Zatímco naši pozornost poutají zabijácké mrazy, nepokoje v Egyptě a Sýrii, Drábkův cinknutý software či Gorila a studenti v ulicích, skryta zůstávají malá dramata těch, kdo se snaží udržet nad vodou (teď spíše nad ledem) podstatnou součást fungování solidarity v naší společnosti – neziskovky v oblasti sociálních služeb.

Neziskovky u nás žijí z ruky do úst a hlavně z roku na rok. Chybí systém jejich víceletého financování, a tak většina z těch, které závisejí na grantech od státu, kraje či města, nevědí, co s nimi bude za rok. To ale není to nejhorší: v těchto měsících ony neziskovky nevědí ani to, co s nimi bude LETOS. Pokud se totiž na ně grantová štěstěna usměje, peníze dostanou až někdy v březnu. V těchto měsících ale nemají často ani na výplaty, které stejně nestojí za mnoho, i když jsou.

Situace neziskovek je nejlepším důkazem toho, jak náš stát pohlíží na ochotu lidí angažovat se pro společné dobro. Kdyby jich nebylo, bylo by více nešťastných lidí, více kriminálníků, bylo by nebezpečněji na ulicích. Připomeňme si také okřídlené rčení, že společnost je tak vyspělá, jak se chová ke svým nejslabším členům (o které pečují neziskovky). Podle tohoto kritéria bychom asi nedostali ve škole života dobré vysvědčení.

Kdo za to může? Jednoduchá odpověď neexistuje. Jistě, za vládu a parlament jsou odpovědni voliči, hlavně ti, kteří volili rozhazovačnou a rovnostářskou levici (ta vše řeší přes co největší, ale málo efektivní státní aparát, ne přes občanské neziskovky) či egoistickou pravici („každý ať se postará o sebe“). I pro tyto voliče mám ale polehčující okolnost: mnohá média je dvacet masírují nesmyslem, že existuje jen levice a pravice, všechno mezi tím je prý „nečitelný“ střed. Přitom ale neziskovky se rekrutují právě z obyčejných poctivých angažovaných lidí - ze středního stavu, který je nositelem hodnot, kultury a vzdělanosti a nakonec i materiálního bohatství každé prosperující společnosti. Kdo nevěří, ať se podívá na situaci neziskovek i celé společnosti jen pár kilometrů na západ od Šumavy.

Proto v těchto dnech mysleme na naše sociální neziskovky, jejich dramata často bez světla na konci tunelu, na zápas o přežití těchto neviditelných hrdiny dneška, kteří nevědí, co s nimi bude zítra, nevědí, zda seženou peníze na přežití do jara, a přitom přežijí-li, budou pokračovat v nevděčném zachraňování zbytků solidarity mezi lidmi, v tom, aby se rčení „člověk člověku vlkem“ nemohlo stát skutečnějším než loni. Mysleme na ně finančně, mysleme na, až půjdeme příště k volbám.