Střet dvou světů. Jak poslední strážce kultury proti agresivní hrabivosti působí zámek Jezeří na úpatí Krušných hor a na samém srázu Mostecké uhelné pánve. Bojuje o přežití, a přesto zanedlouho ožije operou - jako za starých časů.

Jeden vtip říká, že Beethoven napsal tři symfonie: Třetí, Pátou a Devátou. Z těchto tří slavných ta první, totiž Třetí (Eroica) měla premiéru - víte kde? Ne ve Vídni, ne v Mnichově, ale na zámku Jezeří. To proto, že zdejší pán kníže František Maxmilián Lobkowicz byl hudební fanatik - organizátor hudebního života, sám pěvec, který zde vydržoval kvalitní orchestr, obdivovaný nejen Beethovenem, ale např. Haydnem a dalšími. Byla to ostatně v Čechách pro hudbu požehnaná doba: nejen na Jezeří museli úředníci a zaměstnanci dobře spravovat panství, ale i být zdatnými muzikanty, aby při větších produkcích mohli doplnit profesionální základ zámecké kapely.

Dnes je zámek Jezeří v dosti smutném stavu. Dlouho se do něj neinvestovalo, snad v očekávání, že jej těžba uhlí pohltí. Přesto se okolo něj vytvořilabuňka pozitivní deviace - okruh lidí, kteří v této oblasti, raněné nejen brutální těžbou uhlí (viz osud historického města Most), ale i předchozím vysídlením německého obyvatelstva, chtějí okolo zámku Jezeří vzkřísit kulturní tradice. Do této snahy patří především festival Hudební léto v Jezeří, jenž nám za pár dní připomene jednoho ze šéfů obdivované zámecké kapely, původem slovenského skladatele J. J. Röslera, a to nastudováním jeho komorní opery "Vrahem z pomsty". Mimochodem, zámek Jezeří má i dosud neopravené zámecké divadlo; jeho rekonstrukce by vytvořila zajímavý trojúhelník českého barokního divadlo spolu s Českým Krumlovem a Litomyšlí.

Je dobře, že o Mostecku můžeme slyšet i v dobrém, nejen o vytunelované Mostecké uhelné společnosti, nejen o ostudě, že si sami nejsme doma schopni tuto věc právně vyřešit a dělají to za nás švýcarské soudy. Tak mě napadá, kam by se měla investovat část z těch 14 miliard, o které minulá vláda nejevila z nějakých velmi podezřelých důvodů zájem. Zámek Jezeří a vše, co představuje, si to zaslouží nejen kvůli minulosti, ale hlavně kvůli naší budoucnosti: uhlí můžeme dovážet z ciziny, vlastní kulturu však nikoliv.