K pádu berlínské zdi či výročí sametové revoluce se toho píše a říká tolik, že můžeme nabýt dojmu, že jde výlučně o otázku historie a nic takového nás už neohrožuje. Omyl.

Odstup 25 let od událostí roku 1989 u nás i jinde ve střední a východní Evropě by mohl černobíle zjednodušit pohled na minulost. Jakoby napřed bylo temné období komunistické totality, potom náhle zničehonic přišel podzim 1989 a od té doby tak nějak budujeme ten kapitalismus a demokracii.

Takové zjednodušení by ovšem bylo hodně nepřesné a neumožnilo by vidět, jaký vliv měli jednotlivci na to, že k nějaké sametové revoluci vůbec mohlo dojít. Jsem přesvědčen o tom, že listopad 1989 nám nespadl náhle z nebe, ale umožněn řadou aktů osobní statečnosti - podpisů petic, nevstupů do KSČ, nemlčením, ale i pečením buchet pro farní pouť. Jen z podhoubí těchto aktů osobní statečnosti či podpory mohl vzniknout stav, kdy se k nám demokracie a svoboda mohly vrátit.

Současná volební (ne)účast u nás je často odůvodněna tím, že „stejně na tom nic nemůžeme změnit“. To je 25 let od událostí, jejichž základní požadavek zněl „svobodné volby“, dost tristní. Podobná byla normalizační nálada po sovětské okupaci. Takový postoj jsem vždy odmítal. I dnes je třeba aktů osobní statečnosti, k čemuž ovšem je třeba, abychom viděli dnešní berlínské zdi, které nás oddělují od opravdové svobody a rozhodování o vlastním osudu.

Vidím hned několik takových berlínských zdí.

První z nich se jmenuje korupce. Té se u nás daří zejména kvůli nedostatku vlastenectví, ve smyslu úsilí o společné dobro, o společné zájmy. Bez společných zájmů zůstávají na scéně jen zájmy individuální a od nich je ke korupci už jen krok. Korupce tedy vede k obcházení rozhodnutí o společných zájmech.

Druhá berlínská zeď, která nás dělí od skutečně svobodného rozhodování o vlastním osudu, je neochota k vlastnímu kritickému hodnocení informací, často i neschopnost informace selektovat. Když k tomuto přehlcení přidáte ještě nebezpečný fenomén propagandy – máme rázem zeď napříč společností, napříč zeměmi.
Do třetice, za takovou berlínskou zeď považuji nesprávně uchopenou politickou korektnost, tak, jak ji praktikujeme v Evropě. Politická korektnost nám brání pravdivě pojmenovávat problémy. Bojíme se, že budeme nazváni asociály, rasisty, xenofóby, homofóby etc. Nejsou-li problémy pojmenovány, nebudou ani jejich příčiny řešeny, ale budou ukrývány např. za „politicky korektní“ desinterpretace přebujelých katalogů lidských práv.

Nepojmenování problémů poskytuje politický prostor pro extrémní levicové či pravicové strany, které si s politickou korektností nelámou hlavu. Které ale poskytnou populistická – a tentokrát skutečně asociální, rasistická, xenofóbní či homofóbní řešení a kterým budou lidé naslouchat. Časem se dozvíme, že jsou to právě jedině extrémisté, kdo mají řešení pro problémy dneška, jak se to děje dnes ve Francii. Politická korektnost vede k neřešení problémů a to ničí demokracii , poskytuje politický prostor pro extrémisty všeho druhu zleva doprava.

Myslím, že ti, kdo před 25 lety strhli berlínskou zeď, si nepřejí nic jiného, než abychom tyto nové zdi bourali. Naštěstí to není tak dlouho, můžeme se jich ještě zeptat. A jsou to často opět oni sami, kdo se do nových berlínských zdí opírá.