Evropská komise začala řešit úroveň právního státu v Polsku. Sáhla k tomuto atypickému kroku kvůli nejasnostem okolo ústavního soudu a nového mediálního zákona. Čím víc se ale dostávám do detailů, tím méně se mi ta věc zdá černobílá ...

...a tím větší pochopení mám pro potřebu Komise udělat si jasno. Varuji důrazně před rychlými úsudky typu "končí tam demokracie" v. "zlá Komise se hrabe do záležitostí suverénního státu“, i když některé polské aktivity alarmující jsou.

Ad "zlá Komise se hrabe do záležitostí suverénního státu"

Proč Komise dělá to, co dělá? Má právo to dělat? Členské státy (včetně Polska) si v Lisabonské smlouvě dohodly, že evropské hodnoty vyjmenované v čl. 2 Smlouvy o EU (úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv) nesmějí zůstat jen na papíru. V případě hrozby jejich závažného porušování je možno zahájit řízení podle čl. 7 SEU, které teoreticky může vést až k omezení členských práv provinivšího se státu. Teoreticky, protože k výroku o porušení hodnot EU je mj. třeba souhlasu všech zbylých 27 států EU.. Čl. 2 a 7 SEU se aplikují i na situace nepokryté unijními předpisy; členské státy tím chtěly ukázat, že EU je především společenstvím hodnot a teprve potom společným trhem. Pokud si někdo libuje v tvrzení, že se vlastně neví, co to jsou evropské hodnoty, tak zde je praktická ukázka jejich existence. A tyto hodnoty jsou brány vážně.

Jelikož možnost omezení členských práv je v diplomatické realitě něco jako „atomová bomba“, členské státy vyzvaly Komisi, aby vymyslela něco mírnějšího, co by předcházelo použití článku 7 SEU. Ta proto v r. 2014 vydala sdělení s názvem „Nový postup EU pro posílení právního státu“, spočívající v trojstupňovém sběru informací a vnějších posudků. Komise je totiž jedním z těch, kdo mohou řízení podle čl. 7 SEU spustit; jak jinak by se měla rozhodnout o využití tohoto oprávnění, než sběrem informací? Nyní je tento postup poprvé v praxi testován.

Sdělení je nezávazný dokument, jímž Komise sděluje, jak bude postupovat, než případně využije svoje právo spustit čl. 7 SEU.
Ten „nový mechanismus“ zjevně vznikl také proto, aby Komise dělala špinavou práci za členské státy, které také mají právo aktivovat čl. 7 SEU, ale nechce se jim ukazovat na sebe navzájem prstem. To je zjevné už z toho, jak členské státy nevyužívají svoje právo žalovat jiný členský stát za porušení unijního práva (čl. 259 SFEU): za celou dobu existence dnešní EU se počet sporů mezi členskými státy EU navzájem dá spočítat na prstech jedné ruky, nechávají to raději alibisticky na Komisi, at´si tu nepopulární práci vyřídí.

Ze stejného důvodu vznikl i mechanismus tzv. „obrácené“ kvalifikované většiny v Radě. Jde o případ porušení Paktu stability a růstu: návrh Komise na sankci proti členskému státu je přijat, pokud kvalifikovanou většinou není rozhodnuto o opaku. Ono je pro každého ministra daleko jednodušší si v momentě takového hlasování odskočit na záchod nebo se prostě zdržet, a tak znemožnit dosažení oné obrácené kvalifikované většiny (tedy nicneděláním odsoudit stát), než aktivně zvednout ruku proti jinému ministrovi – vždyť by mi to příště mohl vrátit.

Dvojí metr...ale čí?

Dvojí metr unijních států,to je jeden z argumentů obhájců nových poměrů v Polsku a kritiků Komise za její aktivitu. Poukazují (často i právem) na právní nedostatky výjimečného stavu ve Francii, na situaci v Maďarsku, na Řecko či na německé porušení dublinského nařízení. Zaznívá i kritika, že důraz je kladen na dodržování hodnot, ale porušování konkrétních předpisů se toleruje. Ale pozor! Dvojí metr ovšem titíž kritici používají i na orgány EU. Když dojde na migraci, EU je kritizována za neuplatňování práva, např. za neschopnost vyloučit Řecko ze Schengenu, resp. přeložit vnější hranice Schengenského prostoru (podle čl. 26 schengenského nařízení), stejně tak i to, že nesankcionuje Německo za porušení dublinského nařízení. Teď je naopak kritizována za uplatnění práva. Takže ať udělá cokoliv, je to stejně vždycky špatně.
Není sporu o tom, že není nejvhodnější čas pro testování „Nového mechanismu“ (viz migrační krize, Brexit, Řecko, Ukrajina), budiž ale řečeno, že ten čas neurčila Komise, ale Polsko.

Ad "v Polsku končí demokracie"

Důvodem pro zahájení zmíněného postupu byly zejména zákonné změny, týkající se polského ústavního soudu a veřejnoprávních médií, některé z nich alarmující.
Připomeňme např. nerespektování nálezů ústavního soudu prezidentem Dudou, zkrácení funkčního období ústavních soudců zákonem, z hlediska ústavy pochybný požadavek na 2/3 ústavních soudců pro přijetí nálezu (ústava požaduje jen většinu), nepublikování nechtěných nálezů ústavního soudu ve sbírce zákonů. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že v Polsku je ústavní soud plně politicky jmenován (v době nástupu nové vlády až na jednu výjimku šlo o soudce za do té doby vládnoucí Občanskou platformu) a má slabší pravomoci (o nichž je navíc spor).

Stejně tak budí pochybnosti zákon, který veřejnoprávní média dává personálně do rukou vládě, zákon, jehož vznik byl doprovázen např. výrokem místopředsedy Sejmu, že veřejnoprávní televize tady není od toho, aby kritizovala vládu. Otázkou ale zůstává, zda je toto konec změn v mediální oblasti; odpověď na ni je důležitá, protože samotná politizace veřejnoprávních médií ještě nepředstavuje útok na pluralitu médií: soukromý mediální sektor je v Polsku bohatě rozvinutý. Na ten však vláda plánuje uvalit speciální daň, ze které bude živit „svá“ státní média.
Nemluví se příliš o změnách polského služebního zákona, které napříště umožňují obsazovat pozice od obdoby českého vrchního ředitele výše přímým jmenováním bez výběrového řízení. Poukaz nové vlády na „cinknutá“ výběrová řízení v minulosti neomlouvá a nezakládá důvod proč řízení vypustit úplně.

Co dál?

Není zatím ani zcela jasné, zda v Polsku jde (a) o nástup autoritářského režimu, anebo „jen“ (b) o důslednou personální čistku od ministra po vrátného za pomoci ohýbání právního řádu. Tato zemětřesení jsou v těch „nejlepších“ tradicích polských změn vlád a skutečně se na nich podílely všechny vlády.

Ovšem ruku na srdce: Je omluvou tohoto konání, že „ostatní taky“? Pokud Komise, potažmo EU pomůže takové „nejlepší“ tradice kultivovat, prospěje tím nakonec nejvíce Polsku. Máme dost opěrných bodů pro posouzení polské situace – např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, máme tzv. Benátskou komisi Rady Evropy. Komise zde nemusí mnoho vymýšlet. Lze doufat, že nedostatky právního státu detekuje brzy a neideologicky a že Polsko bude v případě pochybení ochotno předpisy pozměnit tak, aby problém skončil dříve, než začal.

Až vám tedy bude někdo vykládat, jak byrokrati v Bruselu ponižují hrdé Polsko, vzpomeňte si, že pravda není nikdy černobílý plakát a její složitost je to, co demagogům nevoní.