falešných nadějí, nás čekají. Politicky, hospodářsky, sociálně nebo kulturně.

Nepravicové formace tehdy existovaly hlavně do počtu. Obtížně sháněly základní finanční i personální zdroje, jelikož mnozí schopní komunisté střelhbitě zahazovali živnostenské, opravuji, rudé knížky a chápali se těch modrých. Do Lidového domu, o nějž se museli sociáldemokraté nápadně tvrdě soudit, tak proudily ponejvíce druho- či třetiřadé persóny. Čemuž nijak zvlášť nebránil ani sebestředný Miloš Zeman, jenž v parlamentu pochopil, že bez podpůrných struktur nemá šanci – ať sebevíc nadaný – se výrazněji prosadit.

V sociální demokracii podal mimořádný vůdcovský výkon, když tempem nabíral členstvo a voliče. Či jak slíbil, šel vládě po krku, až došel hlavním vchodem do Strakovky. Avšak většina jeho následovníků – s výjimkou Jiřího Paroubka, jenž ČSSD vlastně spasil po Špidlovi s Grossem – už byli lídři poněkud chabí. Což si prezident Zeman, s nímž byl každý jeden na kordy, s rozkoší vychutnal na posledním, hradeckém sjezdu.

Expředseda Sobotka, který si jako šéfporadce přizval politicky podprůměrného Špidlu (pozoruhodného ovšem bezuzdnou „zemanofóbii“), se namísto sbírání veškerých prostředků a sil snažil zlikvidovat nepohodlné. Až bezmála zlikvidoval sociální demokracii. Léta ničím zvláštním neobtěžovaný Andrej Babiš mezitím hromsky vyrostl a s úsměvem baziliška vyluxoval témata, kádry i exekutivní úspěchy koaliční sociální demokracie. Regiment Sobotkových byrokratů a nohsledů tak nahradila (těžko říct kolikátá) liga dříve násilně upozaděných.

Primárně kvůli jejich neukojené vůli k moci nastalo stranické referendum, jež hlava státu obratně usměrnila načasováním Babišova jmenování „tuplovaným“ premiérem. Aby rozhodnutí devatenácti tisíc bývalých spolustraníků vzápětí vytěžila, když dovnitř i navenek oslabila již takhle mocensky neduživého následovníka Hamáčka. Ten má totiž co děkovat pražské politické galerce České strany sociálně demokratické, respektive tamějším funkcionářům (neboli „přátelům“), jimž lahodí Pocheho ministerská nominace.

Aby bylo zřejmo, že sociáldemokracie se dna ještě netkla, povstal z prekérní nominace dojem, zda nemá o koalici jednající Lidový dům více než „pouze“ dvě protivné frakce. Inu, kdeže jsou „loňské sněhy“ organizační jednoty, kterou se „oranžoví“ chlubili za Paroubka.

Že v referendu přehlasovaní nemysleli slib uznání vlastní porážky upřímně (viz někdejší billboard Stanislava Grosse), k údivu není. Ve sdělovacích prostředcích se okamžitě zjevila kritická mínění pánů Foldyny se Štěchem: odlišná jen naturelem – mírou sebeovládání dotyčných. Vážnějším úkazem je pro ČSSD ctižádostivý výstup prvního místopředsedy Jiřího Zimoly, kterým zrelativizoval Hamáčkův „stalingradský“ vzdor, že není kam ustoupit, že „za Pochem není pro socany zem“.

Konstelace je to de facto ještě záludnější. Existují komentátoři, již se na nový kabinet těší jako dítě na vánoční stromek, ač designovaného premiéra nemohou vystát. Nenávidí totiž „hradního pána“, jemuž vláda s důvěrou ubere na vlivu. Dejme tomu, jenže kdo teď bude Hamáčkovi šplhat po shrbených zádech? Rozliční přátelé Miloše Zemana…


Komentář je rozšířením článku, který zveřejnil Reflex.cz