V rámci vnitřního trhu EU právem nemůžeme vyrábět pomazánkové máslo, protože to prostě není máslo, naproti tomu Evropský parlament 14. 9. 2016 prosadil – byť ve formě právně nezávazného usnesení – koncept sociálního dumpingu v EU, ačkoliv to není dumping. Navíc má tento koncept potenciál narušit vnitřní trh EU. Proto jsem hlasoval proti tomuto návrhu.

Usnesení se řídí zásadou "stejná mzda za stejnou práci na stejném místě". Tento přístup má být aplikován i na řidiče transitní dopravy, kteří jiným státem EU nejen projíždějí, ale i provozují kabotáž.

K nesouhlasnému hlasování mě vedly tři důvody: zaprvé, pojem „sociální dumping v EU“ považuji za pojmový nesmysl, zadruhé, tento koncept je pro fungování společného trhu EU toxický, zatřetí jde o pokrytecký koncept ze strany některých členských států.

(1) Sociální dumping v EU je pojmový nesmysl.
Dumping je pojem soutěžního práva, který se v původní podobě týká obchodu zbožím. Vypadá tak, že podnik z jednoho státu prodává na území jiného státu zboží za cenu nižší než na svém území, často i pod náklady. Vysvětlivky ke Všeobecné dohodě o obchodu a clech (GATT) uvádějí, že „dumping existuje v případě, kdy jsou v jedné zemi uváděny na trh výrobky za cenu nižší, než je „běžná hodnota výrobků“ při obchodu v druhé zemi.“ Podobně hovoří i antidumpingové nařízení EU 1225/2009. Aby podnik mohl dumping provozovat, potřebuje tedy celní hranici mezi státy, která nedovolí, aby se mu zboží vracelo na jeho původní území, což by ho poškozovalo. Dumping tak působí na jiném, hranicí odděleném území; proto mluvit o dumpingu v rámci jednotného trhu EU bez vnitřních hranic nedává smysl. Z toho důvodu také po dosažení volného pohybu zboží v r. 1968 zrušením cel a podobných opatření v tehdejším EHS byl odstraněn původní článek 91 Smlouvy o Evropském hospodářském společenství o dumpingu uvnitř společného trhu.

Nižší cenu podnik dosahuje např. tak, že prodává pod náklady, neinvestuje do ekologie či v jeho zemi jsou nižší mzdy. V právu mezinárodního obchodu i v právu EU se za protiprávní považuje jen obchodní dumping – prodávání pod náklady. Správně by se tedy v souvislosti s minimální mzdou mělo hovořit o sociálních rozdílech.

(2) Koncept sociálního dumpingu v EU je pro fungování společného trhu EU toxický.
Praktickým důsledkem konceptu sociálního dumpingu v EU je uplatňování stejné mzdy na tzv. vysílané pracovníky – zaměstnance podniků, kteří dostávají mzdu podle státu, ze kterého pocházejí. V rámci vnitřního trhu EU tím podniky ze zemí s nižší úrovní platů (tedy víceméně východní členské státy EU) přijdou o konkurenční výhodu nad podniky z tzv. starých členských států, protože jejich mzda je nižší. Autoři tohoto konceptu si nepřipouštějí, že svobody vnitřního trhu jsou jeden balík. Volný pohyb zboží, služeb a kapitálu má svoje protiplnění ve volném pohybu pracovníků. Jsou-li odstraněny obchodní hranice, nelze domácí výrobu chránit vůči konkurenceschopnějším výrobkům ze zahraničí, takže domácí výroba se může omezit nebo dokonce zaniknout. Na oplátku ale pracovníci, kteří díky tomu doma přijdou o práci, mohou jít pracovat do jiného státu, a podniky mohou jít podnikat také tamtéž. Nyní ale rozdíly ve mzdách, hlavní konkurenční výhoda takových podniků, má být odstraněna. Tyto podniky jistě již napadlo: „my jsme otevřeli trhy vašim podnikům, ale vy se zavíráte nám a našim pracovníkům“. Nové členské státy by tedy mohly začít debatovat na téma omezení jiných výhod podnikům starých členských států.

Jedenáct členských států (včetně Česka) již dříve vydalo tomuto návrhu na úpravu směrnice o vysílaných pracovnících žlutou kartu. Namítaly, že návrh odporuje tzv. principu subsidiarity, tedy že danou věc by bylo efektivnější regulovat na úrovni členských států a ne na úrovni Unie; jenomže tento přístup ponechává problém v rukou jednotlivých států, zatímco my potřebujeme zajistit celoevropsky, že konkurenční výhoda nižších mezd nebude našim podnikům odňata.

Úplný nesmysl pak je, když se stejná mzda má aplikovat na řidiče TIR, kteří jen územím jiného členského státu projíždějí, tedy nepobývají po nějakou významnější dobu na jeho území. Zde nejde jen o ztrátu konkurenceschopnosti, ale i o likvidaci samotných dopravních podniků a o výzvu obcházení minimální mzdy různými švarcsystémy.

(3) Jde o pokrytecký koncept ze strany některých členských států.
Pokrytecký proto, že pod rouškou sociální spravedlnosti se snaží odstranit soutěžní výhodu podniků ze zemí s nižší úrovní mezd. Samotný princip „stejná mzda za stejnou práci na stejném místě“ by byl ještě v pořádku, pokud by na straně podniků z „dražších“ států by vůle zohlednit odstranění této soutěžní výhody v cenách – kterážto vůle ovšem neexistuje. Proč ale, jde-li nám opravdu o sociální spravedlnost, která hodlá odhlížet od rozdílů ve mzdách mezi jednotlivými členskými státy, neuplatníme zásadu „stejná mzda za stejnou práci ve stejném podniku“ v soutěžně-právním smyslu, tedy např. za práci u stejného koncernu? Lidsky řečeno, proč by pokladní v Kauflandu, pracující v Česku, neměla mít stejnou mzdu jako pokladní v Kauflandu v Drážďanech? Proč technik u Volkswagenu v ČR (Škoda Auto) bere výrazně méně než v Německu? Oba pracují pro stejného zaměstnavatele, který může v Česku fungovat díky svobodě podnikání a investic na vnitřním trhu.

Koncept sociálního dumpingu proto nepovažuji za zdravý základ budování Evropy, zejména ne od představitelů starých členských států, kteří mají plná ústa solidarity – ale koncept sociálního dumpingu jde směrem k nesolidaritě a rozvolnění vnitřního trhu EU.