Stav vodní hladiny na Labi, který již několik dní dovoluje ekonomicky efektivní plavbu na kritickém úseku mezi ústeckým zdymadlem ve Střekově a státní hranicí s Německem, je jistě důvodem k radosti pro společnosti zajišťující v tomto úseku nákladní vodní dopravu. Stejně jistě se ale po předchozích dlouhých měsících nízkých vodních stavů nijak významně nezmění názor dopravců na to, že situace v tomto úseku je dlouhodobě neudržitelná a stát už dávno měl pro zlepšení podmínek na Labi něco udělat. Já jejich pohled víceméně sdílím, jsem ale přesvědčen, že jejich soudní uplatňování nároků na náhradu škody způsobené nečinností státu má malou naději na úspěch.

To je ovšem jiné téma, než kterému se dnes chci věnovat. Už jako středočeský hejtman jsem přivítal, když Ředitelství vodních cest zahájilo práce na splavnění části Vltavy od Českých Budějovic až k Týnu nad Vltavou. Pro dobudování chybějících plavebních komor, zvednutí nízkých mostů a další činnosti by se však spíše hodilo označení „znovusplavnění“, protože v tomto úseku se lodě plavily už dávno, od počátku 19. století dokonce v průmyslovém rozměru. Českobudějovický podnikatel Vojtěch Lanna tehdy ve svém rodném městě stavěl lodě, zlepšoval na Vltavě i dalších tocích plavební podmínky, vozil na sever zboží... Mimochodem, jeho syn, také Vojtěch, rodinné podnikání převzal a mimo jiné v hlavním městě rekonstruoval přístavy. Za to po něm byla pojmenována ulice doslova pár metrů od Vltavy, ze své pracovny na ministerstvu na ni velmi dobře vidím.

Dnes už v tomto úseku Vltavy doprava zboží v podstatě není možná, o tolik se pod tlakem provozní ekonomiky nákladní lodě zvětšily. Přesto zde má nynější investice velký význam – rekreační plavba se stává stále populárnějším způsobem odpočinku o prázdninách a dovolených. Mnoho našich spoluobčanů už strávilo týden či dva na nizozemských či německých řekách a kanálech a naopak řada turistů z těchto i dalších zemí přijelo prozkoumat k nám Baťův kanál na jihovýchodě Moravy. Nepochybuji o tom, že pro ně bude neméně zajímavá i Vltava. Kromě již zmíněného úseku ovšem musíme připravovanými lodními výtahy překonat dvě překážky, které plavbu v padesátých a šedesátých letech 20. století znemožnily – Orlickou a Slapskou přehradu. I pro tato dvě díla se podařilo ještě za mého Středočeského působení v projektové přípravě hodně udělat. Jsem si jistý, že pro takové Nizozemce zvyklé plout po své placaté zemi bude více než dvousetkilometrová trasa v dramatické a stále se měnící krajině, od přehrady k přehradě, kolem Hluboké, Zvíkova a Orlíku, neskutečným lákadlem. Ale nejen pro ně. Jistě i mnoho našinců včetně mě si tento zážitek nenechá ujít. Pozitivní dopady na tržby ubytovacích a stravovacích zařízení či půjčovny kol a lodí pak budou samozřejmostí.

Mám radost, jak daleko už tento projekt pokročil. Jen mě zaráží, proč to na Vltavě jde, ale kolem Labe, k němuž se oklikou vracím, se někteří lidé splavnění kdovíproč brání. A to v situaci, kdy ve zbytku Evropy je přeprava po řekách považována na nejekologičtější dopravní odvětví a plánují se velké rozvojové projekty. Sem už se to dnes nevejde, ale jsem si jistý, že v příštích měsících toho bude o Labi řečeno hodně a i tady na blogu se k němu určitě ještě vrátím.