Bestsellery otevírám s obavami a v případě Hlavního města to bylo dvojnásobné. Jedna věc je vyslovit politické myšlenky politickým jazykem, jak to Menasse učinil v útlém díle Evropský systém, druhá věc je obalit je románem. Ale Robert Menasse má mnohem více co říci, než diskuse okolo této knihy naznačovala.

Robert Menasse je dobrý pozorovatel. Terč jeho pozorování je jasný a jediný odpočátku: Evropská komise jakožto orgán nadnárodní spolupráce evropských států. Autor pochopil podstatu nadnárodní spolupráce a míří na všechno, co tato nadnárodnost znamená. Dívá se na jednotlivé osudy úředníků i kolemjdoucích a proplétá to detektivním dramatem i komikou prasete v ulicích Bruselu. Když kritizuje, dělá to s lidským pochopením pro to, že člověk se svými omezeními je schopen pokazit jakkoliv vznešenou myšlenku. O to vášnivěji obsahuje myšlenku samotnou, myšlenku spolupracující Evropy. A právě Menassova kritika plná člověčiny mi souzní s tím, co donekonečna opakoval architekt a šedá eminence Evropských společenství Jean Monnet: nespojujeme státy, propojujeme lidi. Ale hlavně: Menasse má vizi. Jakou? To bych vyzradil pointu a vrchol díla, každopádně i kvůli ní stojí za to knihu přečíst.

I když román je především velkou obžalobou nacionalismu v dnešní Evropě a obhajobou evropské nadnárodní spolupráce skrze životy obyčejných lidí, má Menasse mnoho co říci k mnoha dalším tématům. Naplňuje sám tak jeden z apelů, který je v knize obsažen: psát tak, jakoby psaný text měl být tím jediným, co po autorovi zůstane.

Kniha končí slovy à suivre – pokračování příště. Menasse tedy patrně svým románem neřekl k evropským tématům poslední slovo. To je dobře, protože drsně laskavých kritiků, kteří předmět kritiky pochopili, je málo a evropský projekt je potřebuje jako - však víte, co bude následovat, když hlavní postavou románu je prase.

P.S. Kéž bych poslední větu mohl říci i o Menassově vztahu ke katolické církvi. Tady spíše platí „Dan Brown – náš vzor.“