Po nedávném přestěhování po 31 letech z Prahy 1 jsem se jako čerstvý občan Prahy 6 vydal v sobotu dne 11. října po jedenácté hodině dopolední k volební urně. Stále ještě neberu možnost volit dle svého svobodného rozhodnutí jako samozřejmost, nýbrž jako právo, kterého je třeba si vážit a které je třeba naplnit. U člověka, který, bohužel, většinu svého života strávil v totalitním režimu, to snad lze i po pětadvaceti letech pochopit. Je to ostatně jedna z mála „vymožeností“, které nám ve stupňujícím se zklamání z toho, kam jsme dospěli (či spíše nedospěli) za ono poslední čtvrtstoletí, ještě zbyly.

V důsledku změny bydliště se moje letošní podzimní volby odehrály v jiné kulise, než jsem byl dosud zvyklý. Ne už v přízemí Poslanecké sněmovny ve Sněmovní ulici na Malé Straně jako mnoho předcházejících let, nýbrž v základní škole v ulici Pod Marjánkou. V jedné ze tříd v prvním patře, která se proměnila ve volební místnost okrsku 6056, jsem s připraveným občanským průkazem (v souvislosti s už zmíněným přestěhováním úplně novým) a s obálkou s volebními lístky předstoupil k místu u dlouhého stolu, které bylo označeno písmeny A – F. Slečny, která tu seděla, jsem se zeptal, zda ona písmena znamenají začáteční písmena příjmení voličů. Přikývla. Vida, řekl jsem si, inovace. V Poslanecké sněmovně to měli rozdělené podle ulic.

Slečna si tedy ode mne vzala občanku, a pak mě hledala v seznamu voličů, což se jí velice rychle podařilo. Až potud probíhalo všechno standardně. Vůbec mě nenapadlo, že tímto okamžikem všechna „normálnost“ skončila. Protože ono děvče, které už už si moje jméno odškrtávalo, najednou zaváhalo. Dokonce bych řekl, že ruka, kterou chtělo ono odškrtnutí provést, leknutím nadskočila.

„Počkejte,“ řekla s jen těžko skrývanými rozpaky, „já se musím zeptat…“. Něco ještě zamumlala. Měl jsem dojem, že dodala „…paní předsedkyně“. Zvedla se a přešla k jisté starší ženě, kterou jsem do té doby registroval jen periferním viděním. Tato dáma seděla za stolem, který slouží ve vyučovacích hodinách jako katedra, a na vše tu s patřičnou důstojností, která odpovídala důležitosti funkce na dva dny jí svěřené, dohlížela. Ty dvě si chvíli něco špitaly a hleděly přitom do seznamu voličů, který si dívka s sebou vzala a v němž se skvělo i moje jméno. A nepochybně právě na ně obě fascinovaně zíraly. Pravda je, že moje příjmení vyvolávalo i v minulosti nesčetněkrát údiv, někdy až zoufalství. Například v čistírnách oděvů, v opravnách bot, anebo když jsem si třeba někdy telefonicky objednával stůl v restauraci.

To ale zjevně nebyl tento případ.

Šuškání ještě chvíli pokračovalo. Pak se starší z žen vydala směrem ke mně a řekla mi:

„Vy volit nemůžete!“

Nejdříve jsem si myslel, že špatně rozumím. Pak mě napadlo, že se ta paní pomátla. Nedokázal jsem však ze sebe vypravit nic jiného než otázku:

„Proboha, a proč?“

Odpověď předsedkyně okrskové volební komise mě utvrdila v té druhé možnosti. Zněla totiž takto:

„Protože nemáte pořadové číslo!“

„Co že nemám?“

„Pořadové číslo!“

„Jaké pořadové číslo?“

„Pořadové číslo, které by vás opravňovalo k tomu, abyste se mohl voleb zúčastnit…“

„A ostatní lidé na tomto seznamu pořadové číslo mají?“

„Samozřejmě, jinak by také nemohli volit!“

„Proč nemám pořadové číslo? A co to vlastně znamená? Můžete mi to vysvětlit? Souvisí to s tím, že jsem se na Prahu 6 přestěhoval teprve nedávno? Nebo že mám nový občanský průkaz?“

„Ne, to s tím rozhodně nesouvisí!“

„Tak s čím to prokristapána souvisí?“

„Už jsem vám to přece řekla. Mám vám to zopakovat ještě jednou? Přece s tím, že nemáte pořadové číslo!“

Ve svém životě jsem si už nejednou připadal jako v Kafkově románu. Ale nikdy ne tak intenzivně, jako teď.

„Prosím vás, vysvětlete mi, proč to pořadové číslo nemám!“

Odpověď oné ženy, takto předsedkyně okrskové volební komise, byla ještě daleko víc šokující než to, co se odehrálo od chvíle, co mě dívka našla v seznamu voličů.

„Protože nemáte volební právo!“

Nevěděl jsem, co mám říct. Nevěděl jsem, co mám udělat. Bylo mi zle. Najednou jsem silně, až fatálně, na sobě pocítil svých sedm křížků. Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko mdlob, které se o mě pokoušely. Byly to ale vůbec mdloby? Nebylo to něco daleko definitivnějšího? Přesto jsem ze sebe, už za hranicí svých momentálních sil, dokázal vypravit:

„Jak to, že nemám volební právo?“

„Protože jste nesvéprávná osoba!“

V prvním okamžiku jsem měl dojem, že mě toto vysvětlení dorazí. K tomu však ještě nedošlo.

Podotýkám, že vše, tento „rozhovor“, který vyvrcholil naprosto suchým, nezúčastněným, zkrátka věcným konstatováním mé nesvéprávnosti, se odehrával ve volební místnosti. Za účasti dalších členů komise, z nichž někteří se nahlas pochichtávali, a za volebního ruchu, který tu panoval. Lidé, kteří na rozdíl ode mne disponovali právem, které já jsem neměl, přicházeli a zase odcházeli. Dialog na absurdní téma, které mi bylo vnuceno, byl nepochybně slyšitelný i na chodbě. Dveře volební místnosti byly pochopitelně otevřeny dokořán.
Ač jsem měl pocit, že už nejsem schopen ze sebe vypravit vůbec nic, dokud se neprobudím, protože jsem se utěšoval tím, že snad jenom zažívám absurdní sen, dokázal jsem ještě říct:

„Co že jsem?“

„Nesvéprávná osoba!“

„Prosím vás, co to je za příšerný omyl?“

„Nejde o žádný omyl. Ten je naprosto vyloučen. Protože nesvéprávnou osobou jste byl prohlášen na základě soudního rozhodnutí. V tomto ohledu k omylům prostě docházet nemůže. Jinak byste za nesvéprávného prohlášen být nemohl. Žádná jiná možnost prostě neexistuje. Nejlépe uděláte, když odjedete.“

Až tato výzva mě postavila na nohy. Ty hliněné, které se pode mnou už začínaly drolit, opět zpevněly. Tak to tedy ne. Já odtud přece neodejdu. Já si to přece nenechám líbit. Zvýšil jsem hlas a žádal, aby přišel někdo, ten nejvyšší, kdo tady, v této budově, za průběh voleb odpovídá.

Bylo mi vyhověno. Za chvíli dorazila další žena, vyšší předsedkyně, která se té nižší předsedkyni podobala jako vejce vejci. Ale možná se mi to jenom jen zdálo. Příčinou mohla být vlčí mlha, která se mi v důsledku toho co jsem až dosud popsal, rozprostřela před očima. Požádal jsem tu dámu, aby ihned zavolala někomu odpovědnému na Úřad Městské části Prahy 6, a tlumočila mu, že mi je z naprosto nepravdivých důvodů, které mě navíc těžce dehonestují, upíráno právo účastnit se voleb.

Po několikerých telefonátech, které se za mé aktivní účasti, protože s některými osobami příslušného úřadu jsem hovořil i sám, proběhly, dostala komise, pod níž jsem patřil, pokyn, aby mi volit bylo umožněno. Že patrně došlo k omylu. Tak jsem tedy volil. Vzápětí mi bylo nabídnuto, že mi přivolají služební auto, které mě odveze na Úřad Městské části Praha 6, kde mi bude vše objasněno a vysvětleno. S díky jsem odmítl.

Nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem nakonec volil. Zda jsem skutečně neměl předsedkyni okrskové komise uposlechnout a odejít. A potom, v zákonné lhůtě, podat na průběh voleb stížnost. V každém případě přišly tyto volby o dva jejich potenciální účastníky. Mou ženu a mého syna, kteří se chystali do školy v ulici Pod Marjánkou po poledni. Po tom, co jsem jim popsal, co se mi tam přihodilo, se rozhodli, že do volební místnosti nevkročí.

Nechci své vyprávění prodlužovat, ale ještě to není konec. Zajímalo mě, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Telefonicky jsem se dostal až k vedoucí odboru vnitřních věcí Městské části Praha 6. Ta mě k sobě pozvala do kanceláře. Přišel jsem tam v doprovodu mé manželky asi tři hodiny po incidentu. Vedoucí odboru mi nejprve sdělila, že na vině je s největší pravděpodobností nový software, v němž došlo k chybě, která se ještě nikdy nestala, a jejíž obětí jsem se stal shodou okolností já. Současně mi předala omluvný dopis. Některé pasáže z něj cituji:

„Velice se omlouvám za mimořádně nepříjemnou situaci, které jste byl vystaven ve volební místnosti okrsku 6056 v souvislosti s výkonem Vašeho volebního práva.

Jak se nám podařilo zjistit, stal jste se ,obětí' technického pochybení nově zavedeného systému vedení stálých volebních seznamů. Tento systém reagující na změny v právní úpravě (výdej dat ze základního registru osob v provázanosti na vymezení okrsku v registru území, adres a nemovitostí) zavedla firma spravující nám SW na vedení volebních seznamů několik dní před volbami a neměli jsme tak možnost předem odhalit jeho chyby a nedokonalost. Bohužel se tak stalo až za ostrého provozu ve volební místnosti v souvislosti s Vámi, což mne mrzí a chápu, že se Vás nemile dotklo.

Seznamy voličů se tiskly v noci ze středy na čtvrtek z 8. na 9. 10. A v celkovém počtu 73 600 voličů ve 104 okrscích nebylo v ničích silách dohledat chyby učiněné nedokonalostí programu, které se v předchozích verzích nevyskytly. Překážka ve výkonu volebního práva se tak dostala k Vašemu jménu v důsledku technické chyby, nikoli ze zlé vůle či nedbalosti pracovníků úřadu.

Ještě jednou se Vám upřímně omlouvám. Okrsková volební komise ví, že šlo o chybu, možnost výkonu volebního práva Vám nebyla upřena a toto pochybení se nebude nikde dále promítat, ba naopak, upozornilo nás na problém s programem, který budeme okamžitě řešit.“

Proboha živého – aby to tak ještě bylo „ze zlé vůle či nedbalosti pracovníků úřadu“! Samotné omluvy si ovšem vážím. Ale nemohu si pomoci, nestačí mi. Poslední citovaný odstavec mi navíc připadá velmi podivný, podobně jako vágní, nepřesvědčivé, alibistické předběžné „odhalení“ příčiny toho, čemu jsem byl ve volební místnosti i před ní vystaven. Navíc se vedoucí odboru mýlí, řečeno eufemisticky, když tvrdí, že mi možnost výkonu volebního práva nebyla upřena. Protože okrskovou volební komisí mi tato možnost upřena byla. Až následně jsem si ji vykřičel, vyžádal, vyvzdoroval. Až na základě mého rozhořčení, nejspíš z obavy úřadu, abych to „někde“ nerozmazával, protože by to „někomu“ mohlo škodit, bylo pravděpodobně řečeno – nechte ho odvolit, nebo z toho ten člověk udělá malér – to nám za to nestojí.

A za to, že jsem byl de facto pokusným králíkem, přesněji řečeno „užitečným blbem“, jehož případ upozornil na problém s programem, „který budeme okamžitě řešit“, také moc pěkně děkuju.