Když se před loňskými Vánocemi rozneslo, že Spojené státy ukončí svou nezákonnou ozbrojenou aktivitu v Sýrii, byl to pro leckoho šok. Avízo střelhbitého stažení dvou tisíc vojáků, kteří tam operují, nikdo moc nečekal. Nemluvím tím, zdůrazňuji, o odchodu amerických jednotek jako takových, o něm se tajně jedná již poměrně dlouho, nýbrž o vyhlášeném tempu.

Odpůrci prezidenta Trumpa, jenž se očividně svým kritikům nikdy nezavděčí (i kdyby to byli krajní pacifisté), jej ihned napadli. Byť se oficiálně mluví o jiných pohnutkách k nespokojenosti, lobbisticko-mediální atak vyplývá prvořadě z toho, že evakuace okupačních útvarů znamená definitivní porážku chřadnoucí supervelmoci na syrském území. Nemluvě o přímých mocenských konsekvencích na celém Blízkém a Středním východě.

K nejzávažnějším mediálním výtkám patří opuštění jediného skutečného spojence USA v oblasti – místních Kurdů. Značně početného etnika bez vlastního státu, ale zato se starými státotvornými ambicemi. Představy o zbudování nezávislé kurdské domoviny jsou věru letité, ale navzdory všemu snažení marné. Ani teď tomu nebude jinak. Znovu budou hozeni přes palubu, dřív, nebo později. A to přesto, že se americká administrativa nakonec rozhodla likvidaci svých garnizon, co v Asadově zemi úzce spolupracují s marxistickými milicemi Kurdů, oddálit. Přesné informace o dalším postupu prozatím chybějí, signály zpoza Atlantiku jsou mimořádně zmatené a rozporné. Na misku vah rozmlženého rozhodování Bílého domu, bojujícího aktuálně o „Velkou americkou zeď“, si totiž musíme položit také zájmy spřízněného Izraele či dalšího protiíránského spojence, Saúdské Arábie. Hráčů, kteří se významně bojí rozmachu vlivu Teheránu, předního spojence postupně vítězící asadovské kliky.

Jeden z humánně znějících argumentů, proč (hned) neopustit bojovné levicové povstalce, je, že nesli hlavní tíži bojů s dobře vyzbrojeným Islámským státem. Pravda, bojovali hrdinně, ženy i muži, za cenu spousty obětí lidských a hospodářských, ale reálpolitika nemívá mnoho společného s nezištnou vděčností. Ostatně to byl též Pentagon, kdo opakovaně podporoval IS, neboť mu byl užitečný proti ústřední vládě v Damašku. Či případně jiným konkurentům v oblasti.

S extrémistickým, dosud zcela nepotřeným Daešem mělo svého času výhodné vztahy rovněž Turecko (volný průchod radikálů a výhodný obchod naftou), kde se jinak nápadně omezily již tak problematické občanské svobody. Takzvaný demokratický svět vůči obojímu vystupoval vysloveně umírněně, pragmaticky, jelikož druhá největší armáda v NATO nebo „stavidlo“ řeky utečenců nejsou jednoduše k zahození. Nemluvě o dobrých kontaktech a četných možnostech, co má Erdoganova regionální mocnost v řadě přilehlých, nestabilních areálů – na Balkáně, na Kavkaze, v Černomoří nebo právě v jistých arabských zemích. Přehlížejí se tím pádem zjevné (válečné) zločiny Turků, a tudíž je nabíledni, kdo nakonec v geopolitické hře dostane přednost.

S trefným cynismem to popsal jeden zasvěcený pozorovatel, když uvedl, že věřit v úspěch kurdských politických ambicí je totéž jako věřit na Santu Clause. Maloasijské nacionalistické elity se nejvíce ze všeho bojí další emancipace etnika, které má v sousedním Iráku tak vysokou míru autonomie, až to hraničí s nezávislostí. Představa něčeho podobného na území Sýrie je tedy v mimořádně vyostřeném rozporu s koncepcí moderního turectví, jež vlastní Kurdy desetiletí nazývalo „horští Turci“. Ovšem neházejme vše jen Ankaru, o nemyslitelnosti nezávislého Kurdistánu panuje v regionu vlastně všeobecná shoda.

Každý tu hraje svou bezcitnou šachovou partii. Mezinárodně uznávaná syrská vláda, v níž mají hlavní slovo sunnity odmítaní alávité, obhájila v bojích právo na další existenci a nyní také sklízí plody zákulisní diplomacie. Stále patrněji se totiž projevuje změna mezinárodně-politické konstelace. Západní mocnosti, ač si v Sýrii stále vydržují nepravidelné, žoldnéřské jednotky (stejně jako třeba Moskva), ztrácejí na Blízkém východě pozice. Roste též svéhlavost s nimi dříve jednoznačně provázaných aktérů. Ba co víc – tichá spolupráce Ruské federace, Íránské islámské republiky a již zmiňovaného Turecka je pro místní vývoj rozhodující.

Naposledy zmíněná země odvádí ve prospěch Damašku špinavou práci. Opět platí staré machiavellistické úsloví, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nálety na vzpurné Kurdy anebo organizování etnických čistek v bezpečnostně rizikových příhraničních krajích podlomilo jejich postavení. Takže nezbývá, než rokovat s asadovci. Jít za nimi vlastně s prosíkem a vyjednat co nejpříhodnější kompromis. Ztratit co nejméně z krvavě vybojovaného. Jejich pozice bude v postkonfliktní Syrské arabské republice nepochybně lepší než před válkou, ale na konkrétní míru podřízení se metropoli si musíme teprve počkat.

Na každý pád byly kurdské naděje mnohem vážnější, i když svým způsobem hodně naivní. Od počátku významně oslabované vnitřní nejednotou mezi příbuznými skupinami v Iráku a Sýrii a v přehnanosti stimulované planými sliby supervelmoci.


Obdobný článek publikoval slovenský list Sme