Minule jsem psal o problematickém sebevymezování Turecka, v němž proběhl tichý prezidentský převrat. Nastolený ve stínu vydírání Západu, který se právem obává trvalého přichýlení Ankary k Rusku, Číně, Íránu a dalším. Na relativně podobnou strunu hraje také blízkovýchodní Saúdská Arábie, již přebohatá ropná pole přeměnily ze země pouštních kočovníků v hráče nadregionálního významu. Nedotknutelné království.

Její nafta představuje politické palivo prvního řádu, neboť z prodeje profituje i mnoho velkých (západních) států či koncernů. V čemž tkví kámen úrazu. Ostatní aspekty pouštního státu jsou jakoby podružné. Nevadí, že provádí kruté, barbarské tresty (veřejné kamenování a stínání hlav) nebo že je v jejím zákoníku pamatováno na potírání čarodějnictví...

O tom se u nás obvykle nehovoří, nicméně je do nebes vynášen reformátorský rozměr nového (nesmírně složitě protlačovaného) opatření – práva místních žen řídit vůz. Zamlčují se též zprávy o podílu jistých saúdskoarabských kruhů na teroristických útocích 11. září 2001. Kdežto bombardování civilistů v jižně sousedícím Jemenu a snaha vyhladovět tamější obyvatelstvo námořní blokádou se rovnou omlouvá raketovými útoky na území poloostrovního hegemona. Tohle by dejme tomu syrskému Asadovi tak hladce neprošlo…

Pohnutky k morální nehybnosti „mezinárodního společenství“ jsou nabíledni. Lakonicky řečeno, Rijád je náš spojenec. Třebaže není petrodolarová monarchie svobodomyslná ani za mák, systematicky se (ozbrojeně) vměšuje do záležitostí jiných států (včetně Sýrie) a nesnášenliví wahhábističtí duchovní zde drží kromobyčejné pozice. O „progresivitě“ vlivných segmentů saúdskoarabského kléru svědčí, že ve zmíněném právu žen šoférovat spatřují nebezpečí westernizace. Hrozbu „nárůstu prostituce, pornografie, homosexuality a rozvodů“. Ba dokonce úplného vymizení panen!

Příležitostné výtky na svou adresu si však Saúdové mohou dovolit odmrštit s arogancí. Naposledy se stalo, když Kanada vyzvala pouštní zemi k propuštění dvou feministických aktivistek. „Diplomaticky“ a hodně svérázně jí opáčili, že sama je nejhorším utlačovatelem ženského pohlaví!

Kdo měl slyšet, slyšel. Mezi řádky invektiv i přidružených hospodářských sankcí bylo všem kritikům dáno ve známost, a to nikoliv poprvé – dotčený přístup již Rijád uplatnil roku 2015 vůči Švédsku po kritice bičování nepohodlného bloggera –, ať se saudskoarabským vnitřním poměrům vyhnou. Nejlépe na tisíc velbloudích délek. Alespoň chtějí-li obchodovat černým zlatem a paktovat se s ropnou velmocí, jež je věčně lačná luxusních západních výrobků anebo nejmodernější produktů západních zbrojovek. Skoro se chce sarkasticky říci: „Mlčeti práva, mluviti naftu.“

Jest to cynická argumentace. Ale zato pádná. Pokročilých vojenských technologií měl Donald Trump Saúdským Arabům prodat za stovky miliard dolarů. Aby toho nebylo málo, sunnitský Rijád si ve svém politickém arzenálu drží další cenné zboží – šíitský Írán. Do konce sedmdesátých let filoamerickou monarchii pod nevybíravou nadvládou dynastie Pahlaví. O mořem nafty disponujícího miláčka Spojených států.

Jenže kdeže loňské sněhy jsou! Šáh byl svržen i vyhnán do amerického exilu. Na místě „pavího trůnu“ stanul (z Francie se navrátivší) ajatolláh Chomejní, radikální šíitský vůdce, jenž nenáviděl USA.

Vzájemný konflikt mezi podivuhodnou teokracií a zhrzenými Američany trvá od té doby podnes. Svou roli v něm má S. Arábie, jíž je Islámská republika geopolitickým nepřítelem číslo 1. Jejich v zásadě mocenský spor se sokové snaží maskovat nepřekonatelnými ideovými rozdíly dvou základních větví islámu, leč skutečnost je vážně poněkud přízemnější. Odnáší jí kdekdo, včetně zaostalých Jemenců. Nechce se věřit, že jejich utrápené, hladomorem stíhané zemi Římané přezdívali „Felix Arabia“, „Šťastná Arábie“.

Co se dotýká budoucnosti S. Arábie, fakticky v jejím čele stojí mladý, reformátorsky naladěný korunní princ Muhammad bin Salmán, jemuž k moci dopomohlo selektivní protikorupční tažení. Je prý opilý svou mocí a machiavelismem, pročež mu Trumpova lehká jurodivost, zahrnující oduznání jaderné dohody s Teheránem, pravděpodobně vyhovují daleko lépe než Obamovy průlomové snahy o smíření.

Onehdy též představil dalekosáhlou koncepci pragmatických proměn státu. Jenže buďme realisty. Cílem má být sotva víc nežli posílení režimu v prostředí rychle se měnících rolí. Upevnění orientální diktatury. Jeho panství.

Komentář vychází z textu zveřejněného Reflexem.cz