Když po vzniku TOP 09 Miroslav Kalousek onálepkoval KDU-ČSL za levicovou stranu, považoval jsem to za osobní urážku: prvních třicet let svého života jsem – jako mnozí z vás, čtenářů – strávil v totalitním levicovém režimu a podle možností jsem proti němu bojoval.

Mnoho lidí tak snědlo i s navijákem ono zjednodušení, že být sociálně citlivý či solidární znamená automaticky být levicový. Tak to není, ale co na tom, když tu – jak se v těchto dnech říká - „mystifikaci“ vysloví populární politik. Je totiž velký rozdíl mezi středovou solidaritou, postavenou na fungujících občanských neziskovkách, a levicovou snahou o přebujelý stát se sociálním rovnostářstvím, rozdíl, který se demagogům nehodí do krámu.
Za posledních dvacet let se nepodařilo vysvětlit, že vedle pravicové či levicové politiky existuje i politika středová. Nepodařilo se národu dokázat, že právě středová politika plodí střední třídu normálních odpovědných lidí a že právě střední třída je nejen nositelkou tradic, kultury, vlastenectví a hodnot, ale že bohatý je jen ten stát, který má bohatou střední třídu. Proč se to nepodařilo, zda plánovitě či z jen neochoty voliče přemýšlet, nakolik za to mohou buranské levo-pravé volební kampaně, to je na politologickou studii. Nepodařilo se to vysvětlit a naše společnost, naše vzdělanost, naše vlastenectví, naše vychovanost, ale i naše státní kasa podle toho vypadají. Výsledkem každopádně je, že politické spektrum se průměrnému člověku předkládá jako černo-bílé: musí být buď levicový, anebo pravicový. Každý ale ví, že život není černo-bílý, že realita je pestřejší. Přesto je dosud politický střed takřka v ilegalitě.
A tak s tímto bipolárním nastavením politické mysli (buď jsi nalevo, nebo napravo) jsou dnes lidé, s nimiž mluvím, zmateni. Říkají mi: „Vždy jsem se považoval za pravicového člověka, ale nesouhlasím se zvyšováním daní, zvlášť když se takové zvyšování před volbami vyloučilo, nejsem pro politicko-ekonomické mafie, nejsem pro nerozmyšlené pareformy, jimiž stát rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými. Jsem tedy snad levičák?“
To může být jeden z vedlejších, ale dlouhodobých důsledků naší politické současnosti: diskreditace pravicové politiky. Oč více se její protagonisté zaklínají tradicemi a odpovědností, o to hůře se rýmuje se slovem slušnost. A průměrně bipolárně zmatený člověk nejenže neumí myslet jinak než v kategoriích levá-pravá, ale navíc mu díky realitě začaly splývat pojmy „pravice“ a „banánová republika“. Ne že by sociální demokracie v minulosti nepředvedla svoji přilnavost k penězům, ale alespoň při tom tolik nemlaskala.
Jsem středový politik, ale kdybych byl v politicky bipolární kůži oněch lidí, asi bych také musel říci: znamená-li „pravicový“ totéž co „nesolidární“, je-li součástí pravicovosti rozkrádání, vysmívání se svobodě tisku a médií, prorůstání politiky a byznysu, jež je následně za asistence části justičního systému zametáno systematicky pod koberec, pak jsem asi také levicový.