Překonat Kemala Atatürka!
Hledat ve standardní české kyberdiskuzi pokladnici moudrosti, moc moudré není. Ačkoli i tam se dají najít závažné podněty. K nim si dovolím počítat klávesnicový výron přispěvatele, který seriózně prohlásil, že Turecko nás nijak neohrožuje, ježto nemá v Evropě žádných zájmů. Tečka.
Nikdy se mi nedaří odříct se překvapení, jak kosmicky nekonečná (i zakřivená) může být ignorance občana, jejž prakticky veškerá média dennodenně zpravují o obtížném a nebezpečném chování Malé Asie. Nebo o tom, že si Ankara „jako na potvoru“ drží druhou nejpočetnější armádu v NATO a s EU má nadstandardní obchodní či bezpečnostní vztahy. Nemluvě o hutných tureckých menšinách dlících v Bulharsku, Německu, Rakousku nebo jinde; o minoritách začasté neloajálních vůči nové vlasti. Bojovným a ambiciózním prezidentem Erdoganem nadto burcovaných k upřednostnění „země otců“. Jeho osmanství.
Diktátorský prezident, který útočně žádal omezování svobody slova v Německu a jemuž holdovali němečtí fotbalisté tureckého původu, se netají výběrovou láskou k minulosti. Vzývá dějinnou úlohu Vysoké Porty. Tedy bychom se neměli za nehet divit, že před volbami výpravně agitoval taky v nábožensky rozdrobené Bosně a Hercegovině. V téže Bosně a Hercegovině, kde se s nedůvěrou, neřkuli nevraživostí vzájemně pozorují římskokatoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové a muslimští Bosňáci. Ostatními etniky dvojzemě z historických důvodů hanlivě přezdívaní „Turci“.
Opakované vojenské kampaně sultánů z Istanbulu přinesly Evropě leccos světodějného. Většinou však nedobrého, což nikdy nebylo zapomenuto. V Řecku, taktéž členu Atlantického paktu, se tudíž doteď dbá na obstojnou protitureckou výzbroj. A právě mezi Helény prchali požádat o azyl turečtí důstojníci namočení do puče roku 2016.
Devastující zkušenosti nikdy třeba nepřestala zohledňovat ani vícekrát musulmany ohrožovaná (katolická) Vídeň. Vždy výrazně negující koncepci politicko-kulturní sounáležitosti EU s Tureckou republikou. Rakousko a další evropské státy obvykle považovaly stávající strategické partnerství za plně dostatečné. Nepostřehly, že roste maloasijská frustrace z toho, jak málo si „starý kontinent“ váží anatolské Ankary. Že není akceptována coby evropská entita. A to přes veškeré dosavadní „atatürkovství“ nebo všestrannou podporu Západu za studené války. Navzdory tamější, z našeho pohledu poněkud domnělé, evropské mentalitě.
Turecký nacionalismus, kterému nebylo dost, že je tiše schvalován jeho krutý útlak kurdské menšiny nebo nezákonné angažmá na Kypru, změnil postupně tvář. Zklamání z neúspěchu způsobilo zřejmě obdobný sociálně-politický zkrat, jaký vznikl po zmizení, či oslabení vojenských diktátorů v arabských zemích. Comeback politickému islámu.
Podhoubí pro tuhle změnu se chystalo delší čas. Evropská představa o takzvaně muslimsko-demokratické politice strany AKP byla bláhová. Recep Tayyip Erdogan, nejprve starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze mnohaletý premiér, měl jinačí představu. Až po volbách a referendu za výjimečného stavu nastolil změnu systému. Téměř samovládu.
Nebyla to žádná náhlá proměna. Dle všeho mu šlo o demontáž kemalistického odkazu od samého začátku závratné kariéry. Postupoval trpělivě. Úspěšně propagoval „turecký ekonomický zázrak“ a vystupňoval antikurdskou hysterii. Příhodně svou moc přifukoval neklidem po vlně arabských lidových revolt či jimi usnadněnou masovou migrací. Taktéž strachem z opětovného vzestupu Ruska.
Nyní je pozdě. V „zemi na Bosporu“ může kultem osobnosti opatřený „sultán“ Erdogan vše. Leccos také v zahraničí. Klidně vyhrožuje Západu, najmě Unii. Podporuje islamisty, s nimiž napadá území okolních států (Irák, Sýrie). Prostředí mimochodem kdysi kontrolovaná Otomanskou říší. Podporu hledá i nachází v zemích BRICS, potažmo Číně, jíž je tradičně srdečně jedno, jakého diktátora subvencuje. Peníze proti sankcím mají Erdoganovi dorazit rovněž z Arabského poloostrova (Kataru).
Neuhne, jelikož by za živého Alláha neopustil představu o vlastní velevýznamnosti. Tužba překonat rozměr Mustafy Kemala Atatürka („Otce Turků“) bude asi jeho životní minimum.
Komentář je obdobou textu psaného pro Reflex.cz
Nikdy se mi nedaří odříct se překvapení, jak kosmicky nekonečná (i zakřivená) může být ignorance občana, jejž prakticky veškerá média dennodenně zpravují o obtížném a nebezpečném chování Malé Asie. Nebo o tom, že si Ankara „jako na potvoru“ drží druhou nejpočetnější armádu v NATO a s EU má nadstandardní obchodní či bezpečnostní vztahy. Nemluvě o hutných tureckých menšinách dlících v Bulharsku, Německu, Rakousku nebo jinde; o minoritách začasté neloajálních vůči nové vlasti. Bojovným a ambiciózním prezidentem Erdoganem nadto burcovaných k upřednostnění „země otců“. Jeho osmanství.
Diktátorský prezident, který útočně žádal omezování svobody slova v Německu a jemuž holdovali němečtí fotbalisté tureckého původu, se netají výběrovou láskou k minulosti. Vzývá dějinnou úlohu Vysoké Porty. Tedy bychom se neměli za nehet divit, že před volbami výpravně agitoval taky v nábožensky rozdrobené Bosně a Hercegovině. V téže Bosně a Hercegovině, kde se s nedůvěrou, neřkuli nevraživostí vzájemně pozorují římskokatoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové a muslimští Bosňáci. Ostatními etniky dvojzemě z historických důvodů hanlivě přezdívaní „Turci“.
Opakované vojenské kampaně sultánů z Istanbulu přinesly Evropě leccos světodějného. Většinou však nedobrého, což nikdy nebylo zapomenuto. V Řecku, taktéž členu Atlantického paktu, se tudíž doteď dbá na obstojnou protitureckou výzbroj. A právě mezi Helény prchali požádat o azyl turečtí důstojníci namočení do puče roku 2016.
Devastující zkušenosti nikdy třeba nepřestala zohledňovat ani vícekrát musulmany ohrožovaná (katolická) Vídeň. Vždy výrazně negující koncepci politicko-kulturní sounáležitosti EU s Tureckou republikou. Rakousko a další evropské státy obvykle považovaly stávající strategické partnerství za plně dostatečné. Nepostřehly, že roste maloasijská frustrace z toho, jak málo si „starý kontinent“ váží anatolské Ankary. Že není akceptována coby evropská entita. A to přes veškeré dosavadní „atatürkovství“ nebo všestrannou podporu Západu za studené války. Navzdory tamější, z našeho pohledu poněkud domnělé, evropské mentalitě.
Turecký nacionalismus, kterému nebylo dost, že je tiše schvalován jeho krutý útlak kurdské menšiny nebo nezákonné angažmá na Kypru, změnil postupně tvář. Zklamání z neúspěchu způsobilo zřejmě obdobný sociálně-politický zkrat, jaký vznikl po zmizení, či oslabení vojenských diktátorů v arabských zemích. Comeback politickému islámu.
Podhoubí pro tuhle změnu se chystalo delší čas. Evropská představa o takzvaně muslimsko-demokratické politice strany AKP byla bláhová. Recep Tayyip Erdogan, nejprve starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze mnohaletý premiér, měl jinačí představu. Až po volbách a referendu za výjimečného stavu nastolil změnu systému. Téměř samovládu.
Nebyla to žádná náhlá proměna. Dle všeho mu šlo o demontáž kemalistického odkazu od samého začátku závratné kariéry. Postupoval trpělivě. Úspěšně propagoval „turecký ekonomický zázrak“ a vystupňoval antikurdskou hysterii. Příhodně svou moc přifukoval neklidem po vlně arabských lidových revolt či jimi usnadněnou masovou migrací. Taktéž strachem z opětovného vzestupu Ruska.
Nyní je pozdě. V „zemi na Bosporu“ může kultem osobnosti opatřený „sultán“ Erdogan vše. Leccos také v zahraničí. Klidně vyhrožuje Západu, najmě Unii. Podporuje islamisty, s nimiž napadá území okolních států (Irák, Sýrie). Prostředí mimochodem kdysi kontrolovaná Otomanskou říší. Podporu hledá i nachází v zemích BRICS, potažmo Číně, jíž je tradičně srdečně jedno, jakého diktátora subvencuje. Peníze proti sankcím mají Erdoganovi dorazit rovněž z Arabského poloostrova (Kataru).
Neuhne, jelikož by za živého Alláha neopustil představu o vlastní velevýznamnosti. Tužba překonat rozměr Mustafy Kemala Atatürka („Otce Turků“) bude asi jeho životní minimum.
Komentář je obdobou textu psaného pro Reflex.cz