1. května 2004 začala nová etapa českých dějin: naplnilo se heslo „zpátky do Evropy“. Patnáctiny sice nejsou žádné velké jubileum, ale příležitostí k ohlédnutí určitě ano, zejména když řada lidí české členství v EU stále zpochybňuje. Patnáct let píše Česká republika svůj příběh v EU, a je to příběh o úspěchu, i když, samozřejmě, zatím ne všechno je tak dokonalé, jak by mohlo být.

Důvody, proč jsme po chtěli „zpátky do Evropy“, byly dva. Zaprvé, po předchozích letech komunismu a ve vazalství Ruska jsme toužili jsme po zakotvení na „Západě“, tedy v prostoru svobody a demokracie. Členství v EU, v Radě Evropy, v OECD a v NATO tento úkol naplnilo bezezbytku. A zadruhé, přáli jsme si zvýšení našeho blahobytu. Mnozí čekali mnohem rychlejší postup, i zde jsme na ale dobré cestě. Česká republika v současnosti dosahuje téměř 90% HDP a máme 80% produktivitu práce oproti průměru EU, nicméně máme stále 30% mzdy proti Německu. Je třeba si ale uvědomit, že Bavorsko je nejbohatší částí Evropy vůbec a bavorský standard není totéž, co standard evropský. Proto naše srovnávání s bezprostředním sousedem může být zdrojem té pověstné „blbé nálady“. I tak je ale třeba konstatovat, že životní úroveň je u nás taková, jaká zde nikdy dříve nebyla, a že zásadní podíl na tom má naše členství v EU a jeho volném trhu. Ale, jak řekl David Mareček, generální ředitel české filharmonie: „Máme se dobře, ale špatně to snášíme.“

V prvních letech členství jsem byl v diplomatické službě a dobře si vzpomínám, že najednou našim lidem se mimo Evropu začalo dostávat respektu ne pro vysokou kvalitu českého piva, ale kvůli tomu, že spolurozhodujeme o záležitostech půlmiliardové EU, té Unie, kterou nám valná část světa závidí. Vzpomínám si také na předvstupní období, kdy i přes zásadu Václava Klause, že neexistuje nic jako špinavé peníze, jsme pod tlakem Bruselu přijali první zákon o veřejných zakázkách – a najednou se tyto zakázky daly pořídit o polovinu levněji než předtím. A v neposlední řadě si vzpomínám i na prosinec 2007, kdy jsme byli přijati do Schengenského prostoru a kdy zmizely hraniční kontroly na hranicích; to jsme se konečně cítili plnými Evropany. Tehdy se ale také bohužel objevil fenomén českých občanů využívajících volného pohybu ke krádežím za hranicemi, fenomén, který dodnes zcela nevymizel.

V roce 2009, tedy necelých pět let po vstupu do EU, jsme jako první z tzv. „nových členských států“ měli možnost předsedat EU, přesněji Radě EU. Vzpomínáte na heslo „Evropě to osladíme“ a na Entropu Davida Černého, která urazila řadu členských států? A vzpomínáte, jak sociální demokraté uprostřed našeho předsednictví shodili vládu Mirka Topolánka? Prestižní Financial Times tehdy právem konstatovaly, že máme skvělé úředníky, ale tragické politiky. To, co mělo být hvězdnou hodinou republiky na mezinárodním poli, se proměnilo ve frašku. Tehdy jsem se strašně styděl.

Jak už jsem se zmínil, všechno na našem členstvím není ani zdaleka dokonalé. Jako europoslanec v poslední době cítím nárůst protekcionismu ze strany takzvaných „starých členských států“. A to samozřejmě není všechno, ani dvojí kvalita potravin, nebo postavení vysílaných pracovníků, zejména řidičů kamionů, nejsou příklady ideálního budování společného partnerského prostoru. Zároveň ale je třeba uznat, že všechny tyto nedostatky jsou jen detaily v rámci mozaiky míru v Evropě, míru, který přináší prosperitu.

Po neblahých zkušenostech z RVHP (pro mladší: Rada vzájemné hospodářské pomoci, nástroj vysávání hospodářství zemí socialistického bloku Sovětským svazem) byla pochopitelná nedůvěra k novému integračnímu zapojení, i když dobrovolnému. Těžko si navíc zvykáme, že svět se globalizuje a že pojem suverenity už není spojován jen se státy, ale i s integračními uskupeními typu EU. I proto jsou slyšet výzvy k reformě Unie, někdy oprávněné, jindy ne. Z těch oprávněných výzev můžeme některé uskutečnit jen v dohodě s ostatními unijními partnery, jiné jsou ale zcela na nás. Můj oblíbenec G. K. Chesterton na otázku deníku The Times, co by se mělo zásadně změnit, aby společnost byla lepší, odpověděl: „Já.“ A to platí i pro celý náš stát. Pokud my sami změníme svůj postoj k EU na více partnerský, pokud dokážeme pozvednout vlastní politickou kulturu, pokud dokážeme proměnit V4 z klubu potížistů na regionální uskupení generující nápady ve prospěch celé Evropy, pak nejen uděláme pro reformu EU to nejlepší, ale zároveň si dáme dárek k důstojné oslavě naší patnáctileté příslušnosti k nejúspěšnějšímu integračnímu projektu na světě.