V posledních letech se v české společnosti čím dále více hovoří o vzdělávání. Možná je to způsobené tím, že silným ročníkům „Husákových dětí“ dorůstají do školního věku jejich vlastní potomci. Rodiče s překvapením zjišťují, že vůbec není jedno, do jaké školy jejich dítka nastoupí. Školy totiž nabízejí výrazně odlišné přístupy ke vzdělávání, dokážou velmi různou měrou reagovat na potřeby žáků a mají odlišné schopnosti či možnosti získat finance na podpůrné pomůcky, psychology či asistenty pedagoga. V diskusi o vzdělávání se množí slova jako inkluze, spravedlnost, rovné příležitosti, diferenciace… Co to znamená?

Není až tak důležité, jaké jsou přesné definice pojmů a čím se jednotlivé přístupy liší. Důležité je podpořit systém, v němž dětem bude dostupná srovnatelná kvalita vzdělání bez ohledu na to, chodí-li do školy v centru velkého města nebo do vesnické malotřídky v pohraničí. Takový systém, v němž rodiče budou moci zapsat své děti do nejbližší školy, i když dítě potřebuje dočasnou či trvalou specifickou podporu, ať již kvůli zdravotnímu postižení, neznalosti vyučovacího jazyka nebo „jen“ kvůli tomu, že rodiče jsou předlužení nebo se rozvádí. Systém, který školám poskytne personální, metodickou i další pomoc k tomu, aby mohly standardně vzdělávat široké spektrum dětí. Podporu jasnou, účinnou a bez zbytečné administrativy.

Oblíbené rčení zní, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Nesmíme pokračovat v trendu, kdy se žáci s dobrými studijními předpoklady vzdělávají v elitních základních školách či víceletých gymnáziích a naopak žáci „slabší“, často v kombinaci s mizivým vzdělávacím zázemím v rodinách, končí ve školách se špatnou pověstí. Naopak je potřeba využít předškolní přípravy a základního školství jako první instance, kde si budoucí dospělí občané zvykají na rozmanitost společnosti a přirozeným způsobem zjišťují, že se mohou mnohé naučit i od „odlišných“ spolužáků.

Příklady z ciziny i z ČR ukazují, že ve školách lze vytvořit heterogenní prostředí, kde žáci dosáhnou svého maximálního rozvoje, aniž by museli být porovnáváni mezi sebou. Společné vzdělávání neznamená, že učitel ve třídě věnuje více pozornosti „slabším“ dětem na úkor těch nadanějších. Naopak, v mezinárodních doporučeních je vysoce rozmanité žákovské prostředí chápáno jako zdroj obohacení a cesta ke zvýšení celkové kvality vzdělávacího systému. To je inkluze. Nic více, nic méně.

Autor: Tomáš Habart, Varianty

Komentář vyšel v 1. čísle časopisu Škola All Inclusive. Celé číslo si můžete prohlédnout zde.