Nemusíme s nimi ve všem souhlasit, ale jedno je třeba uznat: potvrzení německo-francouzského motoru evropské integrace.

Společné vystoupení kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda v Evropském parlamentu bylo jednoznačné v tom, že máme v čele velkých evropských národů někoho s jasnou dlouhodobou vizí evropského kontinentu, kdo při jejím prosazování nehledí na průzkumy veřejného mínění. To je přesně to, co by měla politická elita dělat – nehledět jen k příštím volbám, ale k příští generaci; v tom spočívá rozdíl mezi politikem a státníkem.
Merkelová ví, že migrační vlna změní Evropu, ale je natolik přesvědčena o její síle a o síle hodnot, na kterých Evropa stojí – lidskou důstojností počínaje – že se nebojí ani problémů, které migrační vlna představuje.


Napadá mě paralela s rozhodujícím momentem obléhání Malty r. 1565, kde maltézští rytíři, bránící západní civilizaci, čelili mnohonásobné přesile Turků. Tim Willocks ve svém románu Řád (velmi doporučuji) popisuje situaci, kdy vojenské důvody jasně svědčily pro to, aby rytíři opustili poničené části opevnění hlavního města a stáhli se do nenarušené části i za cenu ponechání cca dvanácti tisíc civilistů – Malťanů jejich osudu, tedy zmasakrování Turky. Velmistr řádu La Valette ale nezaváhal: bude-li řád chránit jen své zájmy (a šlo o přežití!) za cenu opuštění svěřených místních obyvatel, fyzicky možná přežije, ale svojí podstatou je mrtev už teď; jeho slovníkem řečeno, „volba mezi porážkou a zatracením není volbou“ (s. 422). Doplňme, že maltézští rytíři zvítězili, posily ze Španělska dorazily včas.


Podobně je Merkelová pevně přesvědčena o tom, že sjednocená Evropa tuto krizi či výzvu zvládne. Předpokladem ovšem je, že těm proklamovaným evropským hodnotám budeme skutečně věrni, že lidská důstojnost je něco, čím je nadán každý člověk, nejen Evropané, že je to něco, co nás dokáže sjednotit. Situace nám k tomu pomáhá: migrace je problém kontinentální a jen kontinentální odpověď bude efektivní.
Vyslechnout si odvážnou vizi, je osvěžující i v tom, že v minulosti se už podobná odvaha vyplatila. Kdyby podobnou vizi a odvahu neměl Robert Schuman okolo roku 1950, nedošlo by nikdy k mírové poválečné spolupráci mezi Francií a Německem, nedošlo by k přetnutí bludného kruhu ve vztazích válečný vítěz – poražený, nedošlo by k současnému nejdelšímu období míru na území členských států EU, ze kterého všichni těžíme, i když ho omylem považujeme za samozřejmost.


Příchod cizích a možná problematických kultur nás postaví před naléhavou otázku: které z oněch proklamovaných hodnot jsou nám opravdu drahé a kterých se vzdáme bez mrknutí oka? Za které z nich budeme bojovat a které budeme na lidech ze vzdálených kultur vynucovat? A možná je právě tohle hodina, kdy si člověk uvědomí, jak drahé může být to, co dosud pokládal za samozřejmé. Angela Merkelová v tyto hodnoty věří a na nich postavila svůj politický risk. A co my? V co vlastně věříme my? Pokud to není jen pohodlí, peníze a zábava, měli bychom o tom přemýšlet.