Za půl roku stihnout dvě svatby a jeden pohřeb, to se nepodařilo ani protagonistům slavného filmu, jehož název paroduji v titulku; reálný život to ale dokázal.

29.4.2011 to začal princ William, když se v anglikánské katedrále Westminster Abbey v Londýně oženil s Kate Middleton/ovou. Pokračoval monacký kníže Albert II., jenž byl 2.7.2011 sezdán s olympijskou plavkyní Charlene Wittstock/ovou. A sézónu monarchů (zatím) završil Otto von Habsburg, jenž byl 16.7.2011 pochován ve Vídni: rekviem se konal ve svatoštěpánské katedrále, tělo bylo tradičně uloženo u kapucínů, srdce o den později v maďarské Pannonhalmě.

Tyto události v době, kterou by optimista nazval vrcholně demokratickou, realista pak post-demokratickou, budí obrovský zájem veřejnosti: všude davy, mnohahodinové živé televizní přenosy, mraky novinářů. Naše demokracie jsou dost silné na to, aby se královské akce mohly odehrát v plné parádě bez újmy lidovládě. Zda si z nich odneseme něco poučného i pro demokracii, to je na nás. Podle mého názoru jde o víc než o to vidět namísto zfilmované pohádky zase jednou pohádku živou: jde o vzory chování.

William a Kate, to není jen příběh o Popelce, která našla svého prince. Svatební obřad byl oslavou ochoty dvou mladých lidí vzít na sebe trvalý manželský závazek, což v dnešní době rozvodů je rozhodně inspirující. I to, že William odmítl předmanželskou smlouvu, protože své Kate věří, je důležitým poselstvím o tom, že je něco víc než majetek (až že ve Williamově případě jde o nějaký majetek!).

Nejlepší nakonec. Zatímco obě svatby byly oslavou naděje, pramenící z ochoty žít život odpovědně, pohřeb byl již účtováním. Týkal se člověka, který měl vládnout podstatné části Evropy, ale nevládl; nepromarnil ale svůj život uražeností nad vyhnáním z vlastní země, nad ztrátou moci a majetku, ale věnoval svoje síly budování sjednocené Evropy, možná také proto, aby odčinil největší hřích svého dědečka – I. světovou válku. Šlo o účet za životem monarchy, jenž se stal demokratem – poslancem Evropského parlamentu. Šlo o soukromý pohřeb, který předčil mnohý pohřeb státní.

Finis coronat opus – konec korunuje dílo, toto rčení platí mnohonásobně o onom pohřbu (měl jsem tu čest zúčastnit se ho). Na jeho scénáři, který po dvanáct let připravoval sám zesnulý se svým nejstarším synem jako konec svého pozemského putování, byl pro mě nejlepší konec – dialog přes zavřené dveře kapucínského kostela, kam jsou Habsburkové tradičně pohřbíváni. Ten dialog opravdu stojí za zamyšlení.

Ceremoniář klepe třikrát na zavřenou bránu hrobky. Kapucín se přes zavřené dveře kapucínského kostela táže: "Kdo se dožaduje vstupu?" Odpověď: "Otto von Österreich, kdysi korunní princ uherský a český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkovévoda sedmihradský, markrabě moravský, vévoda hornoslezký a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, friolský, dubrovnický a zadarský, hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horno- a dolnolužický a istrijský, hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský, pán terstský, kotorský a na slovinském krajišti, velkovévoda srbský.“ Kapucín: "My ho neznáme!"
Ceremoniář klepe znovu třikrát na bránu. "Kdo se dožaduje vstupu?" "Dr. Otto von Habsburg, president a vicepresident Panevropské unie, člen a starší předseda Evropského parlamentu, čestný doktor početných universit, čestný občan početných měst a obcí ve střední Evropě, člen slovutných Akademií a Institutu, nositel vysokých a nejvyšších státních a církevních vyznamenání, řádů a vyznamenání, které mu byly propůjčeny jako uznání jeho desitky let trvajícího boje za svobodu národů, za právo a spravedlnost.“ "My ho neznáme!"
Ceremoniář potřetí klepe třikrát na bránu. " Kdo se dožaduje vstupu?" "Otto - smrtelný, hříšný člověk!" "Nechť tedy vstoupí!" (převzato z www.lidovky.cz)

Co je těm svatbám a pohřbu společné? Proč nás to oslovuje? Možná proto, že v případě královských rodů vidíme lidi, kteří – na rozdíl od politiků – nehledí jen k nejbližším volbám za čtyři roky, ale míří svým životem za odpovědností vůči další generaci. Kéž bychom naše demokracie dokázali obohatit právě o tuto odpovědnost za budoucnost a hledali politiky, kteří hledí právě k ní.