Jde o zatím největší paradox Obamova dvouměsíčního vládnutí.

To, pro co budil nezkušený illinoiský senátor nejvážnější obavy, to, kvůli čemu se republikáni (kromě jiného) rozhodli postavit proti němu válečného veterána Johna McCaina, to, co se v předvolební kampani stalo předmětem nejostřejších útoků proti němu, je dnes jedinou oblastí, kde se mu podařilo dosáhnout slibovaného souladu mezi rozvaděnými politickými stranami.

Všechny hlavní zahraničněpolitické tahy, k nimiž se dosud Obama odhodlal, si vysloužily hlasitý aplaus z řad opozičních republikánů.

Stačilo málo: nepustit se do kvapné demontáže dosavadní zahraničně politické strategie, ubrat na většině (nejen válečných) front trochu plyn a stanovit realistické cíle.

Úleva, s níž republikáni (narozdíl od skoro všech vnitropolitických a ekonomických iniciativ Obamy) přivítali vojenská a diplomatická rozhodnutí demokratické administrativy, není překvapivá. Šíření demokracie ohněm a mečem, ideologická motivace a černobílé vidění světa, jimiž se vyznačovalo (zejména první) Bushovo funkční období, patřily zřídkakdy k převažujícímu genetickému kódu republikánů.

Obamův návrat k poměřování zahraničně politických iniciativ skrze relativně úzce definované zájmy země je i pro republikány cestou domů. Doba, kdy směr jejich přemýšlení o světě a vztahu USA k němu udávali neokonzervativci (příznačně byvší demokraté) byla z historického hlediska odbočkou.

Nový prezident svým pootočením zahraniční politiky zpátky k realismu vrací americkou diplomacii do širokého středního proudu, jímž plula dlouhá desetiletí. Je logické, že aktivistickou zahraničně bezpečnostní strategií vyčerpaná Amerika, stejně jako Bushem po dlouhá léta opomíjení partneři na mezinárodní scéně (spojenci i ti druzí) Obamovu korekci směru vítají.

Už pouhé dva měsíce však stačily na to, aby se ukázaly i potenciálně nebezpečné limity přístupu, kdy jediná světová supervelmoc řídí své chování převážně či dokonce výhradně svými zájmy. Zvláště ministryni zahraničí Clintonové už se několikrát podařilo nepříjemně přiblížit antibushovskému extrému, který by byl analogickým popřením dlouhých tradic vztahu Ameriky a světa.

Dvěma zatím nejklíčovějšími rozhodnutími Obamy v oblasti zahraniční politiky byly ty týkající se pokračujících válek v Iráku a Afghánistánu.

Americký prezident se v obou případech odhodlal k alternativě u široké veřejnosti nepopulární. Na základě přesné a racionální analýzy zájmů USA nařídil podmíněné a oproti vlastnímu předvolebnímu slibu pomalejší stahování vojáků z Iráku. Už dvakrát dal potom příkaz k posílení americké vojenské mise v Afghánistánu. Opustit narychlo první a spokojit se se současným stavem na druhém bojišti není realistické, protože by to neodpovídalo strategickým zájmům země.

Na diplomatickém poli, a to v tak rozličných koutech světa, jako je Severní Korea, Sýrie, Írán, Moskva či znovu Afghánistán se Obama řídí heslem „neznám nikoho, s kým se nedá mluvit“.

Také to je nástroj patřící historicky do výbavy stoupenců realistického přístupu k zahraničním vztahům (arcivévoda této školy v USA Henry Kissinger by mohl vyprávět). A také to je po létech rétoriky o dobru a zlu (či rovnou jeho osách) posun vítaný.

Musí se to však umět a musí to mít své limity.

Když šéfka diplomacie Hillary Clintonová mířila na svou první zahraniční cestu do Asie, nechala se už v letadle slyšet, že o porušování lidských práv s čínskými představiteli mluvit nehodlá, neboť není možné dopustit, aby tyto otázky komplikovaly věci oboustranného zájmu a strategičtější důležitosti.

Pokud by svá slova hodlala následující čtyři roky potvrzovat také svými činy, dopouštěla by se perverznější úchylky, než jakou Spojené státy trpěly za společné vlády Cheneyho a Rumsfelda. Skutečnost, že čínská vláda jako největší věřitel své americké kolegyně fakticky drží dolar a celou ekonomiku USA nad vodou (a zároveň pod krkem) na tom málo mění.

Už když v únoru přijel viceprezident Joe Biden na mnichovskou bezpečnostní konferenci, dal svým otevřeným způsobem najevo, že administrativa si přeje a představuje nový začátek a novou éru ve vztazích s Ruskem. Jejím symbolem se o pár týdnů později stalo resetovací tlačítko, dárek Hillary Clintonové ruskému protějšku Lavrovovi.

Pro člověka žijícího ve střední Evropě, kterého nepostihla totální ztráta paměti, je důležitá otázka, co všechno si Obama a jeho tým představují, že po restartu z počítače zmizí.

USA a Rusko mají v řadě neuralgických bodů světové politiky společné zájmy. Je správné k Rusům přistoupit jako k partnerům, s nimiž je možné zobchodovat tolik, kolik bude možné. Je však klíčové, aby to byly Spojené státy, kdo v tomto punktu „obchodují“ z pozice síly a stanovily jednoznačně nepřekročitelné limity.

Joe Biden ve zmíněném projevu v Mnichově takovou hranici rétoricky vytyčil, když prohlásil, že USA neuznají v Evropě žádné nové sféry vlivu. Bylo by dobré, kdyby slova následovaly také činy.

A nebylo by od věci, kdyby se do Obamova avizovaného pražského projevu o nešíření zbraní hromadného ničení vešla pasáž, která by Bidenem zmíněný závazek stvrdila. Těžko si může přát příhodnější jeviště, než Hradčanské náměstí se siluetou Pražského hradu za zády.