Každý ví, že stačí jediné zkažené vejce, aby zkazilo zbytek omelety. Totéž může platit i o umění: slavný John Malkovich na Pražském jaru (The Giacomo Variations, Hudební divadlo Karlín, 15.-16.5.2013) se součástí takové omelety stal.

Ingredience na tuto omeletu byly zajímavé: árie z oper W. A. Mozarta, kvalitní herci (J. Malkovich, I. Dapkūnaitė), kvalitní pěvci (S. Klussmann, F. Boesch), výborný orchestr a dirigent (Wiener Akademie, M. Haselböck). Až na jednu byly všechny ingredience v pořádku: Mozart je Mozart, pěvci pěli a hráli, herci hráli (ale bohužel i pěli). Tahákem byl samozřejmě John Malkovich. Říká se, že velký skladatel se pozná podle toho, že i když polovinu partitury ošidíte, přesto se to dá poslouchat. Toto rčení ovšem nepočítá s textem kalibru The Giacomo Variations od Michaela Sturmingera, který měl být páteří nesoucí hudební čísla, ale ukázal se být oním zkaženým vejcem: dokázal posluchačům otrávit i Mozarta.

Obsahem představení jsou totiž vzpomínky stárnoucího Giacoma Casanovy. Námět tak poskytuje prostor pro lehce dvousmyslnou zábavu, která ve správném komediálním dávkování prokrvuje právě opery Mozartovy, i prostor pro zajímavou pointu, jak to přítomnost velkého herce Malkovichova formátu naznačovala. Kdo šel do Karlína s tímto očekáváním, odcházel zklamán, mnozí již o přestávce.

Ukázalo se totiž, že Sturmingerův text není ani dvojsmyslný, ani není nesen humornou nadsázkou, ani nemá pointu hodnou velkého představení. Naopak, zřetelná vážně míněná jednosmyslnost slovní i herecká (neustálé svlékání někoho, pohazování umělým penisem, exkurz do historie prezervativů) působila trapně a nevkusně. Silný žaludek vyžadoval také Casanovův přípitek „to aborted children – na potracené děti“. Navíc i árie, přesněji jejich libreto bylo také do této nevkusné roviny posunuto. Např. z úvodní árie Figarovy svatby (počítání – rozměřování svatební postele) se tak stalo počítání sexuální výkonnosti. Nejvíc mě ale nadzvedl slavný ansámblový zpěv Viva la libertà (ať žije svoboda), posunutý do opěvování promiskuity: kdo zná politickou odvážnost Beaumarchaisovy předlohy před Francouzskou revolucí, kdo ví, že její zhudebnění mohlo stát Mozarta kariéru, musel Sturmingerovo zneužití tohoto skvostu chápat jako přímou urážku Mozarta.

Vrátím se ještě k Malkovichovu amatérskému zpěvu: zvlášť vynikal ve společném zpěvu s opravdovými pěvci. Tento paradox měl být zlehčen tím, že jeden sbor zazpívali i členové orchestru. Ovšem nebyla to jen táboráková kvalita Malkovichova zpěvu, která poutala pozornost; ta jen vadila. Jeho zpěv byl navíc i směšný, a to tím, že italštinu vyslovoval typicky po americku (např. it.: non credo – amer.: noun khrídhou), zatímco pěvci souběžně zpívali správnou výslovnost.

Poprvé v životě jsem proto na sobě aplikoval cimrmanovský postup: zůstal jsem na druhou půlku jen proto, abych se dozvěděl, zda bude stejně slabá jako ta první. Nebyla, byla ještě horší. A tak jsem odcházel jen s otázkami: měla snad Sturmingerova verbální pornografie být za pomoci Mozarta pozdvižena na velké umění? Jak je možné, že herec formátu Malkovichova se něčemu takovému propůjčí, že něco takového přijme Pražské jaro, že někdo do toho investuje peníze a že se ta věc hraje už od r. 2011? Co jsme to za civilizaci, která živí svoje duše takovou stokou? Proč, Malkovichi, proč?