V reakci na původní stejnojmenný blog ze mě udělal Alexandr Mitrofanov xenofoba, uplatňujícího princip kolektivní viny (Sapér Vodička v čele eurokandidátky, Právo 8.3.). Zbytečně. Přesto je to vítaná příležitost vrátit se k otázce, jak můžeme my, obyčejní občané, reagovat na vojenskou agresi vůči nedalekému státu.

Jak se každý může přesvědčit, ve svém blogu na Aktualne.cz (Přijde Rusko hájit Rusy žijící v EU?) jsem nevyzýval k bojkotu ruských občanů, ale velkých ruských firem.

Pokud jde o ruské občany, zřetelně jsem napsal, že pro mě představují bezpečnostní riziko, nikoliv cílovou skupinu pro sankce. Bezpečnostní riziko z Rusů žijících na území jiných států udělal jejich prezident Putin, když z údajné ochrany jejich zájmů učinil opakovaně záminku k vojenské agresi vůči jinému státu (Gruzie 2008, Ukrajina 2014). Naopak jsem zřetelně odmítl princip kolektivní viny, pokud jde o ruské občany na území EU: jelikož zde mnozí z nich mají i státní občanství, je nesprávné je sankcionovat. To ovšem neznamená, že by oni – i proti své vůli – mohli Putinovi opět mohli posloužit jako záminka k agresi.

Od ruských občanů je třeba ovšem odlišovat ruské velkopodniky. Je dobře známo, že ruské státní a polostátní podniky typu Lukoil, či Sberbank jsou ekonomickou i mocenskou oporou Putinova režimu: mohou v Rusku fungovat jen tehdy, pokud minimálně tolerují Putinovo potírání demokracie, lidských práv, právního státu. Aféra Chodorkovskij nám jasně ukázala, jak skončí ti, kdo Putinovi otevřeně odporují. Pokud tedy někdo nesouhlasí s ruskou anexí Krymu, je zcela legitimní, když to dá najevo tím, že například nebude tankovat u Lukoilu či využívat služby Sberbank. I z jejich zisků totiž Putin financuje své krymské dobrodružství. Jde o cílený bojkot, který nezasáhne ani ruské turisty ani obchodníky prodávající pelmeně. Jde o bojkot autoritativního režimu, ne o bojkot Rusů coby národa.

Bojkot Putinových ekonomických opor je tedy legitimní. Myslím, že novinář Alexandr Mitrofanov by pro to mohl mít více pochopení, vždyť Putinův režim potlačuje jak svobodu okolních národů, tak svobodu slova, a to i fyzickou likvidací novinářů. Památka zavražděné novinářky Anny Politkovské si to zasluhuje.