Do 28. října, dne stého výročí naší samostatnosti a suverenity, zbývá sotva týden. Atmosféra je zvláštní, slavnostní zatím ne. Prezident republiky se nám snaží v éteru dokázat, že umí mluvit hůře než ten pověstný dlaždič. Předseda vlády, namísto toho, aby šel volit, mává lidem od moře a prohlašuje, že volby, které nevyhraje, jsou zbytečné a nezajímají ho. Prezident napadá náš ústavní systém a jeho osobní zášť a osobní zájmy překrývají význam dne, ke kterému se vztahují emoce celých generací. Dne, s nímž lidé oprávněně spojují ideály svobody, demokracie a státnosti. Je velmi těžké to všechno ignorovat a nenechat se znechutit – ale je třeba se o to pokusit.

Sotva skončily senátní volby, už je tu zase nápad zrušit Senát. Vadí kdekomu, senátoři občas nesouhlasí s prezidentem a nejsou tam ti, které chce premiér. Musí se ale vymyslet „lepší“ argument. Tak se řekne, že ve druhém kole přišlo volit málo lidí. Pravda to je, ale argument pro zrušení to není. Hlas voliče není druhořadý, volič i nevolič mají stejnou možnost a stejná práva.

Svůj význam má nepochybně už běžná práce senátorů a jejich možnost zlepšovat legislativní proces. Jsem přesvědčený, že středopravá většina o sobě dá slyšet a potvrdí, že lidé v posledních volbách hlasovali správně. Ale mnohem důležitější úloha Senátu dnes spočívá v něčem jiném: být brzdou a protiváhou proti pokusům účelovým způsobem proměnit nebo destruovat demokratický ústavní systém.

Návrh na zrušení Senátu je nebezpečný a nejsou pro něj důvody. Všechny instituce ve státě nemají každodenní využití ani není většinové povědomí o jejich užitečnosti. Sotva by koho příčetného napadlo zrušit správu státních hmotných rezerv a zásoby rozpustit, protože o nich většina společnosti neví, a protože je nejspíše nebudeme v nejbližší dobře potřebovat. Rušit Senát je podobně „inteligentní“.

Myslím, že autoři výroků o zrušení Senátu tomu všemu velmi dobře rozumí. Neříkají to proto, že by se mýlili nebo význam Senátu nechápali. Nemyslí to dokonce ani úplně vážně. Vědí, že složení Senátu je díky rozhodnutí voličů dnes zárukou, že žádné manipulace ústavou ze strany tandemu prezidenta Zemana a premiéra Babiše nebudou možné. To vše je jen populistická hra s masovými náladami, která má odvést pozornost od politické prázdnoty.

Už jsem to napsal několikrát a zopakuji to i dnes, v týdnu oslav stého výročí založení moderní české státnosti: tyto mediální hry – tyto zástupné řeči – zabíjejí ambice. Skutečné ambice naší republiky, které bychom měli jako národ mít, a které by měli političtí lídři formulovat. Ambice, o kterých bychom měli debatovat namísto toho, abychom řešili vulgárnosti prezidenta, to, kam jezdí předseda vlády na dovolenou během volebního dne, nebo seznamy vyznamenaných, které nám dokazují nízké osobní motivy a ztrátu vkusu hlavy státu.

Skutečnou oslavou 100. výročí založení naší moderní státnosti může být jedině to, když se přihlásíme k ambicím jejích zakladatelů, k nadšení českého národa a k výsledkům, kterých první republika dosáhla. Tehdy jsme patřili mezi deset nejvyspělejších zemí světa.

Naším problémem není Senát, ale přebyrokratizovaný a přeregulovaný stát. Naším problémem nejsou chyby, které se po roce 1989 staly. Naším problémem je hanebné pětileté projídání skvělého ekonomického růstu bez výrazného zlepšení v kterékoliv problematické oblasti.

Naším problémem je, že neobstojíme v mezinárodním srovnání v takových oblastech, v nichž jsme byli v období první republiky na špičce světa – a že jsme se za posledních 5 let navzdory příznivým okolnostem nepohnuli směrem nahoru. Jsme svobodná demokratická země, kde se žije výborně a která má na to, aby odstranila všechny handicapy, jež nám zde zanechalo 40 let vlády komunistů. Ale chybí nám vláda, která by takový cíl chtěla a uměla formulovat. A bohužel její roli nyní neumí zastoupit ani prezident.

Nepochybně i díky první republice jsme dnes moderní, sebevědomou a úspěšnou zemí. A proto si toto výročí zaslouží nejen oslavy, jaké umí při podobných příležitostech vystrojit velké národy, ale i poctivou diskusi o tom, na co v tradici moderní státnosti chceme navázat. Za posledních sto let jsme toho zažili opravdu hodně, ale také díky základům, které byly položeny před 100 lety, jsme se dokázali vrátit na moderní a demokratickou cestu prosperity.

Přijměme tuto příležitost jako výzvu k diskuzi, kam chceme směřovat dál. Budu tuto diskuzi povzbuzovat a chci přispět k tomu, aby naše republika měla znovu vysoké cíle, abychom našli vizi, která bude motivovat a inspirovat. Abychom měli vizi, která bude i dostatečně konkrétní, abychom nemuseli jen snít, ale mohli něco dělat a dokázat.

Obnovme ambice a obnovme i gesta vlastenectví. Nepodceňujme symboly. Mluvil jsem o tom již při příležitosti smutného padesátiletého výročí srpnové okupace. Umíme vyvěsit národní vlajky, když hrajeme hokej, když hrajeme fotbal. Je správné, abychom je dokázali vyvěsit i na památku významných dějinných událostí, které formovaly české dějiny. Před 100 lety lidé vítali vlastní republiku s vlajkami v rukou. Proto chci povzbudit všechny vlastence, abychom 28. říjen oslavili se státní vlajkou – doma, na autech, či na sociálních sítích. Nejde o prázdné gesto, jde o vyjádření občanského postoje – že si pamatujeme své dějiny, že jsme hrdí na svou vlast, svou státnost a svou svobodu. A že chceme obnovit nejvyšší ambice naší země.


Publikováno na webu Forum24.cz dne 22. října 2018