Podle nedávných výroků prezidenta Klause návrhy předsedy Evropské komise Barossa na posílení evropské integrace představují poslední fázi destrukce evropské demokracie. Klaus chce, abychom šli „opačným směrem“. Pan prezident je ve svých protievropských útocích vytrvalý, a proto je třeba vytrvat i v jejich odmítání, protože stále platí: stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Klausovy teze jsou: posilováním EU dochází k opouštění demokratických principů, je třeba obnovit státní suverenitu, tedy jít opačným směrem. Diskuse o užitečnosti EU probíhá všude a v hojné míře. Na příkladu Řecka snad už všichni – kromě Klause – pochopili, že současným problémem není evropská integrace, ale právě národní státy - černí pasažéři, kteří neplní to, k čemu se zavázali: těží z eura, ale snaží se zneužívat toho, že není možná regionální inflace eura, že tedy celkovou hodnotu a stabilitu eura platí jiné státy. Především ekonom by se neměl divit, že Barosso nevidí jinou možnost než přitáhnout opratě – chtít regulovat na celoevropské úrovni právě slabiny eurozóny.

„Zajímavá“ je Klausova teze, že posilováním evropské integrace dochází k oslabování demokracie. Jak na to přišel? Což nemáme volby do Evropského parlamentu, který spolurozhoduje o naprosté většině evropských norem? Což nemáme evropského ombudsmana, u něhož si můžeme stěžovat na konkrétní pochybení evropských orgánů? Nemáme soudy v Lucemburku? Nezapomeňme též, že to byl právě Klaus, kdo se do posledního momentu bránil Lisabonské smlouvě, ačkoliv právě ona posiluje demokratické prvky EU: zapojení národních parlamentů do evropského legislativního procesu, vznik občanské legislativní iniciativy (o něčem podobném se nám v českých poměrech může jen zdát) apod. Na evropské demokracii je stále co zlepšovat, to ale trojnásobně platí o té naší. Prospěšné řešení tudíž určitě nemůže spočívat v opuštění evropského rozměru demokracie.

Máme podle prezidenta jít opačným směrem, prý k obnovení státní suverenity. Není mi jasné, o jaké suverenitě pan prezident mluví: jako menší země uprostřed Evropy energeticky závisíme na Rusku, bezpečnostně na NATO, ekonomicky na EU, zejména na Německu. Vynechám připomenutí, že naši suverenitu jsme neztratili, smluvním (tedy dobrovolným) omezením jsme jen získali výměnou podíl na suverenitě kontinentálního rozsahu. Děsí mě ale ta cesta opačným směrem do čecháčkovské uzavřenosti: právě evropským pravidlům a evropské kontrole vděčíme za posun vpřed v mnoha oblastech. Rozkrádání evropských fondů, dvacet let volně pančovaných destilátů, vláda ekonomických mafií nad domácí politikou – to zjevně není ideál demokracie a suverenity.

Staří Římané se vždy ptali: komu to prospěje? Prezidentova protievropská vytrvalost se v zahraničně-politickém kontextu rovná orientaci na Rusko: právě Rusko se snaží podkopávat jednotu EU (a občas se mu to daří: viz plynovod Nordstream), protože vyjednávat s tak silným obchodním partnerem je mnohem těžší než se dvěma tucty evropských států a státečků. Opravdu chceme dát přednost ruskému medvědovi, kterému nikdy nebudeme partnerem, před spolurozhodováním o evropské budoucnosti?

Moje odpověď je jasná: ne klausovskému čecháčkovství, ne orientaci na Rusko, ano kultivaci evropské integrace. I z tohoto pohledu bychom měli posuzovat aspiranty na prezidentské křeslo.

Pavel Svoboda
místopředseda KDU-ČSL