Rád bych především poděkoval za pozvání a za příležitost vystoupit v rámci oslav 25. výročí založení České konference rektorů. Měl jsem možnost v uplynulých letech mluvit k České konferenci rektorů z různých pozic, ať už jako její člen a představitel nebo později třeba jako ministr školství. Nikdy jsem ale ještě nebyl pozván jako pamětník, jako někdo kdo vzpomíná – to je pro mě nová role, se kterou se musím teprve učit zacházet.

Proto se omezím na tři poznámky, ve kterých se pokusím naznačit, jak jsem viděl a vidím úlohu České konference rektorů a v čem spatřuji její význam.

První poznámka je osobní. Členem ČKR jsem se stal před 14 lety – byl jsem tehdy nejen nový, ale také mladý ba dokonce nejmladší rektor. Tomu odpovídala i moje radikálnost a netrpělivost pokud šlo o změny ve vysokém školství. Musím říci, že jsem byl z různých důvodů velmi kritický a skeptický k tehdejší ČKR, vlastně jsem tam vstoupil bez jakýchkoli očekávání. Nicméně brzy jsem si začal uvědomovat zásadní význam a důležitost naší organizace pro české vysoké školy, a proto jsem se taky aktivně zapojil do její činnosti. Řadu let jsem působil jako místopředseda pro oblast výzkumu a posléze jsem se stal předsedou. Myslím, že tato osobní zkušenost, tato cesta od skepse až k vedení ČKR, o něčem vypovídá.

Aniž bych chtěl zobecňovat subjektivní pocity, tak pro mě vypovídá o následující věci: ČKR možná není ve veřejném mediálním prostoru až tak hlasitá, její představitelé mluví kultivovaně a zpravidla zdrženlivě, požadavky jsou často odborné a špatně se z nich dělají titulky a možná ani akademická veřejnost moc neví, co ČKR v tu či onu chvíli přesně dělá. Ale ti, kteří v rámci akademické samosprávy byli vybráni k tomu, aby nesli odpovědnost za řízení vysokých škol, tedy rektoři, dobře vědí, jak účinným nástrojem k obhajobě zájmů vysokých škol ČKR je. A ví to dobře i každý rozumný ministr školství a předseda vlády. Prosadit zásadní změny ve vysokém školství není možné bez spolupráce s ČKR a prosadit něco proti vůli ČKR jde jen velmi obtížně. A taková pozice, to je přece obrovská síla. Síla zpravidla tichá, možná působící občas trochu moc rozvážně, ale síla nezpochybnitelná, kterou stojí za to podporovat a respektovat.

Poznámka druhá je historická. Působil jsem ve vedení ČKR v době, která byla pro vysoké školy – mírně řečeno – turbulentní. Naplno propukla ekonomická krize se všemi důsledky pro rozpočty, zahajovaly se (nebo spíše nezahajovaly) evropské operační programy, rozvíjel se velmi rychle segment soukromých vysokých škol, probíhala reforma podpory výzkumu a začaly necitlivé pokusy o vysokoškolskou reformu. Při tom všem se vysoké školy dynamicky zvětšovaly, ať už jde o počet studentů nebo rozsah výzkumu a posilovaly svoji mezinárodní prestiž. Byl to vlastně zápas o pozici a kvalitu vysokých škol. To, co se tehdy České konferenci rektorů nepochybně povedlo, bylo důsledně reprezentovat zájmy vysokých škol, ochránit je před nejhoršími nápady a současně přesvědčivě vysvětlovat politikům, ale i podnikatelům a veřejnosti, že bez dobrých vysokých škol nemá naše republika dobrou budoucnost, a to ani z ekonomického hlediska. Jsem přesvědčen, že bychom těchto výsledku nedosáhli, kdybychom tento orgán reprezentace vysokých škol neměli.

Třetí a poslední poznámka. Všechny zájmy vysokých škol nejsou stejné a byla by nebezpečná iluze myslet si, že jsou. Jiné představy mají soukromé a jiné veřejné vysoké školy. Jiné zájmy sledují velké výzkumné univerzity a jiné školy se spíše profesními či regionálními vzdělávacími úkoly. Technické školy mají svá specifika, umělecké školy taky, největší univerzity mají jiné zájmy než neuniverzitní vysoké školy. Často prostě v jednotlivých věcech nemůže ČKR zaujímat jednotný postoj a sledovat jeden zájem. O to je ale důležitější a silnější, když v některých případech hájí společné zájmy vysokých škol jako celku.

Ale i kdyby nic uhájit nedokázala, je její význam ještě v jedné věci podstatný. Vytváří prostor a platformu, kde se rektoři jednotlivých škol a jednotlivých typů škol setkávají, kde o různých zájmech a požadavcích mluví, někdy se i hádají, kde se navzájem poznávají, kde se snaží porozumět různým zájmům a potřebám vysokých škol a kde si rozšiřují poznání o vysokoškolském prostředí, které překračuje hranice a problémy vlastní vysoké školy. A toto – pro mě viděno s odstupem – je možná největší úkol a přínos České konference rektorů. S vděčností vzpomínám na řadu diskusí, často dlouho do noci a při dobrém víně, na kolegiální atmosféru, hledání dobrých řešení a čas strávený se vzdělanými a inteligentními lidmi. Z ČKR jsem si odnesl nejen zkušenosti a poznatky, ale taky mnoho přátelských vztahů, které trvají dodnes. A tento společensko-lidský rozměr, věřte mi, ten stojí za to pěstovat a rozvíjet, ten je myslím cennější než všechny úspěchy, kterých ČKR dosáhne ve veřejném prostoru.

Proto přeji České konferenci rektorů, aby i v dalších letech byla silnou a důstojnou reprezentací vysokých škol, aby byla viditelnou silou ve veřejné diskusi v Českém republice a aby byla nadále především místem, kde se v přátelské atmosféře potkávají a poznávají rektoři vysokých škol – a kde společně pracují na tom, aby vzdělanosti a vědě patřilo v České republice postavení, které jim právem náleží.

Projev na Slavnostním shromáždění k 25. výročí ČKR 15. února 2018 v Praze