Jako ministr dopravy jsem v poněkud schizofrenní situaci, pokud jde o akciovou společnost České dráhy. Na jedné straně bych měl jako zástupce zakladatele usilovat o to, aby tato dopravní firma maximálně vzkvétala. Na straně druhé musím mít zájem na tom, aby železniční doprava plnila své funkce, byla kvalitní, maximálně efektivní a co nejméně náročná na veřejné prostředky.
Obojí – alespoň na první pohled – nejde dohromady. Já však jsem přesvědčen, že mé rozdvojení ministerských odpovědností řeší jednoznačné prohlášení, že lékem na situaci Českých drah je konkurence!
Každý pochopí, že konkurenční dopravci kultivují prostředí, snižují ceny, dávají zákazníkovi větší možnost výběru podmínek, za jakých si službu odebere. V tomto ohledu je mé prohlášení jasné.
Zdaleka ale není tak zjevné, že volání po konkurenci není v rozporu ani se zájmem na maximálním rozkvětu Českách drah. Logika by velela, že Českým drahám konkurence škodí, protože samozřejmě sníží jejich tržní podíl.
Jenže tak to není – monopolní nebo výrazně dominantní firmy sice ovládají trh ve svém oboru podnikání, zároveň ale mohou lenivět, protože je konkurence nenutí k modernizaci, rozvoji, k ohledu na potřeby zákazníků. Dá se o nich skutečně hovořit jako o vzkvétajících firmách, když prodělávají a ztrácejí zákazníky, kteří se aspoň v některých případech mohou bez jejich služeb obejít? Mám o tom vážné pochybnosti – proto i v tomto případě platí, že konkurence je lékem.
Aniž bych chtěl znevažovat kroky ke zlepšování služeb, redukci nákladů a další rozumnou činnost vedení Českých drah, musím připustit, že tato akciová společnost vykazuje některé příznaky chování dominantních firem. Jsem za jedno s kraji, že by České dráhy měly podrobně popsat, co všechno způsobilo více než třímiliardovou ztrátu z provozování regionální dopravy v loňském roce. Věřím, že po vyčlenění nákladní dopravy a oddělení železniční cesty od Českých drah bude průhlednější, kde vznikají největší ekonomické propady a kudy by mohla vést cesta k efektivnější osobní dopravě na železnici.
Jsem stoprocentním zastáncem otevřených soutěží na rychlíkové spoje a chci ještě letos první z nich vypsat. Proto podporuji kraje ve vyhlašování veřejných tendrů na zajištění regionální dopravy. Proto se také budu snažit – což bohužel může znamenat ještě několik měsíců – dokončit přípravy zákona o veřejné dopravě, který by měl jak zlepšit dosavadní možnosti zadavatelů, tak současně zvýšit právní jistoty dopravců, aby se jim nemohlo stát, že například změna reprezentace v krajích ohrozí jejich zakázky a s nimi obrovské investice do dopravní techniky.
Přeměna akciové společnosti České dráhy v konkurenceschopnou, efektivní a moderní firmu nás nepochybně ještě přijde na hodně peněz. Ale zachování její dominantní pozice na železnici by v konečném důsledku nepochybně bylo podstatně dražší. Už proto, že bychom živili poněkud těžkopádného obra, od něhož mohou zákazníci kdykoli utéct k autobusům.
David Rath jako Hitler, jako mladý Brůna, Rath se zakrouceným hovínkem na hlavě, jako pacient psychiatrické léčebny a kdo ví co ještě. Koho by to – pochopitelně vyjma Rathových vyznavačů – nepobavilo. Po té, co se na Davida Ratha zaměřil časopis Reflex, se s podobnými legráckami roztrhl pytel. Modrooký všeználek, který zásadně nepochybuje o své pravdě, je skutečně vděčným a celkem snadným terčem podobných zesměšnění.
Mám ale strach, aby se v přílivu všech těch parodií neztratilo to, na co chtěl Reflex původně upozornit – že nový středočeský hejtman je nebezpečným populistou, který naprosto nerespektuje základní demokratické principy.
Jako ozvěna z dob totalitního režimu působí Rathovo vyhrožování snížením platů ředitelům škol, kteří se nevyjádřili k názvu nově zakládané středočeské univerzity. Ti, kteří na výzvu zareagovali, měli být naopak odměněni. S trpkým úsměvem vzpomínám na to, jak bývalá rada schvalovala snížení platů ředitelům škol jen kvůli závažným pracovním pochybením, které odhalila Česká školní inspekce. Rozhodně ne proto, že by neudělali něco, co nepatří do jejich pracovní náplně. Jenže co je Davidu Rathovi do nějaké pracovní náplně. Ordnung muss sein. A kdo to neví, ten dostane bičem. Na poslušné čeká cukřík.
Patrně nechtěný vtípek se podařil autorovi tiskové zprávy Středočeského kraje (nebo to psal David Rath sám?): „Hejtman David Rath založil univerzitu…“ Ještě donedávna jsem si myslel, že David Rath není ani osvícený milionář, ani panovník formátu Karla IV.
Za nejzásadnější ovšem považuji principiální omezení demokracie, kterého se David Rath dopustil zavázáním zastupitelů kraje k hlasování podle stranického diktátu. Kdo nebude hlasovat tak, jak hejtman určí, zaplatí 4 miliony korun. Nepochybuji, že to bude bezvadně fungovat. S demokracií to ale nemá zhola nic společného, a s mravností už vůbec ne. Všichni zastupitelé ČSSD na tento závazek poslušnosti Davidu Rathovi bez odporu přistoupili. Rathova autorita je mezi přáteli ze sociální demokracie, zdá se, obrovská. Dokonce větší než autorita Ústavy. Právě respektování Ústavy České republiky, s kterou se pokuta za neposlušnost neslučuje, totiž zastupitelé slíbili při ustavujícím jednání zastupitelstva kraje. Jenže, jak se říká, bližší košile než kabát. Co s legislativou České republiky, když v gubernii Davida Ratha platí zákony trochu jiné.
Můžeme pokrčit rameny, můžeme nad výroky i chováním tohoto pána mávnout ruku s tím, že je to jen politika... Jenže podobná politika už v historii zle zamotala mnoho lidských osudů. Abychom se časem nedivili, že proti nám nestojí už „jen“ nebezpečný populismus, ale přímo otevřené pohrdání demokracií.
S tím, co mám napsáno v profesním životopise, mě těžko může někdo podezírat, že bych byl zarytým nepřítelem hasicí techniky. Pokud přesto nepodporuji myšlenku zavést do povinné výbavy motorových vozidel hasicí přístroj, není to důkaz toho, že bych na své bývalé povolání zanevřel, ale spíš toho, že se i ve funkci ministra dopravy hodlám řídit zdravým rozumem. A ten mi v tomto případě říká, že když už začne vozidlo hořet, je pro jeho posádku klíčové co nejdříve utéci a ne se amatérsky nějakým minimaxem pokoušet požár uhasit. Na prvním místě je přece ochrana vlastního zdraví před záchranou majetku.
Týž zdravý rozum pak velí, že v nejběžnějších typech vozidel uvnitř prostoru pro cestující ani není dostatek místa, kam by se takový hasicí přístroj dal umístit, byl při tom snadno dostupný a současně nepřekážel při nastupování a vystupování a neomezoval prostor pro sedící cestující. Jaký by to mělo důsledek? Přece umístění hasicího přístroje do zavazadlového prostoru, kde stejně tak jako tak je většina povinné výbavy. Samozřejmě i tam by překážel, bylo by nutné ho nějakým způsobem upoutat, aby po prázdném kufru nejezdil sem a tam – to všechno kvůli jen teoretické šanci na uhašení vozidla, jehož plastové díly jsou pro oheň, když už vznikne, docela přitažlivé.
Podobné je to s psacím náčiním. To sice samozřejmě nikde nepřekáží, ale každý si umíme představit, jak se po půl roce v autě vystaveném pravidelné změně teplot sníží pravděpodobnost, že propiska skutečně bude psát. A tak je podle mého lepší spolehnout se, že velká část lidí u sebe nějaký prostředek na psaní běžně má a ti ostatní že si ho při vyplňování záznamu o nehodě půjčí od někoho ze svědků, kolemjdoucích nebo ostatních řidičů.
Z nějakého mediálního komentáře jsem zaznamenal pozdvižené obočí nad úvahou, že součástí povinné výbavy propříště nemají být ani náhradní žárovky. Ta úvaha je opět prostá a založená na zdravém rozumu. Je-li na řadě moderních vozů výměna žárovky kdesi pod lampou na parkovišti holýma rukama nerealizovatelná, postrádá smysl s sebou žárovky vozit a zkoušet řidiče, jestli je má. Ale pozor – odpadnou speciální výbojky a zřejmě žárovky pro motocykly, kdežto ostatní žárovky například pro obrysová světla zůstanou zachovány! O konečném rozsahu ale ještě budeme s odborníky diskutovat. Rozhodně nechceme snížit bezpečnost na silnicích.
Když to shrnu, řekl bych, že mým obecným postojem k legislativě je selský rozum při ukládání povinností a přísnost při jejich vyžadování. Jinými slovy není třeba ukládat nové a nové povinnosti, naopak je třeba se znovu a znovu ptát, zda ty uložené mají smysl, zda v tomto konkrétním případě přispívají bezpečnosti a nejsou jen zbytečné a otravné. Ale když už uložené jsou, je třeba je důsledně vyžadovat. Takový je můj pohled na právo – a jsem přesvědčen, že jen takové právo má šanci na respekt veřejnosti.
Mimochodem, správné použití hasicího přístroje bez patřičného proškolení stejně nejspíš není možné. Ví třeba někdo ze čtenářů, jak se s minimaxem v ruce zachovat, když se začne kouřit z motoru?