Uplynul asi týden od překvapivého sdělení představitele ČNB, že kolísavost kursu koruny české ekonomice pomáhá, protože (parafrázuji) by jinak podnikatelé zlenivěli. Názor, že jsou ekonomické šoky pro ekonomiku vlastně zdravé, nyní zjevně zastává i vláda.

Navrhované razantní snížení daně z příjmu fyzických osob by bylo vítaným krokem – za jiných okolností a v jiné době. Okolnostmi mám na mysli skutečnost, že vládní rozpočet „netrpí“ přebytky, které by bylo možné jedním podpisem pera rozdělit. Takto se budou rozdělovat neexistující zdroje, které budou muset (možná tytéž) ekonomické subjekty v budoucnu ušetřit.

Částku 74 miliard korun, o níž se v příštím roce prohloubí již tak obrovský schodek státního rozpočtu, získají domácnosti do svých disponibilních příjmů. Odhaduji, že dvě třetiny z ní budou v tom samém roce skutečně utraceny. Padesát miliard výdajů domácností navíc představuje zrychlení soukromé spotřeby o dva procentní body. Jak moc částka podpoří českou ekonomiku? Citelně, i když méně, než by se na první pohled zdálo. V otevřené české ekonomice vyvolává vyšší spotřeba domácností růst tuzemské přidané hodnoty zhruba z 60 %, zbytek je vázaný (přímo či nepřímo) na import. České domácnosti si dopřejí nejen více tuzemských produktů a služeb, ale zvýší také poptávku po dováženém zboží. Pokud se do příštího léta stabilizuje pandemie covid-19, vycestuje na zahraniční dovolené pravděpodobně rekordní počet tuzemců. Jinými slovy, částí transferovaných prostředků podpoří česká vláda poptávku v zahraničí. Z uvedeného také vyplývá, že stimulace ekonomiky snížením daní nemůže vypadlé příjmy státního rozpočtu v plné míře nahradit.

Načasování daňové úpravy je problematické. Přijde v době, kdy již bude česká ekonomika po koronavirovém šoku přirozeným způsobem oživovat, a vyvolá tedy šok, v tomto případě pozitivní. Do jaké míry bude nabídková strana ekonomiky, tedy především nabídka domácích služeb, schopná tento šok absorbovat, záleží na jejím stavu před účinností šoku. Pokud zůstane míra nezaměstnanosti na nejnižší úrovni v Evropě, lze těžko počítat s dostatečnou odezvou ekonomiky na zvýšenou poptávku a výsledkem budou (také) inflační tlaky.

Druhý šok, tentokrát negativní, uštědří vládní politika ekonomice zhruba o rok později. Tehdy dojde na realizaci opatření, která ministryně Maláčová eufemisticky nazývá „posílení rozpočtových příjmů“. Rok 2022 bude tedy ve znamení zásadního zvýšení daní a citelného zpomalení domácí poptávky v české ekonomice. Nejistá zůstává jen míra dopadu na jednotlivé ekonomické subjekty a sociální skupiny, což vyřeší až napřesrok parlamentní volby.

Vidina dvou po sobě následujících ekonomických šoků, pozitivního a negativního, neznamená jen notný přídavek nejistoty pro podnikatelský sektor. Znamená také dilema pro politiku ČNB. Ta na rozdíl od amerického Fedu nemá prostor ke změně interpretace svého inflačního cíle, neboť inflace už hezkou řádku měsíců vybočuje z tolerančního pásma směrem nahoru. Na pozitivní šok ze snížení daní tedy zřejmě nezbyde než reagovat dřívějším zvýšením úrokových sazeb. Navíc, pokud zároveň finanční trh přestane být vstřícný k rostoucím dluhům české vlády, reálně hrozí politické tlaky na ČNB, aby s financováním pomohla. K tomu sice má technické prostředky, ale v situaci nadměrné inflace by taková činnost nepochybně byla v rozporu s jejím mandátem.

Vláda si zkrátka svým záměrem snižovat daně vysloužila nebývalé množství kritiky, a to možná překvapivě i od pravicových ekonomů. Má ještě šanci uniknout z této šlamastyky bez totální ztráty kredibility? Jedna cesta se nabízí – rozložení daňového efektu do tří let a slíbení, že se na kompenzační opatření zaměří hned po volbách.