Zákaz prodeje ve vybraných volných dnech není maličkost, i když tak může vypadat. Vyjadřuje socialistický přístup k občanům, přesvědčení, že stát má vše řídit a k tomu nás ještě vychovávat.

S nápadem přišli sociálně demokratičtí senátoři a vládní většina ho protlačila ve sněmovně do druhého čtení. Návrh je připraven nedbale. Má se bez zdůvodnění týkat „jen“ obchodů nad 200 m2 prodejní plochy (proč ne nad 150 nebo třeba 367 m2?). Není jasné, proč zrovna nemáme nakupovat 28. září, ale můžeme 17. listopadu nebo ve svátek Jana Husa. Tyto detaily však nejsou důležité. Špatná je sama myšlenka. Jde o principiální otázku, nakolik dovolíme státu, aby zasahoval do naší svobody, určoval nám, jak naložit s volným časem a vstupoval do soukromoprávních vztahů.

S levicovými nápady je potíž, že na první pohled vypadají jako dobro. Jejich půvab bohužel pro řadu lidí nebledne, i když zkušenost nám říká, že to skoro vždy dopadne špatně. Platí to i v tomto případě. Kdo by nechtěl zaměstnancům dopřát volno s rodinou, nás všechny aspoň o svátcích osvobodit od všeobjímající komerce a navíc trochu potrápit supermarkety a velkoobchodníky? Jenže cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a nejinak je to s cestami, po nichž nás do socialistického pekla pomalu posunuje Sobotkova vláda.

Myšlenka, že nebozí zaměstnanci supermarketu budou dobrotivým státem ochráněni před vykořisťovateli, kteří je nutí o svátcích pracovat, je nejen scestná, ale i urážlivá vůči zmíněným zaměstnancům. Je přece rozhodnutím každého, jakou práci dělá a zda přijme podmínky, které jsou s ní spojeny. Je pracovat ve svátek nemorální? Vždyť se na tom zaměstnavatel a zaměstnanec dobrovolně dohodli a práce je navíc lépe placená než ve všední den. Pokud chce stát chránit prodavače, jak se postaví k řidičům, zdravotníkům, hasičům a desítkám dalších profesí, které o svátcích do práce musejí? Nikoho nenapadne, že bychom zavřeli nemocnice, zastavili vlaky a zamkli hotely či benzínky. Tak proč budeme regulovat zrovna velké obchody? Snad jen proto, že někomu připadají jako symbol kapitalismu.

Neobstojí tvrzení, že opatření se týká jen velkých prodejců. Zabrání například živnostníkům nakoupit si zboží z velkoobchodu v čase, kdy sami potřebují. Nuceně zavřený hypermarket omezí i drobné provozovny v obchodním centru, lidé tam nepřijedou. Pokřiví se konkurenční prostředí, posílí se výhodné postavení internetových obchodů nabízejících třeba elektroniku nebo oblečení bez prodejní doby. Snížený obrat pocítí zase jen zaměstnanci: buďto jich dostane práci méně, nebo budou mít nižší mzdu. K ničemu jinému nepromyšlený „výchovný“ zásah státu nepovede.

Obhajovat tento nápad praxí z jiných zemí je nepřesné. Ano, třeba v Německu se neprodává nejen ve svátcích, ale ani v neděli. Je to tradice, významně ovlivněná náboženstvím. Jenomže v posledních desetiletích zde dochází k liberalizaci. Stejně tak v jiných zemích s obdobnou zkušeností. Nelze je tedy používat jako důvod, proč máme regulaci obchodu zavést.

Stát nás nemá co vychovávat. Je na nás, co děláme se svým volným časem, kdy půjdeme nakupovat, je věcí obchodníků, kdy budou prodávat a je na rozhodnutí zaměstnanců, zda přijmou práci, v níž budou pracovat i o svátcích. Regulaci nikdo nepotřebuje, dokážeme se navzájem domluvit. Socialisté se zde chovají jako pověstný slon v porcelánu. Bohužel to, co nejvíce podupají, je naše svoboda. Proto je důležité proti byrokratické regulaci bojovat i v takových zdánlivých drobnostech, jako je to, zda můžeme jít o svátcích nakoupit, nebo ne.

Publikováno v Lidových novinách 29. 10. 2015