Je lépe přemýšlet, než hlásat konec světa

Migrační krize nemá jiné, než společné evropské řešení, shodly se na summitu země visegrádské skupiny plus Makedonie a Bulharsko. Bulharsko a Makedonie se k plánu oplotit hranici s Řeckem staví vlažně. Není bez zajímavosti, že bohatí Řekové do Bulharska masivně investují, což může zpětně vést k většímu pochopení Bulharů pro Řeky. Středomořské státy chtějí celý systém migračních opatření, nikoli plot. Moc dobře vědí, že moře neoplotíte.

Obdobně si nejsem jist, zda doceňujeme silnou vůli jižních států setřást tíži migračních toků. Několik let je zřejmé, že se jejich představa o solidaritě liší od představy severních států. Jižané nechtějí jen pomoci s ochranou hranice, chtějí dostat běžence pryč. Nejen válka, ale i atraktivita Německa a Švédska běžence mohutně nasává a tak pro jih není problém posílat je dál.

Hodně času jsme tu strávili řešeními, která se ukázala jako druhořadá. Ona velebená „dočasná ochrana“ těžko přinese rychlé řešení, pokud se paralelně s ní dá požádat i o azyl. Dalším podobným tématem je „pravidlo tzv. první bezpečné země“- údajná povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Toto pravidlo ale Ženevská konvence o uprchlících 1951 neobsahuje a UNHCR ani jiné evropské státy je tudíž neaplikují. Stejně tak diskuse o tom, na koho se vztahuje Ženevská konvence, nemá zásadní význam, protože nelze vyloučit právo migranta o azyl požádat, byť nakonec žádosti vyhověno nebude. Tudy rychlá cesta nevede.V otázce vnějších hranic panuje elementární shoda. Ale již není shoda o tom, jaká pravidla stanovit pro vyřizování žádostí o azyl těch, kteří už jsou na území EU .Jedni chtějí znovu Dublin, jiní sjednocení azylového práva a přerozdělování. Třetí říkají:" Mizíme, řešte si to bez nás."

Unie dosud není a nemůže být státem (ale všichni to kupodivu čekají a vyčítají, že je Unie nechce chránit). Jde o souboj zájmů států severu, včetně České republiky, kterým vyhovuje, pokud nejsou migrační vlně vystaveni přímo, a států jihu, které nepovažují za spravedlivé, aby veškerou migrační agendu obstarávaly jejich instituce. Představme si tedy, že by žádná Unie nebyla: byl by proud migrantů menší? Vzchopilo by se Řecko a Itálie a přestali by je posílat dál na sever?

Na Blízkém Východě hrozí rusko-turecká válka (vlastně spíš iránsko-saúdská). Ta možná změní Turecko ze záchytné země v zemi migrující. Tváří v tvář těmto problémům nemá Unie společnou azylovou a obrannou pravomoc. Členské státy pravomoci k obraně a azylovému řízení Unii nikdy nedaly. Když slyšíme výkřiky, že Unie selhala při řešení migrační krize a že je třeba vrátit pravomoci členským státům: ono není moc co vracet, členské státy si podstatné pravomoci ponechaly pro sebe s poukazem na svou suverenitu.

Měli bychom vědět, jakou pozici bude Česká republika zastávat ve chvíli, kdy Evropská komise přijde s návrhem na reformu tzv. dublinského azylového modelu. Jde jen o to lépe vynucovat stávající pravidla, nebo jsme ochotni uvažovat o změně? Jestli jsem si něčím absolutně jist, tak je to fakt, že proti těmto migračním a bezpečnostním hrozbám nemá malý český šelma sedlák sám bez pomoci nejmenší šanci. Takže: Nepanikařit, emoce na uzdu, rozum do hrsti!