Na našich silnicích, a to bohužel i na silnicích první třídy, je bohužel celá řada nebezpečných míst. Možná by byla nesmírně atraktivními šikanami na závodní trati, pokud by ovšem kolem byly klasické únikové zóny. Pro běžný provoz, navíc mezi desítkami překážek, jsou ale velmi nepříjemná.
Všechno je o to složitější, že většina opatření, která by v těchto místech zvýšila bezpečnost silničního provozu, je extrémně drahá – napřímení takového esíčka kdesi mezi hrází rybníka a železniční tratí na druhé straně obvykle znamená spoustu zemních prací, navážení materiálu, stavebních a konstrukčních činností, kácení stromů a keřů. Každopádně jedno takové místo spotřebuje milióny až desítky milionů korun, nemluvě o potřebě předem uzavřít příslušné dohody s majiteli souvisejících pozemků a získat příslušná povolení. Může to být záležitost i na několik let.
S vědomím, že na podobné úpravy stát nemá a nikdy nebude mít dost peněz, a ve snaze udělat pro zlepšení statistik nehodovosti alespoň něco, jsme se nakonec s kolegy z Ředitelství silnic a dálnic dobrali k opatření, které nebude ani nijak zdlouhavé, ani příliš nákladné. Vybrali jsme na dva tisíce kilometrů silnic první třídy, které si zaslouží co nejrychlejší obnovení vodorovného značení. Zahrnuli jsme do tohoto opatření i přechody pro chodce. Je pravdou, že zejména prostřední čáry mohou vést řidiče v jejich pruhu a zabránit třeba i náhodnému vyjetí do protisměru, přičemž právě nehody protijedoucích vozidel jsou samozřejmě z hlediska následků těmi nejhoršími.
Čáry na krajnicích a uprostřed vozovek, ale také čáry rozdělující vozovku například do odbočovacích pruhů se samozřejmě obnovují v pravidelných intervalech – ukazuje se však, že předpokládané termíny obnovy jsou na některých zvláště vytížených úsecích příliš dlouhé, a proto je tato nárazová akce namístě a sto milionů korun je velmi dobrá investice. Komu se zdá, že tato suma neodpovídá slovům „ani příliš nákladné“ v jedné z předchozích vět, ať si prosím uvědomí, že jde o dva tisíce kilometrů. Důležité je tak srovnání a je nutné používat velmi odolné barvy. Práce by měly začít co nejdříve, aby už na hlavní motoristickou sezónu měl co největší počet kilometrů silnic nové vodorovné značení.
Bezpečnost ovšem nejsou pouze stavební opatření a malování pruhů, ale také prevence. A v ní jsme v uplynulých dnech také o něco pokročili. Odstartovali jsme natáčení dalších spotů kampaně „Nemyslíš – zaplatíš!“, která výborně plní svou roli nejen poměrně drastickými spoty, ale také diskusí, kterou tato drastičnost vyvolala. A představili jsme veřejnosti nový projekt, v němž pod hlavičkou „(Ne)zvratné osudy“ budeme společně s Českým sdružením obětí dopravních nehod a Organizací na podporu integrace menšin působit na mladé řidiče. Principem je bezprostřední předání osobní zkušenosti lidí, do jejichž života zasáhla dopravní nehoda, studentům ve věku 17 až 19 let (od dubna do června v pilotním projektu ve školách v Praze a ve Středočeském kraji). Věřím, že toto osobní setkání jen umocní bezprostřední dojem ze sledování spotů kampaně „Nemyslíš – zaplatíš!“ a jsem rád, že se nám účastníci nehod sami hlásí a chtějí se o své zkušenosti a osudové zážitky podělit. Pokud by takovou chuť měl i někdo z vás, rádi vás do projektu zapojíme, stačí se přihlásit na adrese nezvratneosudy@mdcr.cz.
V jednom z prvních prohlášení po svém nástupu do funkce ministra dopravy jsem vyslovil negativní názor na rozšíření víkendového zákazu provozu kamionů. S ohledem na rozvíjející se hospodářskou krizi pro mě bylo na první pohled zřejmé, že by tento krok nebyl ničím jiným než zbytečnou komplikací v podnikání silničních dopravců. Toto své stanovisko jsem dal na vědomí i přesto, že bylo z politického hlediska víc než složité. Logicky, protože záměr omezit kamiony byl součástí vládního prohlášení a svým způsobem byl programovou vlajkovou lodí Strany zelených. Risknul jsem to, protože jsem přesvědčen, že vládní prohlášení z počátku roku 2007 nemůže být dogmatem, které by mělo a mohlo ignorovat zásadní změnu prostředí a podmínek, v nichž na počátku roku 2009 vláda vládne a společnost žije.
Předpokládal jsem, že tento veřejně vyslovený názor bude ze strany profesních organizací dopravců vnímán pozitivně jako vstřícný krok. V tomto smyslu jsem s dopravci také jednal a nikdo nevyslovil kategoricky odmítavý postoj. Po jejich včerejším stanovisku se ale zdá, že se spíš naplňuje staré české rčení o podaném prstu a utržené ruce.
Jednání v létě loňského roku a ochota k dohodě na straně státu řešila – soudě podle tehdejších mediálních vyjádření k věci – otázku víkendového omezení jízd kamionů, dopadů drahé nafty na ekonomiku dopravců i možnosti zlevnění mýtného formou objemových slev.
Ještě jednou: vláda měla programovým prohlášením daný zájem omezit víkendový provoz kamionů, což by mělo negativní dopad na dopravce, proto jednala o možnosti kompenzovat toto opatření částečným snížením mýtného, které společně s vysokými cenami pohonných hmot dopravce významně zatěžovalo.
Co se od té doby stalo? Prakticky nikdo dnes neprosazuje návrh na rozšíření zákazu kamionů (byl už dvakrát na programu schůze Poslanecké sněmovny, dvakrát nebyl kvůli času projednán a nikdo jeho přednostní projednání nenárokoval). Prodejci nafty si o cenách loňského léta mohou nechat jen zdát. A požadavek na slevy na mýtném? Dalo by se očekávat, že tak nějak ve vší slušnosti zanikne? Nikdy přece nebyl samostatným, vytrženým bodem jednání, ale naopak vycházel z konkrétní situace, která je dnes naprosto odlišná.
Dopravci ve svých návrzích argumentují systémy slev ve Slovinsku, Francii, Itálii a Španělsku. Sami pak dokládají, že Slovinci stanoví slevy na základě počtu náprav a Francouzi s Italy na základě emisní třídy vozidla. Jenže náš systém už dnes odlišuje sazby jak podle emisní třídy, tak podle počtu náprav – proto argumentovat Slovinském, Francií a Itálií není fér, protože takové slevy, jaké mají v těchto zemích, máme i u nás. Pro úplnost dodávám, že našemu elektronickému systému mýtného se v zemích EU podobají pouze mýtné systémy v Rakousku a Německu, a v nich žádné „objemové“ slevy neexistují.
Chápu samozřejmě, že do silniční dopravy se významně promítla hospodářská krize, respektive nezanedbatelný pokles průmyslové a jiné produkce. Stejně tak by ale podle mě dopravci měli chápat, že se krize promítla i do hospodaření státu. Pokles výběru mýtného v souvislosti s krizí komplikuje investice do rozšiřování kvalitní dopravní infrastruktury. Každý kilometr nových dálnic je přitom důležitým zlepšením podmínek právě pro samotné dopravce. Vyhrocení situace v tuto chvíli podle mě rozhodně není rozumné a nikomu nic nepřinese.
Můj vážený spolustraník, teplický primátor a zároveň senátor Jarda Kubera někdy v době mého nástupu do ministerské funkce mluvil o tom, že při pobytu v Bruselu lze chytit bruselský virus, který z racionálního domácího politika udělá unifikovaného evropského panáka. Zaznamenal jsem tento jeho špílec do vlastních řad ODS, protože jsem už v té době věděl, že i mne čeká vedení některých ministerských jednání. A uložil jsem si jako úkol, že budu pozorovat případné projevy napadení tímto virem.
A pak to přišlo – na začátku týdne jsem byl v Bruselu ne jako pozorovatel nebo host na slyšení, ale jako předseda jednání ministerské Rady pro dopravu, telekomunikace a energetiku. S několikadenním odstupem si mohu s klidem říci, že jsem to nechytil. Jestli jsem odjížděl s kritickým pohledem na mnoho „hodnot“, které nám Evropa vnucuje, nic se na tomto mém postoji nezměnilo, přestože jsem v Bruselu jednání vedl jako odpovědný politik a poctivě se snažil projednávanou problematiku někam posunout.
Proč bych neakceptoval bruselské postupy a nepřispěl například k nalezení dohody o prodloužení souvislého počtu dnů, po které mohou řidiči pracovat? Je-li dnes šestidenní režim, takže z delších zájezdů se řidič musí vrátit zpět a nechat se vystřídat, bude pro příště možné ponechat jednoho řidiče se zájezdem až 12 dnů, pokud bude mít možnost si na místě dostatečně odpočinout. O tom, že to zjednoduší situaci cestovních kanceláří a dopravců a přinese úspory, snad není nejmenší pochyby.
Proč bych se neměl pokusit posunout se rozumným směrem při jednání o kabotáži, tedy o možnosti silničních dopravců zajišťovat přepravy, u nich začátek ani konec nejsou v jejich domácí zemi? To je přece pro dopravce také potenciálním přínosem, budou-li umět této možnosti využít!
A proč bych nepřispěl k efektivnímu pokračování jednání o programu Marco Polo zaměřeného především na neprůchodnost evropské dopravní sítě, tedy na odstraňování kongescí (což je označení, které používají odborníci, aby se zbavili dvojsmyslného českého slova zácpa)?
Přesně o tom všem a o mnohém dalším jsme jednali. Podle bruselských zvyklostí. Stanoviska byla bruselsky uhlazená. Nálada byla po bruselsku vstřícná. Podařilo se ale dosáhnout prokazatelných úspěchů. České předsednictví uzavřelo silniční balíček, který přinese ve výsledku jen díky jednotným registrům dopravců úsporu v výši přibližně 200 mil. eur ročně. Dosáhli jsme dohody ohledně leteckého balíčku. Ten výrazně přispěje k lepší koordinaci letového provozu na celoevropské úrovni, zkrátí se doby letu o 8 – 14 minut, čímž se uspoří 7 – 11 procent paliva v průměru na jeden uskutečněný let a ulehčí se tak i životnímu prostředí. Ve výsledku by tak mělo dojít i ke zlevnění letenek pro cestující. Ano, to všechno platí.
Možná, že by někdo protievropsky agresivní označil můj postup při řízení jednání za příliš vstřícný a naznačoval by, že se o mě ten bruselský virus přinejmenším pokoušel. Ale já trvám na tom, že jsem se svým názorům na nynější stav evropské integrace nezpronevěřil. Že jsem – stejně jako ostatní kolegové z vlády při podobných příležitostech v jejich resortech – nesl a unesl odpovědnost za dobrý výsledek jednání o docela vážných věcech. Bylo by nesmyslné bojkotovat nebo destruovat témata, která povedou ke schválení nových směrnic či pravidel a přinesou evropským i našim firmám a rozpočtům členských zemí konkrétní dopady vyjádřitelné v miliardách. A je jedno, jestli korun, nebo eur.