Rád bych vám po delší odmlce popřál dobrý den a nabídl nový článek do svého blogu.

V horizontu několika týdnů dojde na evropské scéně s vysokou pravděpodobností k rozuzlení otázky, jak bude Evropská unie postupovat ve věci nezratifikované tzv. ústavní smlouvy, zda a event. jakou smlouvou ji nahradí. Celá záležitost zaměstnává vrcholné politické představitele a diplomaty „27“. K veřejnosti se tu více, tu méně dostávají informace o pozicích jejich vlády, ostatních členských států nebo možných scénářích dalšího vývoje. I šerpa českého premiéra pro současnou fází jednání Jan Zahradil mediálně přibližuje, o co české vládě v jednáních jde, jaké představy o výsledném smluvním dokumentu má. Prozatím je to velmi obecné až heslovité, ale dejme tomu, že čas, kdy bude účelné a možné veřejnost seznámit s propracovanou vyjednávací pozicí, má teprve nadejít. Vyčkejme proto. Jan Zahradil však ještě stíhá (naposledy o uplynulém víkendu v MFD v rozhovoru ze společné dílny s p. redaktorem Buchertem) veřejnosti sdělovat, jak respektovanými, dobrými a úspěšnými vyjednávači on a někteří další političtí představitelé současné vlády jsou. Tento poněkud ojedinělý styl téměř člověka vybízí v některém z příštích příspěvků nabídnout čtenářům ucelený pohled na to, jak moc se s J. Zahradilem shodují v tomto hodnocení političtí a diplomatičtí představitelé ostatních členských států, jak vysoký respekt že to mají a jak vidí efektivitu a počínání ČR. A to jak z hlediska čistě českých, tak i společných či evropských zájmů. Tzv. spojence nevyjímaje. Možná, že by si veřejnost zasloužila více informací, tedy i od dalších účastníků jednání. Včetně politiků. Aby to nebylo povrchní a naopak maximálně objektivní, má smysl tomu věnovat nezbytný čas a absolvovat řadu rozhovorů. Prozatím se omezím na konstatování, že jsem se s obdobným sebehodnocením a s tímto stylem v jiných zemích dosud v dané oblasti nesetkal. Ale pokud se ukáže, že se situace v posledních týdnech změnila a tvrzení Jana Zahradila odrážejí realitu, pak buďme rádi a mějme pro tento styl sebehodnocení pochopení. V opačném případě by to byla hodně nedůstojná vizitka.

Za podstatnější na tomto poli však považuji jinou zprávu v médiích. Pan prezident Klaus se sešel se svým polským protějškem p. Kaczynským. I oni se pochopitelně dotkli ústavní smlouvy. Zprávička, která se dostala do médií, říká, že si oba prezidenti hodně notovali (snad jen v záležitostech EU). Pokud zpráva odráží skutečný průběh rozhovoru (a zatím ji nikdo nedementoval), tak oba prezidenti chtějí, aby v nové smlouvě bylo dominantním jednomyslné rozhodování. Z uvedené zprávy není zcela zřejmé, zda to má platit absolutně, zda oba státníci zamýšlejí nastolit jednomyslnost tam, kde se dnes rozhoduje kvalifikovanou většinou, nebo chtějí jen zabránit, aby přibyl větší počet oblastí, na které by se vztahovalo rozhodování kvalifikovanou většinou. Z některých dřívějších vyjádření však spíše vyplývá, že to platí absolutně.

Jistě, pokud je to naším skutečným zájmem a je v tom shoda nejen na politické úrovni, ale názor převládá i ve společnosti, proč ne. Pak takový většinový názor nelze nerespektovat. Nicméně, do mysli se mi vkrádá několik poznámek a otázek, které ponechám vaší úvaze.

1. Existuje v ČR v dané věci skutečně dominantní názor nebo širší konsensus? Je to názor celé vlády? Berouce v úvahu, že tato smlouva na dlouhá léta ovlivní EU, její politiky a určí kompetence, neměla by se vést širší politická a veřejná diskuse a hledat maximálně možná míra shody jak v koalici, tak i s opozicí? Zvláště při současném patovém rozložení sil.
2. I z běžného života je zřejmé, že čím je větší počet členů organizace, klubu sdružení apod., tím je složitější resp. prakticky nemožné rozhodovat jednomyslně. Ledaže je cílem znehybnění, paralýza, rozložení. Anebo je taková organizace vysoce neefektivní. Pak ale doporučuji větší férovost a říct, že o to ve skutečnosti protagonistům této pozice jde. Což někteří čeští politici ostatně v minulosti dávali najevo. Tam, kde jde o skutečně zásadní zájem vskutku národního významu, tam je jednomyslnost na místě. Pak je však také na místě nikoliv absolutní pozice o zájmu dominantní role jednomyslnosti ve smlouvě, nýbrž hlubší diskuse a následná specifikace takových klíčových oblastí. O tom však podle všeho setkání obou prezidentů nebylo.
3. Jednomyslnost resp. veto bude vždy požadovat ten, kdo chce být ve svých postojích reaktivní k pozicím a návrhům jiných (pár takových v EU je). Kdo chce něco brzdit a něčemu jen bránit, kdo však nemá ambici, zájem nebo schopnost aktivně vytvářet podobu budoucí EU (ta se totiž nedefinuje jen základní smlouvou, ale průběžně přijímanými politickými akty a normami), formulovat její politiky a usměrňovat její legislativu. V jeho zájmu bezdůvodná jednomyslnost a cizí veta nejsou. Záleží tedy, co chceme a také na co se cítíme.
4. Jsou skutečně podstatně větší Británie (na jejíž podporu jsme se dosud mohli spolehnout jen velmi zřídka) a Polsko našimi přirozenými spojenci, když vezmu za dané, že pozice Nizozemska jsou přeci jen odlišnější? Chceme tvrdit, že stejně velké Belgie, Portugalsko, Řecko a země ještě menší své zájmy zaprodaly nebo nemají tak respektované a kvalitní představitele a vyjednávače?

Jak jsem uvedl, ponechávám tyto otázky a poznámky k úvaze samotných čtenářů. Mohl bych na téma jednomyslnosti doplnit i další, proto jde spíše o demonstrativní výčet. Nemluvě o tom, že nejde zdaleka jen o otázku jednomyslnosti. Nechť si každý udělá obrázek sám o zájmech, motivech a skutečných pozicích a jejich důvodech. Pokud se nakonec ukáže, že názor vyřčený prezidentem Klausem je výrazně většinový a vzešel ze širší a hlubší diskuse, pak s ním sice i nadále osobně mohu mít po věcné stránce problém, ale budu ho muset respektovat. Prozatím však tento dojem nemám a žádnou skutečnou diskusi neregistruji. Ale třeba mi můj názor vy, čtenáři blogu, vyvrátíte.

Pavel Telička