Prostě to zregulujeme…
Právě to by měla přinést projednávaná regulace půjček. A nepopírám – bylo by to fajn. Přestože velká část veřejnosti vidí mezi slovy věřitel a lichvář rovnítko, právě poctiví věřitelé jsou první, kdo by z takové změny – opomineme-li některé problematické aspekty projednávaného návrhu – měli mít radost. Co je jim totiž dnes platné, že si solventnost dlužníka řádně prověří ve všech dostupných zdrojích, když je mu následně poskytnuto několik dalších „privátních“ půjček, kvůli kterým upadne do dluhové pasti nebo skončí v osobním bankrotu? Jak už tomu ale bývá, nic není takové, jak se na první pohled zdá.
Dle posledních statistik Bankovního a Nebankovního registru klientských informací dluží Češi finančním institucím asi 1,8 bilionu korun. Krátkodobé úvěry z toho představují asi 385 miliard korun a více než 50 miliard z toho se nachází ve stavu po splatnosti. Exekučně vymáhaný dluh pak dosahuje asi 300 miliard korun, přičemž velká část z toho je pravděpodobně nevymahatelná. Celých 90 procent exekučních řízení je totiž dnes vedeno proti osobám, které mají tři a více exekucí. To není zrovna příznivá bilance. A není tedy divu, že se v české legislativě hýbají ledy. Někdy správným, někdy méně správným směrem.
Odstranit z trhu lichváře, pochybné a podvodné společnosti, které parazitují na neosvícenosti nebo těžké životní situaci dlužníků, je samozřejmě více než správný směr. Dnes u nás působí nepřehledná masa asi 60 tisíc poskytovatelů a zprostředkovatelů úvěrů, jejichž aktivity lze jen těžko důsledně kontrolovat. Po přijetí projednávaného zákona by podle odhadů ČNB mělo na trhu zůstat pouze několik desítek poskytovatelů a zřejmě několik tisíc zprostředkovatelů úvěrů. Jenže opravdu s těmi tisíci dalších subjektů odejdou i skuteční lichváři? Ne, na ty je bohužel naše legislativa dlouhodobě krátká. A že tomu tak zřejmě navzdory regulaci bude i v budoucnu, potvrdily i závěry expertů na nedávném sympoziu věnovaném tomuto tématu. Činnost lichvářů se totiž zcela vymyká zákonným mantinelům. A nebo se tak může alespoň tvářit. Regulace spotřebitelských úvěrů se totiž například nijak nedotkne úvěrů poskytovaných mezi fyzickými osobami. Franta Nenasyta tak vždycky může říct, že Pepovi Zoufalému těch 30 tisíc na úrok 70 procent půjčil jen a pouze z ryzího přátelství.
Nejsem proti regulaci půjček. Právě naopak! Jen si nemyslím, že „když to zregulujeme, bude hned líp“. Ono totiž nestačí pročistit regulovaný trh. Pokud zůstane poptávka, zůstane i nabídka, byť za hranicí šedé zóny. Důležitou otázkou tedy zůstává, jak lidi odnaučit chodit k lichvářům a dalším pochybným půjčkařům. Budu se opakovat, ale řešení vidím ve vytrvalém a soustavném zvyšování finanční gramotnosti českých občanů, a to všech věkových kategorií. Ani tato cesta možná není všespásná, ale právě ruku v ruce s rozumnou legislativou může skutečně pomoci dlužníkům i věřitelům.