V Praze kážou vodu a v Bruselu pijí víno. V Praze nám vláda utahuje opasky, protože je třeba šetřit a dosáhnout tak vyrovnaného rozpočtu. Když ale totéž má Česká republika toto podpořit „shora“ i jako člen mocné Evropské unie, tak je to najednou problém.

Naše ekonomika je navázána pevnou pupeční ekonomickou šňůrou s eurozónou, závisí na ní odbyt našich výrobců, a tím i mnoho pracovních míst. Současný propad směnného kurzu koruny dokazuje, jak intenzivní ta provázanost je. Bude-li se špatně dařit Německu, bude se tím hůře dařit nám: i zde vždy platí, že košile je bližší než kabát. Proto nejen podle mého názoru má Česká republika zájem na silné a stabilní eurozóně, zejména na vztazích s Německem, s nímž nejintenzivněji obchoduje.

Proto je obtížné pochopit to naše lavírování, když snahu o stabilní vyrovnané finance chtějí pevněji zakotvit i země eurozóny: bude-li stabilní eurozóna, budeme i my finančně stabilní, a tak na tom můžeme jedině vydělat.

Anebo ty deklarace o rozpočtové vyrovnanosti jsou jen řeči, které vláda nemyslí vážně? Pokud jde o vážně myšlenou snahu, pak nám nemůže vadit, že Evropská komise ověří, že návrh státního rozpočtu je vskutku vyrovnaný. V tom případě ale výkřiky o hrozbě ztráty rozpočtové suverenity jsou liché. To tím spíše, že (1) nejsme (zatím) v eurozóně, k jejímž členům toto rozpočtové ověřování má směřovat primárně, (2) EU tak jako tak nebude moci zakázat českému parlamentu přijmout jakýkoliv rozpočet. Chápu ovšem, že toto nemusí vonět vládě premiéra Nečase, když je schopna předložit parlamentu rozpočet, o jehož nereálnosti vědí všichni již při jeho schvalování.

Nejde ale jen o pokryteckost našeho euro-lavírování, jež vede Českou republiku v rámci EU do role nedůvěryhodného partnera. Toto okopávání kotníků má i svůj zahraničněpolitický rub. Zeptejme se se starými Římany, komu naše liknavé postoje v EU prospívají. Jasnou odpověď na tuto otázku jsme přivítali nedávno v Praze v osobě ruského prezidenta. Ruským směrem se dlouhodobě snaží českou zahraniční politiku odklonit prezident Klaus. Z tohoto pohledu najednou dostává jeho euroskepticismus brutálně praktický smysl.

Navíc časová blízkost historického summitu EU v Bruselu a ruských námluv Praze nám jen ukázala v nejostřejších konturách českou zahraničněpolitickou schizofrenii mezi Pražským Hradem a Strakovou akademií, mezi Bruselem a Moskvou. Veřejně deklarovaná ruská snaha po obnově SSSR (pod názvem Euroasijský svaz) i totalitní prvky povolebního vývoje v Rusku jasně dokazují, že jde o mnohem víc než o pouhou volbu obchodního partnera. Nebo snad nechápeme, že např. svěřit dostavbu Temelína do ruských rukou znamená posílit naši energetickou závislost na někom, komu jsou ideály demokracie a lidských práv bytostně cizí? Naše slabost v Bruselu nás vychyluje k Moskvě. Řečeno se Shakespearem, zda být na Západě či Východě, to je, oč tu běží.