Jean Monnet, architekt poválečné evropské spolupráce, ve svých Pamětech vzpomíná na jedno setkání okolo r. 1973: „V Londýně mě jednou poznal anglický celník a zeptal se mě: ‚Byl bych rád jist, pane, že vstoupíme-li do vaší Evropy, budeme z ní moci odejít?‘“ Ta otázka je zpětně jeví jako typický britský přístup k EU: (1) „do vaší Evropy“ – ne do Evropy naší – a (2) myšlenky na zadní vrátka již od prvopočátku.

Poprvé v dějinách opouští stát systém evropské spolupráce (pomíjím případ Grónska, které se r. 1985 oddělilo od Dánska a zároveň s tím i od EU: Grónsko není mezinárodně samostatné). 47 let a jeden měsíc, tak dlouho trvalo členství UK v dnešní EU. UK vstupovalo jako ekonomicky rozvrácená země a vstupovala natřikrát: dokud žil Charles de Gaulle, měla Velká Británie dveře do Evropských společenství zavřeny. Nyní ale z ekonomického pohledu odchází pátá nejsilnější země světa dle síly měny a šestá dle parity kupní síly, ale také druhá největší ekonomika Evropy po Německu.

Analýza příčin brexitu bude vyžadovat oddělení velkého množství emocí a lží provázejících brexit od faktů. Zda se z nich poučí Britové, je jejich věc: ony emoce, lži, rozdělená společnost a rozvrácené vztahy mezi lidmi, ale i totální amatérismus (přesto „vítězných“) brexitýrů včele s Johnsonem a vliv Ruska či dalších – to je dostatek látky pro ty, kdo to s Británií myslejí doopravdy vážně.

Důležité je, abychom se poučili my v EU: mělo se Britům ustupovat více i při všech výjimkách, které jiný členský stát neměl? Měly se unijní orgány angažovat v kampani proti brexitu? Existují nějaké ideologické postoje EU, které mohou znechutit pragmaticky uvažující státníky do té míry, že ekonomická výhodnost členství v EU se pak jeví jako druhořadá (vše se nedá vyčíslit v penězích)? Někdy se uvádí bruselská byrokracie, ale osobně vím, že Britové jsou na vymýšlení nesmyslných papírů daleko lepší. (Příklad: podmínkou pro získání britského občanství je, že 5 let na den přesně od data schůzky s úředníkem ministerstva vnitra, kde předáváte žádost (o čemž rozhoduje on, ne vy), jste museli být na území UK. Pokud jste nebyli, bad luck, podruhé žádat nesmíte. Věřím, že nevěříte, ale je to tak). Každopádně i my máme o čem přemýšlet.

Ale stejně důležité jako analyzovat chyby minulosti je hledět do budoucnosti. Já chápu brexit mj. jako generační test: členství v EU s jeho nespornými výhodami i některými nedostatky bereme jako samozřejmost, v Česku mám dokonce dojem, jako bychom naším členstvím v EU ostatním prokazovali milost.

Ten generační brexitový test odpoví přinejmenším na tři související otázky: (1) je členství v EU to nejlepší, co může stát potkat?; (2) platí, že v jednotě je síla?; (3) platí princip „množstevní slevy“ – že největší hráč dostává nejlepší podmínky?

Je členství v EU to nejlepší, co může stát potkat? Můžete namítnout, že Švýcarsko či Norsko prosperují i s omezeným vztahem k EU. Švýcarsko má neutralitu a banky, Norsko má rybolov a ropu jako důvody k nečlenství v EU. Co podobného má Británie? Zatím finanční služby? A co podobného máme my? Je pro nás suverenita romantický národovecký pojem, anebo si realisticky uvědomujeme vlastní závislost na energiích, obranné spolupráci a zapojení do globalizované ekonomiky či ekologických aktivit, což vše dává pojmu sdílené unijní suverenity reálný obsah?

Platí, že v jednotě je síla? Kladnou odpověď nenabízí jen legenda o prutech Svatoplukových, ale i např. jednota, kterou prokázala EU-27 při sjednávání dohody o vystoupení, na níž si vylámala zuby britská strategie spojení jednání o oné dohodě s dohodou o budoucím vztahů (což Johnson nazývá vyděračským přístupem), stejně jako strategie dílčích bilaterálních ústupků s jednotlivými členskými státy. Podobnou jednotu budeme potřebovat i nyní při sjednávání nového vztahu s UK.

Platí princip „množstevní slevy“ – že největší hráč dostává nejlepší podmínky, že na velikosti záleží? EU je obrovský světový obchodní blok o síle 450 mil. obyvatel (od 1.2.2020) a 18% světové spotřeby. Jednání o obchodních dohodách UK se zbytkem světa a srovnání jejich podmínek s obdobnými unijní smlouvami to ukáží.

Je dobré, že tento generační test proběhne na tak velkém státu, jakým je Spojené království: výsledky budou průkazné. UK je země, kterou nikdo nemůže ignorovat ani mimo EU, zatímco malý stát by leckterý globální koncern mohl prostě škrtnout ze svých obchodních strategií.

Přeji Britům vše dobré na jejich cestě mimo EU a budu pozorně sledovat, jak se jim daří. A pokud to dopadne tak, jak si myslím, tak si snad jednoho dne Britové přečtou i poslední větu čl. 50 Smlouvy o EU, který mimochodem navrhl Brit John Kerr: „pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49“, tedy že dveře do EU jsou otevřeny za obvyklých podmínek. Takže sbohem a třeba někdy na shledanou!