Evropská komise se rozhodla zahájit řízení pro porušení Smluv (tj. povinnosti vycházející z práva EU) proti Polsku, Maďarsku a Česku. Muselo k tomu dojít? Dá se to nějak zastavit? Nepřehnala to Evropská komise? A jak takové řízení vlastně probíhá?


To, že kvóty budou málo účinné, bylo (alespoň mnohým) zjevné od počátku. I já jsem proti nim. Nicméně ČR souhlasila s článkem 78/3 Lisabonské smlouvy, podle něhož se v Radě EU o těchto otázkách rozhoduje tzv. kvalifikovanou většinou, každý tedy může být přehlasován. To se stalo v tomto případě nám – České republice, byli jsme přehlasováni. Dané rozhodnutí o kvótách je platné právo, i když se nám to nelíbí a nesouhlasíme s tím. Proto otázku o smysluplnosti kvót nyní přebíjí diskuse o plnění povinností. ČR i EU shodně tvrdí, že právo platí a je vykonatelné, s čímž souvisí i to, že za neplnění závazku následuje sankce. EU nemá v zásadě nic jiného než právní závazky. Nemá vlastní policii ani vymáhací aparát, takže zahájení řízení o porušení nemůže představovat žádné překvapení, s tím se muselo počítat.

Řízení se netýká jen ČR, ale i Polska a Maďarska. V krátké době se tak opět dostáváme do jakési špatné společnosti, která má zásadní problémy s fungováním demokracie. Nedávno to bylo víceméně neoprávněně v souvislosti se situací médií v Česku a diskusí na toto téma v Evropském parlamentu. V tomto novém řízení už ale nemůžeme argumentovat, že situace Česka není srovnatelná s tou v našich dvou sousedních státech. Slovensko je v tuto chvíli v jiné situaci. Stačilo mu k tomu to, že přijalo celkem 16 osob, a tak plní svou kvótu (902 osob) více než z 1 % a navíc v poslední době nabídlo další místa – ale, na rozdíl od ČR, hlavně nevydává žádné provokativní a populistické usnesení vlády o tom, že nikoho nebude přijímat.

Kvóta pro ČR znamená přijmout 2691 lidí. V tuto chvíli jsme přijali pouze 12 osob a neplníme tak svou kvótu ani z 1 %. Evropská komise také uvedla, že Česká republika nepřislíbila relokaci žádné další osoby od května roku 2015 a poslední osobu přijala podle již dříve daného příslibu v srpnu 2016. Tady je zapotřebí připomenout, že kolem roku 1995 jsme přijali přibližně 18 tisíc muslimů z Balkánu a nikdo si toho ani nevšiml. Jak je možné, že před přijetím rozhodnutí o kvótách jsme byli ochotni přijmout dobrovolně na 20 tisíc osob a po přijetí závazných kvót jsme se postavili na zadní? Stojí nám to skutečně za to?

Proto jsme se naším jednáním dostali do hledáčku Evropské komise. A té jsme v tomto ohledu nedali moc na výběr. Nejen že v dané věci nic neděláme, ale navíc provokujeme: minulý týden vláda přijala populistické usnesení – potvrzení, že tento závazek ani splnit nehodláme. A Komisi, která má v popisu práce vymáhat plnění unijních závazků, jsme tak sami prostor pro toleranci snížili na nulu.

Proč jsme to udělali? Takové usnesení od nás nikdo nežádal. Jako jediné vysvětlení se tu nabízí blížící se volby a zoufalá snaha sociálních demokratů přilákat voliče za jakoukoliv cenu. To znamená, že někdo populisticky pro získání politických bodů poškozuje pověst České republiky. Jsem proto hrdý na to, že lidovečtí ministři ve vládě toto pro naši zemi škodlivé usnesení nepodpořili.

A jak řízení teď bude vypadat? Je to na delší dobu a má více etap. Komise zahájí napřed předsoudní fázi, kdy nejprve členskému státu zašle upozornění, v němž mu stanoví rozumnou lhůtu k splnění závazku. Pokud se členský stát nepodřídí, zašle mu Komise odůvodněné stanovisko formální povahy. Toto stanovisko detailně stanoví, 1. co je členskému státu vytýkáno, 2. opatření k nápravě tvrzeného porušování Smluv a 3. lhůtu k nápravě; stav porušení ke dni uplynutí této lhůty je rozhodný pro soudní přezkum.

Pokud se ani tehdy se členský stát se svým závazkem nevyrovná, může (ale nemusí) Komise podat na členský stát žalobu k Soudnímu dvoru EU. Jeho výsledkem je v nejhorším případě rozhodnutí, které pouze deklaruje, že došlo k porušení. Nepodřídí-li se členský stát tomuto rozsudku, Komise pravděpodobně zahájí nové řízení. Teprve nyní může Soudní dvůr na návrh Komise odsoudit porušující členský stát k finanční sankci. Ta může spočívat v jednorázové pokutě ale i k opakovanému penále. Jejich výše závisí na závažnosti i délce porušení a významu porušovaného závazku, stejně jako na výši HDP daného státu, každopádně jde o miliony eur.

Statistiky říkají, že pouze 7 % předsoudních fází vede k podání žaloby Komisí, ale z cca 3300 rozsudků vydaných Soudním dvorem EU v tomto řízení (čl. 258 SFEU) bylo 87 % ve prospěch Komise (2015). Česko se v tomto řízení ostatně neocitá poprvé, první soudní rozhodnutí o porušení proti ČR pochází z roku 2007.