Vyprávěl mi nedávno jeden přítel, že se učil se svojí dcerkou to, čemu jsme my za našeho mládí říkávali občanská nauka.

První otázka zněla: co je náš nejvyšší právní předpis: (a) zákon o státním rozpočtu, (b) ústava, (c) zákon o státních symbolech. Dcerka bez zaváhání odpověděla: ústava. Druhá otázka byla stejné obtížnosti: co je zdrojem veškeré moci ve státě: (a) parlament, (b) lid, (c) předsedové politických stran. A bystrá dcerka opět bez zaváhání odpověděla: předsedové politických stran.

Asi je zřejmé, milí čtenáři, že tato spontánní reakce zasluhuje naši pozornost: děti nemají potřebu věci přikrašlovat. To jen my máme dojem, že když máme svobodné volby, že jsme zdrojem moci. To bychom se ale napřed museli zajímat aktivně o konkrétní fakta, čísla, vztahy, a teprve podle nich volit – jinak není naše volba skutečně svobodná, protože jednáme v něčem, co bych nazval „mediální omyl“. Příliš totiž dáme na dojem, že se nám někdo v televizi líbí a jiný ne.

Líbivých zlodějů či šíbrů, kteří umějí pěkně mluvit, jsme už zažili – a stále zažíváme – dost. Ani nevystačíme s tím, že „všichni politici jsou stejní“, čímž si často jenom omlouváme vlastní lenost při shánění informací o věcech veřejných. Příliš důvěřujeme tomu, že média nám dávají správné a pravdivé informace, které jako voliči potřebujeme. Nepřipouštíme si, že korupce kvete i mezi novináři.

Mám za to, že nevezmeme-li osvědčené „po ovoci poznáte je“ vážně a sami budeme chtít to „ovoce“ poznat, tak to, že např. platíme za každý kilometr dálnice o polovinu více než v okolních zemích, bude ještě přijatelný důsledek.