Na začátku února letošního roku jsem jako pověřený zástupce předsednictva Akademického senátu FF UK oslovil osobním dopisem ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ondřeje Lišku s prosbou o osobní setkání, na němž bychom mohli společně a především konkrétně prodiskutovat některé z palčivých otázek týkajících se reformy tuzemského vysokého školství. Jako zástupci akademické obce jsme cítili, že by bylo dobré ujasnit si některé základní pojmy a pokusit se případně najít společnou řeč pro další – vskutku věcnou – debatu mezi ministerským týmem pracujícím na reformě a těmi, komu je reforma určena především, tedy vysokými školami. Pan ministr má totiž pravdu, když tvrdí, že na veřejnost přicházejí různé informace a jsou různě interpretovány a že se ve velké většině jedná o nedorozumění mezi jednou a druhou stranou (a vice versa). Nicméně komunikační strategie MŠMT vedená cestou průběžných a snad i záměrných nedorozumění se nezdá být nijak konstruktivní a schůdnou.
V květnu roku 2008 představil ministr Liška první verzi tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání. Tento strategický podklad pro plánovanou reformu terciárního vzdělávání byl vytvořen týmem lidí kolem prof. Matějů a nesl jasný rukopis neoliberálního přístupu ke světu obecně a vzdělání zvláště. Vysoké školy byly představeny jako firmy zprostředkovávající vzdělání, studenti pak jako klienti těchto firem. Z tohoto hlediska bylo vysokým školám vyčteno, že díky nezávislosti na tržním prostředí produkují absolventy zastaralé, případně zcela nevyhovující poptávce trhu práce.