Německý ústavní soud nedávno řekl, že nebude dodržovat právo EU, pokud by se dostalo do rozporu s německou ústavou či právem na lidskou důstojnost. Je to vzpoura na lodi Bounty (promiňte – lodi EU) či projev německé arogance?

Článek o rozhodnutí Německého ústavního soudu zde.

Nic takového, jen zopakování základního vztahu přednosti práva evropského před vnitrostátními právními řády členských států EU tak, jak se ustálil již před padesáti lety.
Především si všimněte bulvární práce s fakty v onom článku: zatímco titulek naznačuje vzpouru německých ústavních soudců proti zlé Evropě, tak uprostřed článku se jen tak mimochodem dozvíte, že žádný rozpor mezi lidskoprávními standardy a ústavou SRN soudci nenašli, a proto žádný rozpor s evropskými předpisy neexistuje. Ale to se titulkářovi zjevně nehodilo.

Pro neprávníky: vydržte číst, i když je téma právní, dotýká se totiž důvodu, proč EU může reálně plnit své základní poslání a není vydána libovůli momentálních nálad jednotlivých členských států. Jejím posláním je vytvářet jednotný vnitřní trh s volným obchodem zbožím, službami, svobodou investování a podnikání či možností pracovat v zahraničí . Jde o vztah mezi vnitrostátním právem členských států EU (včetně jejich ústav) a právem evropským. Pokud by si členské státy a jejich soudy mohly v každém případě kolize mezi předpisem národním a evropským vybrat, kterou z norem budou aplikovat (např. volný pohyb osob by mohl být narušen, kdyby Rakousko mohlo odmítnout uznat německý občanský průkaz na jméno von Neustadt, protože šlechtický titul je v Rakousku zakázán, ale v SRN ne), tak by z jednotného trhu za chvíli nezbylo nic. Proto Evropský soudní dvůr ve věci 6/64 Costa rozhodl, že evropské právo má přednost před právem členských států, a to včetně jejich ústav. To je samozřejmě něco, na čem se nemohl zcela dohodnout s ústavními soudy členských států jakožto garantů ústavnosti na jejich státních územích (i když i samy členské státy tento princip přednosti schválily v prohlášení č. 17 k Lisabonské smlouvě).

Tato otázka zjevně nemůže mít řešení, které by plně vyhovovalo všem: členské státy chtějí jednotný trh EU a uvědomují si, že bez principu přednosti to nejde. Ale zároveň se nechtějí vzdát posledního slova při kontrole ústavnosti na svých územích. Ústavní soudy členských států v čele s tím německým proto v této otázce nastolily realistické příměří: podmínily přednost práva EU i před ústavami členských států tím, že orgány EU zajistí dodržování základních práv. Např. český ústavní soud konstatoval, že „Pokud by … vývoj v … EU ohrožoval samotnou podstatu státní svrchovanosti ČR nebo podstatné náležitosti demokratického právního státu, bylo by třeba trvat na tom, aby se těchto pravomocí opětovně ujaly vnitrostátní orgány …,“ (nález Pl. ÚS 50/04, s. 34), přičemž tyto podstatné náležitosti jsou spatřovány téměř bezvýhradně v oblasti dodržování základních lidských práv a svobod.

Tím si členské státy zajistily, že předpisy EU nebudou odporovat těmto „podstatným náležitostem demokratického právního státu“.
Členské státy si toto ovšem zajistily i mezi sebou navzájem: nechtějí, aby mohl v EU beztrestně fungovat stát, který by sám tyto standardy porušoval. Proto se dohodly na seznamu tzv. evropských hodnot v čl. 2 Smlouvy o EU a vybavily ho sankčním mechanismem. Současná diskuse o stavu právního státu v Polsku, jakkoliv se nám nemusí líbit, patří do PŘESNĚ tohoto kontextu (viz můj předešlý blog na Aktuálně.cz).