Jsme opravdu kulturně vyspělejší než ti, co boří antické památky?

V probíhající diskusi o prolomení těžebních limitů okolo Horního Jiřetína se střetávají tři hlavní argumenty: pracovní místa a vytěžení uhlí v. právo obyvatel obce nebýt vysídleni. Kulturní aspekt – zámek Jezeří a architektonicky význačný kostel v Horním Jiřetíně zjevně nemají pro nikoho význam. Je to „jen“ kultura, že. Přesto tvrdím, že právě kulturní aspekt by měl hrát hlavní roli a vysvětlím, proč.

O gigantickém a přesto ignorovaném kulturním významu Jezeří už jsem psal dříve v dubnu tohoto roku. Připomenu jen, že zde měla premiéru Beethovenova Eroica – je mnoho míst u nás s takovouto kulturní tradicí? O Horním Jiřetíně jen zmíním, že jeho architektem je Francouz Jean-Baptiste Mathey (1630-1696), nesporně nejvýznamnější architekt, který v té době u nás působil, autor kostela sv. Františka Serafinského u Karlova mostu v Praze, stavby s první velkou kupolí v Čechách.

O Jezeří zde mluvíme ze dvou důvodů: zaprvé, skrze Horní Jiřetín k němu vede jediná přístupová cesta, zadruhé, vlivem důlní činnosti je svah Krušných hor narušen a občas v jeho okolí nastane sesuv půdy. Jak je možné, že zámek v Jezeří dosud nemá statut národní kulturní památky, aby měl jasnou ochranu a budoucnost bez ohledu na to, co se jeho okolí děje? Nepochopitelné!


Pokud jde o kostel v Horním Jezeří, dovedu si představit, jak to vidí uhelná lobby: v nejhorším ho přesuneme jako kostel mostecký (jestlipak víte, že zrovna pod jeho původním umístěním se uhlí nenašlo?), jinak ho zbouráme, jako jsme za komunistů zbourali řadu městeček a vsí včetně asi 9 kostelů a klášterů.


Brutální vztah komunistů k tomuto kraji a jeho obyvatelům druhé vlny (původní Němci byli vyhnáni) bude završen. Kvůli nekvalitnímu hnědému uhlí, které pro vlastní energetickou soběstačnost vůbec nepotřebujeme ( již tak energii exportujeme a toto uhlí by šlo též na spalování pro export). Prostě dobří hospodáři každým coulem.
Současný civilizační střet s politickým islámem by nám měl jasně ukázat, že buď se pevně zastaneme své vlastní kulturní identity, anebo naše kulturní civilizace vezme za své a její výdobytky, např. lidská práva, architektura, umění a vztah k hodnotám, spolu s ní. Jezeří je konkrétním příkladem toho, kde můžeme onen proklamovaný vztah k hodnotám, které vyhlašujeme za vlastní, ukázat. Tady začíná boj o to, zač jsme ochotni se prodat. Rozhodně bych ale s povýšeným pošklebováním se nad bouráním Palmyry váhal.


V listopadu 1989 jsme v ulicích žádali politickou svobodu mj. pod heslem „nejsme jako oni“. Diskuse okolo prolomení těžebních limitů ale ukazuje, že to tak úplně není pravda, že asi jsme ochotni v komunistickém ničení vlastní země a vlastních kulturních hodnot pokračovat. Ale ještě je čas, nemyslíte?