Možná jsme, milí čtenáři, národem blbé nálady. Známé rčení říká, že rozdíl mezi námi a Američany je v tom, že když se zeptáte Amíka, jak se má, odpoví „Just great!“ (Prostě skvěle), i když se má zle, kdežto u nás se člověku dostane odpovědi „Stojí to za …..“, i když se zrovna daří.

Divoký liberální kapitalismus, který prožíváme, dává navíc prostor tomu horšímu v nás a média si v tom rochní. Blesk je bezkonkurenčně nejprodávanější deník – to není asi nejlepší vizitka našeho národa. Jednomu šťastně ženatému politikovi jeho PR agentura radila, aby, chce-li zvýšit svoji popularitu, si veřejně pořídil milenku. Světélko naděje aby člověk opravdu pohledal.

A přece to na konci tunelu občas zasvítí. Například zjišťujeme, že i uprostřed hospodářské krize umíme nadprůměrně otevřít své peněženky charitě, když to takové Haiti potřebuje. Možná bychom si to ve své blbonáladovosti styděli přiznat, ale ty peněženky bychom neotevřeli, kdybychom předtím nebyli Haiťanům na dálku otevřeli svá srdce.

A potom se objeví takový film jako Kawasakiho růže - křehká a osvobozující anatomie našich nepravd, polopravd a lží, plná člověčiny a naděje v to lepší v člověku, jemně překrásná jako japonské vodové malby na papyru. Nemůže to být s námi tak špatné, když mezi námi i v této situaci duševní pouště žijí lidé schopni takového díla a když toto dílo sponzoruje TV Nova, kterou máme zaškatulkovánu jako nejkomerčnější televizi ze všech. Mám v tom všem velkou naději, že bude lépe. Díky, pane Hřebejku, díky, dárci pro Haiti !