Demokracie v. mediokracie: rozdíl je v našem nasazení
Cenou za demokracii (tj. za vládu lidu) je, že lid chce-li opravdu vládnout, musí kriticky srovnávat dostupné informace. Spoléhat se na to, že v televizi a v novinách říkají či píší čirou pravdu, by byl projev nejen naivity, ale v demokracii i projev nezodpovědnosti : jak já, lid mohu zodpovědně vládnout, když se nesnažím mít spolehlivé podkladové informace. To samozřejmě s sebou nese určité osobní nasazení. A osobním nasazením rozhodně nemyslím žvanění u piva.
Funkčnost demokracie tedy životně souvisí se dvěma prvky: (1) svobodou projevu, (2) aktivní angažovaností občanů, alespoň pokud jde o vyhledávání a srovnání informací. Absence či potlačení některého z těchto dvou prvků vede ke hrozbě změny demokracie v mediokracii - tedy ve společnost ovládanou médii ; ta sama bývají ovládána určitými ekonomickými či politickými zájmovými skupinami. Mediokracie tedy může být skrytou formou oligarchie – vládou bohatých, anebo skrytou politickou diktaturou, jak to vidíme v Rusku. A tady se nabízí otázka: žijeme v demokracii, anebo v mediokracii?
Mediokracii však může nepřímo vyvolat i přemíra informací, kdy i pro průměrně angažovaného občana je obtížné vyznat se v nich a rozlišit, co je pravda. V informační společnosti, v prostředí nadbytku informací je tudíž funkčnost demokracie přímo závislá na pravdomluvnosti lidí. Demokracie tedy závisí na etice. Chybí-li ale motivace mluvit pravdu, protože motivace vlastního prospěchu, moci či bohatství je silnější než motivace obecného dobra (viz můj předchozí příspěvek o nedostatku etiky jakožto příčině současné ekonomické krize), chybí-li etika, co ji nahradí?
Etiku se snažíme nahrazovat masovou a křečovitou právní regulací nejmenších detailů našeho života, zaplavují nás tisíce zákonů, v nichž ztrácejí přehled i zkušení právníci. Z pasti této nepřirozené právní přeregulace se i nekřesťanům objektivně musí jevit prosté Desatero jako právní ráj. Většinu Dekalogu jsme schopni pochopit pouhým selským rozumem: že se nemá krást a zabíjet snad není tak náročné. My ale tyto staletími prověřené zásady odmítame, někdy i proto, že první věty Desatera hovoří o Bohu. Vždyť my přece vše víme lépe než všechny předchozí generace! A tak se ukazuje pravdivost jednoho pozorování slavného anglického spisovatele Gilberta Keithe Chestertona: odstraníme-li nadpřirozeno, nezbude nám přirozeno, ale jen nepřirozeno. A že právní přeregulace nepřirozená a nesmyslná je, o tom se přesvědčujeme denně. Že bychom nemuseli utrácet peníze za zabezpečovací zařízení bytů a domů, kdyby slovo « čest » mělo u nás reálný obsah, je snad také zjevné.
Cestou ke zdokonalování demokracie je tedy zdokonalování jejích občanů, a to v oblasti etiky. To mi připomíná jednu historku opět s Gilbertem Keithem Chestertonem. Za války londýnské Timesy zveřejnily čtenářskou anketu k otázce, co podstatného by se mělo změnit, aby nastaly lepší společenské poměry. Chesterton redakci odpověděl:
„Vážení,
já.
G.K. Chesterton.“
Funkčnost demokracie tedy životně souvisí se dvěma prvky: (1) svobodou projevu, (2) aktivní angažovaností občanů, alespoň pokud jde o vyhledávání a srovnání informací. Absence či potlačení některého z těchto dvou prvků vede ke hrozbě změny demokracie v mediokracii - tedy ve společnost ovládanou médii ; ta sama bývají ovládána určitými ekonomickými či politickými zájmovými skupinami. Mediokracie tedy může být skrytou formou oligarchie – vládou bohatých, anebo skrytou politickou diktaturou, jak to vidíme v Rusku. A tady se nabízí otázka: žijeme v demokracii, anebo v mediokracii?
Mediokracii však může nepřímo vyvolat i přemíra informací, kdy i pro průměrně angažovaného občana je obtížné vyznat se v nich a rozlišit, co je pravda. V informační společnosti, v prostředí nadbytku informací je tudíž funkčnost demokracie přímo závislá na pravdomluvnosti lidí. Demokracie tedy závisí na etice. Chybí-li ale motivace mluvit pravdu, protože motivace vlastního prospěchu, moci či bohatství je silnější než motivace obecného dobra (viz můj předchozí příspěvek o nedostatku etiky jakožto příčině současné ekonomické krize), chybí-li etika, co ji nahradí?
Etiku se snažíme nahrazovat masovou a křečovitou právní regulací nejmenších detailů našeho života, zaplavují nás tisíce zákonů, v nichž ztrácejí přehled i zkušení právníci. Z pasti této nepřirozené právní přeregulace se i nekřesťanům objektivně musí jevit prosté Desatero jako právní ráj. Většinu Dekalogu jsme schopni pochopit pouhým selským rozumem: že se nemá krást a zabíjet snad není tak náročné. My ale tyto staletími prověřené zásady odmítame, někdy i proto, že první věty Desatera hovoří o Bohu. Vždyť my přece vše víme lépe než všechny předchozí generace! A tak se ukazuje pravdivost jednoho pozorování slavného anglického spisovatele Gilberta Keithe Chestertona: odstraníme-li nadpřirozeno, nezbude nám přirozeno, ale jen nepřirozeno. A že právní přeregulace nepřirozená a nesmyslná je, o tom se přesvědčujeme denně. Že bychom nemuseli utrácet peníze za zabezpečovací zařízení bytů a domů, kdyby slovo « čest » mělo u nás reálný obsah, je snad také zjevné.
Cestou ke zdokonalování demokracie je tedy zdokonalování jejích občanů, a to v oblasti etiky. To mi připomíná jednu historku opět s Gilbertem Keithem Chestertonem. Za války londýnské Timesy zveřejnily čtenářskou anketu k otázce, co podstatného by se mělo změnit, aby nastaly lepší společenské poměry. Chesterton redakci odpověděl:
„Vážení,
já.
G.K. Chesterton.“