Realita r. 2011: vláda rozhodla o finanční odměně těm, kdo se aktivně postavili komunistické totalitě. Vize r. 2031: vláda rozhodne o finanční odměně těm, kdo se aktivně postavili korupčnické totalitě. Co má ta reálná i vizionářská zpráva kromě finanční odměny společného? Jde o odpor proti totalitě postavené na kolaboraci.

Před více než dvaceti lety bylo společenské zlo koncentrováno v KSČ (a v její StB a Lidových milicích), a tak bylo snadné na ně ukázat, popřípadě na ně svést i své vlastní slabosti – „jinak to nešlo“, „kdo nekrade každou hodinu, okrádá svoji rodinu“. Důvody kolaborace v minulosti byly různé – od prospěchářství a kariérismu až po strach. Někdo cíleně vyhledával politicky nejsnadnější cesty za kariérou, mnozí se spíše přizpůsobovali zlu ze strachu o práci, o uživení rodiny, o vzdělání svých dětí. Myslím, že se tehdy ustálilo jako nepřekročitelná hranice pro slušného člověka, že nevstupoval do komunistické strany. Obdivovali jsme ty, kdo byli zavíráni do vězení pro své přesvědčení a kdo se nakonec svojí jasnou pozicí stali majáky pro společenské změny r. 1989.

Existuje ale takové strukturované zlo, jako byla dříve KSČ, i dnes? Je-li, kde ho máme hledat? Člověk je přeci stále stejný, a tak se to opět točí kolem peněz, tentokrát bez přetvářek politického přesvědčení; jsme svobodní, a tak touhu po moci a penězích nemusíme halit do ideologických kabátců. Finanční poctivost má ale nejen stranu veřejnou, ale i soukromou.

Ekonomické mafie prorostly dnes veřejnou správou natolik, že mluvit o nich jako o strukturovaném zlu není nadsázkou. Ano, i dnes mají lidé strach o práci, dokonce ji i ztrácejí kvůli mafiím a jejich požadavkům na spolupráci - kolaboraci; není to okrajový problém a při dnešní míře nezaměstnanosti to není ani legrace. Všichni víme, že po parlamentních volbách dochází k personálním zemětřesením na mnoha úrovních státního, krajského či obecního aparátu. Cílem těchto čistek přitom není jen odměnit politické spojence za předvolební práci, ale také obsadit finanční toky. O veřejných zakázkách v ČR toho bylo již napsáno tolik, že nemá smysl nic dalšího dodávat. Nepřímým důkazem tohoto stavu je i to, že dodnes nemáme zákon o státní službě, jenž by depolitizoval úřednictvo (a bude-li kdy přijat, budeme mít obavy zrovna z těch aktuálních politicky dosazených úředníků, jejichž pozici tento zákon v momentu přijetí stabilizuje); máme příliš mnoho razítek potřebných k čemukoliv (každé razítko je příležitost ke korupci). Aféry politiků, jež jinde v EU způsobují okamžité pády celých vlád, u nás už bereme jako samozřejmý a nutný kolorit politiky. Vrcholem pak je vytváření podniků ve formě politických stran, sloužících k tunelování veřejných peněz: dvě takové se dostaly nedávno i do parlamentu.

Mluvit o metodách tunelování veřejných financí ale neposkytuje plný obrázek věci, je třeba se obrátit i na finanční poctivost v soukromé sféře. Proč, když nejde o veřejné peníze? Předně proto, že je to soukromá sféra, jež veřejné peníze tuneluje. Zadruhé proto, že politici jsou jen odrazem, koncentrátem celé společnosti. Domnívat se, že šizení v soukromé sféře je soukromou záležitostí bez vlivu na veřejné finance, že politici budou lepší než jejich voliči, to je jen velká iluze. Kdo je ochoten uplácet, nemá právo kritizovat politiky – korupčníky, neboť ti jej vlastně dobře zastupují. Všimněte si mj., že česká závistivost a rovnostářství po politicích chce, aby byli – zejména ministři – špičkovými odborníky, zcela poctivými a přitom pracujícími pokud možno zadarmo; srovnání s platy vrcholových manažérů se nepřipouští.

Zatímco strukturovaná korupce je tedy spojena s veřejnou správou, systematické porušování přikázání „nepokradeš“ se stalo rozšířeným jevem i ve sféře soukromé. Připomeňme takové praktiky, jako je např. výplata části mzdy v obálce hotově – mimo účetnictví či „vracení“ části grantů osobě, které o přidělení firemních prostředků na nějaký dobročinný či kulturní účel rozhodla, anebo rozsáhlé krácení daní: pak nemá kolabovat důchodový systém či zdravotnictví. Dokážu si představit, že krácení daní může někdo považovat dokonce za soukromé trestání tunelujících politiků – představitelů státu, jenž mnoho žádá, ale málo poskytuje nazpět; tudy ale cesta nevede.

Podíváme-li se na kořeny finanční nepoctivosti veřejné i soukromé, zjistíme, že jde důsledek stavu, kdy – v naší společnosti převažující – liberalismus zmutoval do egoistického individualismu, jemuž je cizí jakýkoliv společný zájem (použil bych i staromilské „vlastenectví“). Existují-li jen jednotlivé individuální zájmy, ale žádný společný finanční zájem není chráněn, není divu, že budeme kýmkoliv silným a agresivním rozebráni na bezbranné prvočinitele; stav státní pokladny, našich silnic, našich důchodů apod. je toho jen důkazem. Stejné indicie provázely i bývalá komunistická desetiletí, vzpomínáte?

A tak stejně jako před dvaceti lety přichází čas řešit podobné morální otázky: co ještě člověk smí udělat, k čemu ještě smí mlčet, aby se ještě mohl nazývat „slušným“, kde dnes leží hranice kolaborace se strukturami zla – paralelní hranice s dřívějším členstvím v KSČ? Pro mě každý, kdo spoluorganizuje korupci, kdo vyžaduje úplatek, je něco jako předlistopadový komunista: je na temné straně (paradoxně i mezi těmito lidmi bychom našli zapřisáhlé antikomunisty). Ale co my na tom druhém „slušném“ břehu? Řada z nás nadává na korupci, ale když na to dojde, veze se s korupčním hlavním proudem: proč si komplikovat život? Poskytneme úplatek, bez něhož to „prostě nejde“? Požádáme o laskavost korupčníka, i když je nám jasné, že jsme mu pro budoucnost zavázáni nějakou protislužbou? Ale také: blahosklonně odmítáme účtenky v obchodech, i když tušíme, že to bude mít za následek daňový únik? Nakupujeme také pseudoznačkové zboží Adidas na pochybných tržnicích?

V těchto otázkách také leží mučednictví naší doby: dnes nebude pronásledován ten, kdo mluví o lidských právech, ale ten, kdo bude požadovat finanční poctivost, kdo pomůže odhalit korupci – zaměstnanec, podnikatel, policista, soudce, politik či investigativní novinář; tady už nejde jen o práci, ale o zdraví a život. A z poctivých odpovědí na tyto otázky snad také jednou vzejde elita, která nás z dnešní rozkrádací rakoviny vyvede. Snad osobních obětí a tragédií těchto novodobých mučedníků bude méně než za nacistů či komunistů. I kdyby jich bylo jen málo, má-li dnes u nás člověk strach postavit se proti systematickému rozkrádání, pak jsme se dostali na čistý protipól zakladatele našeho státu TGM. Vzpomeňte, jeho heslem bylo „nebát se a nekrást“.