18. 05.

Obsazení postu ministra zemědělství Tomanem je aktuálně nejlepší řešení

Petr Havel Přečteno 1398 krát Přidat komentář

Dlouhodobý nepříliš velký zájem politických stran v naší zemi o problémy, výzvy, rizika a potřeby našeho zemědělství vyústil do paradoxní situace - prakticky žádná ze stran nemá ve svých řadách člověka, který by mohl s nějakou koncepční vidinou vést resort zemědělství. Nestraník Miroslav Toman, který již jednou Ministerstvo zemědělství vedl, je tak prakticky jedinou možností, jak post ministra zemědělství aktuálně smysluplně obsadit.

Ať se to přitom komu líbí nebo ne, není to zas tak špatná volba. Zejména v současném období, kdy na půdě EU vrcholí jednání o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) na dobu po roce 2020 a kdy bude třeba značného úsilí, aby se do priorit Unie české zemědělství „vešlo“, aby tak nepřišlo o část evropských dotací, na nichž je nebezpečně hodně závislé. Toman přitom bude muset napravovat, pokud se skutečně ministrem stane, strategické chyby svých předchůdců právě ve vztahu k EU, a vzhledem k tomu, že vyjednávání o SZP značně pokročila, nemusí se mu to nakonec podařit. Jisté předpoklady ale pro to má, i díky tomu, že má s bruselskými úředníky své zkušenosti a disponuje také znalostí prostředí v zemědělství USA, neboť v minulosti také za oceánem působil. Výhodou je i Tomanova znalost samotného ministerstva i lidí v něm, kteří na ministerstvu působili ještě za jeho vedení - a není jich málo.

V prostředí naší země je pak bonusem skutečnost, že Toman není zemědělec, ale potravinář - ostatně vede v současné době Potravinářskou komoru ČR. Lze tak předpokládat, že nebude tak, jako jakýkoli jiný zástupce zemědělců, tolik podléhat různým komoditním a regionálním zemědělským lobby, což je zase předpokladem pro komplexní pohled na řešení problémů zemědělství jako celku. Kromě toho - a to je v ČR také důležité, má respekt značné části potravinářské i zemědělské veřejnosti. A také - a to se moc neví, vnímá klíčový problém naší krajiny i zemědělství samotného - rizika sucha a stability vodního režimu v zemi. To za jeho působení na postu ministra zemědělství vznikla pracovní komise „Voda“, která se stala inspirací pro vznik obdobné komise na Ministerstvu zemědělství s názvem „Sucho“, aby se pak obě komise spojily za účasti dalších resortů v nadresortní komisi Voda/Sucho, která zpracovala pro vládu strategii pro předcházení dopadů změn počasí na ČR, byť poněkud obecnější podobě, než by si realita vyžadovala.

Miroslav Toman je na druhou stranu zastáncem produkčního zemědělství a spíše větších než menších zemědělských podniků. V rámci možností ale dokáže vyjít i se stavovskou organizací sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR, která patrně jeho angažmá na Těšnově s potěšením nepřivítá. Přesto i sedláci mohou na zvoleném řešení profitovat, pokud bude v EU Toman úspěšný. Bylo by to žádoucí pro naše zemědělství jako celek, které zdaleka není v tak špatné kondici, jak se to snaží veřejnosti a médiím prezentovat jeho někteří představitelé, čímž jednak degradují výsledky své práce a jednak odrazují od vstupu do oboru potenciální nové zájemce, které ale naše zemědělství potřebuje jako sůl. Což Toman - ví.


16. 05.

Za kůrovcovou kalamitu nemůže jen počasí

Petr Havel Přečteno 1532 krát Přidat komentář

Hledání viníka hrozící plošné kůrovcové kalamity v našich lesích, které se stalo tento týden dominantním zemědělsko-lesnicko-environmentálním mediálním a politickým tématem, je typickým příkladem „řešení“ problému, který jednoznačné a jednoduché řešení nemá. A nelze jej tak odůvodňovat ani odpovědností jednoho člověka, ba ani jednoho podnikatelského subjektu (kterým mají být Lesy České republiky - Lesy ČR) a dokonce ani jednoho vedení odpovědného resortu, tedy Ministerstva zemědělství.

Situace do současného stavu dozrávala dlouho, a jako obvykle musíme její kořeny hledat již v poměrně hluboké historii, v cíleném zalesňování naší země smrkovými monokulturami ještě před vznikem Československé republiky. Dalším kamínkem do mozaiky bylo pak - opět cílené - odvodňování krajiny a na řadě míst brutální narušení životního prostředí průmyslovými stavbami za předlistopadového režimu. Teprve na pomyslném třetím místě je pojetí lesnického hospodaření v polistopadovém období v kombinaci s měnícím se počasím, na které - a to je třeba zdůraznit - nereagovalo dostatečně operativně žádné vedení Ministerstva zemědělství od Bohumila Kubáta a Josefa Luxe až po Jiřího Milka. Odvolání Daniela Szóráda je tak ryze pokrytecký krok současného ministra, stejně tak je ale pokrytecká obhajoba předchozího ministra Mariana Jurečky, že se o řešení snažil, ale mnoho toho neprosadil. Zůstaneme-li u Jurečky, pak to byl jako první v polistopadové historii právě on, který se zasadil o převedení postupně nakumulovaného zisku Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak získal nástroj pro posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství a „lesnické peníze“ utratil v zemědělství.

Lesnictví je ostatně už dlouho v rámci rozpočtu resortu chudou Popelkou, ačkoli lesy zaujímají třetinu území ČR a státní podnik Lesy ČR, jehož je ministerstvo zakladatelem a fakticky „šéfem“, obhospodařují zhruba polovinu všech lesních porostů v zemi. Přesto jdou z rozpočtu ministerstva do lesů řádově jednotky procent v porovnání se zemědělstvím. Což je také jednou z příčin, proč lidé starající se o lesy nejsou dobře zaplaceni, a tomu také odpovídá úroveň odpovědnosti i odborného vzdělání. Sporná je také struktura našich lesů, nejen v druhové skladně porostů, ale v hospodářském pojetí, které vyhovuje velkým těžařským firmám a velkým zpracovatelům. Za těchto okolností se vytrácí z hospodaření zdravý selský rozum a znalost místního prostředí ve prospěch byznysu, na úkor přírody a zdraví stromů. To ovšem nezmění žádný krizový manažer, ani deset krizových manažerů. Změnit je třeba celý systém, za účasti tisíců skutečně odpovědných lesníků a také, mimo jiné, za podpory obnovení existence menších lokálních pil, z nichž mnohé díky nastavenému systému zkrachovaly. Stručně řečeno - změnit je třeba téměř vše, a to nepůjde lehce ani rychle.

I když nějaké pozitivní změny, například v parametrech opětovného zalesňování vytěžených území, mohou přinést plánované změny v legislativě, nelze příliš spoléhat ani na ně. Zvláště v přeregulovaném prostředí, kterým naše lesnictví, stejně jako zemědělství, oplývá, a zvláště na základě zkušenosti, že nová spasitelská řešení v podání našich politiků obvykle znamenají ještě větší regulaci. Procesy v přírodě ale lidskými zákony regulovat nelze, jediným smysluplným principem je operativně se přizpůsobovat změnám, které v přírodě probíhají a posilovat ve společnosti a u těch, kteří v interakci s přírodou pracují, povědomí o porozumění těmto procesům. Zní to určitě hodně obecně a téměř filosoficky, ale bez zmíněného selského rozumu ve vztahu k lesnímu hospodaření to nepůjde. Měnit myšlení lidí je ovšem samozřejmě složitější, ne-li nemožné, než měnit zákony a vyhlášky. To vyhovuje především úředníkům, vytváří prostor pro navyšování jejich počtu a k vyššímu vlivu státu, což je ale přesně to, co naše lesy nepotřebují. Ty totiž potřebují spíše vyšší počet těch, kteří nepracují s lejstry, ale s živým organismem, kterým les je. A zdaleka najde jen o stromy.

07. 04.

Jak dál s biopalivy? Nejlépe nijak

Petr Havel Přečteno 3975 krát Přidat komentář

Naše probouzející se česká krajina již brzo tradičně zežloutne velkými lány řepky olejné, což bude jistě, stejně jako v letech předchozích, impulsem k textům a vyjádřením na téma biopaliva. Tedy biopaliva první generace vyráběná z hospodářských plodin.
Jejich další existenci přitom pod tlakem lobby producentů biopaliv a dodavatelů příslušných surovin - zemědělců, podpořil počátkem letošního roku Evropský parlament s tím, že podíl biopaliv v dopravě nesmí přesáhnout 7 procent a členské země už nesmí produkci biopaliv z hospodářských plodin zvyšovat. Což ovšem v zásadě znamená zachování současného stavu, byť Evropská Komise navrhovala snížit jejich podíl do roku 2030 na 3,8 procenta. To vše za situace, kdy už jsou několik let známa negativa první generace biopaliv, například, že pěstování vhodných plodin, jako je kukuřice nebo právě řepka, provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím biopaliv také znamená oproti fosilním palivům jejich až o 70 procent vyšší produkci. Nebo že k produkci litru biopaliva je třeba 2 500 litrů vody, nebo že množství suroviny potřebné k výrobě takového množství pohonné hmoty, které by naplnilo jednu nádrž automobilu, představuje objem potravy pro jednoho člověka na celý rok. Nejen to je v naprostém rozporu s nadějemi a pozitivy, jimiž byla veřejnost manipulována k podpoře biopaliv první generace.
Také proto se stále častěji mluví o biopalivech druhé generace, případně třetí generace, přičemž i v tomto případě jsou ve veřejnosti vzbuzována pozitivní očekávání, především ale z pohledu ekonomiky jejich produkce. Stejně ale jako v případě první generace ale nezaznívá to podstatné - totiž, že jakákoli cílená, nebo dokonce dotovaná produkce energie z biomasy jakéhokoli druhu, ať už je to dřevní odpad nebo řasy, musí vést logicky ke zhoršování stavu životního prostředí. Je totiž obrovský rozdíl, je-li produkce energie z biomasy pouze doplňkovou aktivitou (například zemědělců) a mezi tím, jde-li o politicky vyžadovanou povinnost, která vede k průmyslové výrobě energie z přírodních zdrojů. Kdyby EU nestanovila v minulosti povinný podíl biopaliv na trhu pohonných hmot do roku 2020 na 10 procent (který je nyní redukován na 7 procent), nic zásadního by se s plochami a cenami řepky, kukuřice nebo cukrovky (k výrobě etanolu) nestalo, protože by nebyl politicky garantován jejich odbyt na technické účely.
Úplně to samé platí, byť si to mnozí neuvědomují (neboť v myslích zastánců výroby biopaliv z biomasy nedošlo k „poučení z krizového vývoje“), také v případě využití dřevní hmoty nebo zmiňovaných řas. V okamžiku, kdy získá využití dřevní hmoty trh a podporu, dojde zcela logicky k nadměrné a cílené produkci této suroviny k technickému zpracování na biopaliva, což se projeví například ve vyšší těžbě dřeva, případně ve snaze využít veškerou dřevní hmotu z lesů („uklizené lesy“), která tam po těžbě zůstává a podporuje biodiverzitu. Schematicky řečeno - místo polí začneme drancovat lesy. Obdobně při průmyslové produkci řas na biopaliva dojde logicky k vytváření průmyslových pěstíren řas, a pokud se tak bude dít v moři, bude pro změnu důsledkem narušení alespoň některých ploch mořského ekosystému, které už nyní dostávají díky produktům civilizace pořádně zabrat. „Továrny na řasy“ nicméně nemusí být v moři, ale na souši. Voda bude ale samozřejmě zapotřebí, a i když se tak může dít prostřednictvím recirkulačních systémů, čili s nízkou její spotřebou, bude průmyslová produkce řas zatížena všemi doprovodnými civilizačními negativy, jako je transport vstupní a výstupní suroviny či využívanými technologiemi, například genetickou modifikací (GM). Ačkoli proti GM dlouhodobě ochránci přírody a environmentálně zaměřené organizace dlouhodobě vystupují, GM řasy, s nimiž jako surovinou pro výrobu energie počítá společnost Synthetic Genomics, ve spasitelských plánech při produkci biopaliv třetí generace (tak se obvykle označují biopaliva z řas) jim tato biotechnologie nevadí. Důležité tak pro někoho zřejmě je, že tyto řasy mají údajně produkovat sedminásobné množství energie, než biopaliva první generace. I kdyby ale zdrojem suroviny pro výrobu energie nebyly GM řasy, ale „normální“ řasy, negativní dopad na životní prostředí by se příliš nezměnil. Nehledě na to, že běžné řasy by možná nebyly tak energeticky efektivní.
Výroba energie z biomasy je tak, ať si to chce někdo přiznat nebo ne, slepá ulička, což by bylo žádoucí uvědomit si dřív, než se do nových generací biopaliv začne masivně investovat. Čím vyšší totiž investice budou, tím obtížnější bude couvat z takových záměrů zpět, jak to ostatně dokazuje odpor výrobců biopaliv první generace v současné praxi. Snaha poslanců Evropského parlamentu podpořit produkci biopaliv druhé generace od roku 2021 je tak stejně chybná, jako někdejší snaha o „omezení závislosti na ropě a zlepšení životního prostředí“ prostřednictvím biopaliv první generace. Jediné, co může mít určitý smysl, je produkce biopaliv druhé generace z odpadních živočišných tuků (označované jako FAME), kterou se u nás zabývá například společnost Temperatior. Takovou produkci lze v zásadě zahrnout do oblasti likvidace odpadů, tedy jakési uklízení po produktech nás samotných lidí. Ani taková výroba ale nesmí být nařízena politicky, neřku-li nějakými kvótami, neboť i zde by se projevila „neviditelná ruka trhu“. V tomto případě cíleně nadměrná produkce vhodného odpadu, k tomu, aby bylo možné a konkurenceschopné FAME dlouhodobě vyrábět. Nejlepší tak je na biopaliva první, druhé, třetí a další generace co nejdříve zapomenout.

19. 02.

Naše lesy mají mnohem větší problém než přemnožené divočáky

Petr Havel Přečteno 2719 krát Přidat komentář

I když se v poslední době objevují informace o riziku ohrožení lesních porostů v naší zemi kůrovcem, řeší se ve společnosti spíše téma ohrožení zemědělské půdy (a půdy obecně) vodní erozí a z toho vyplývající rizika sucha či povodní. To je jistě žádoucí, přesto je ale třeba konstatovat - lesní porosty jsou na tom v současné době mnohem hůř než zemědělská půda, a je pouze a jen otázkou času, kdy u nás vypukne plošná (ne pouze místní, například v Moravskoslezském kraji) kůrovcová kalamita. Je navíc docela dobře možné, že se tak stane už letos, pokud přijde na jaře a v létě teplejší počasí bez dostatečných dešťových srážek.
Mediálně nejviditelnějším problémem našich lesů je již několik měsíců hrozba afrického moru prasat, mimo jiné díky přemnožení černé zvěře a možnému dopadu do domácích chovů prasat, které by musely být likvidovány. Jenže v našich lesích je také přemnožena i vysoká zvěř, a navíc nepůvodní jelen sika, který se kříží s tím naším. Nejen smrky, ale již i borovice v lesních porostech usychají, poškození listů (defoliaci) čelí na řadě míst i mnohé listnaté dřeviny a kůrovec se množí tempem, které bylo v minulosti stěží představitelné. Minimálně v odborné veřejnosti proto panují z kumulace všech uvedených vlivů velké obavy, a proto se také stále intenzivněji diskutuje o opatřeních, které by stávající trendy zastavily, ideálně pak odvrátily. K tomu je mimo jiné nutné novelizovat současné předpisy, které hospodaření v lesích upravují, což (správně) konstatoval i ministr zemědělství v demisi Jiří Milek. Je však zjevné, že i urychlená novelizace legislativy situaci pravděpodobně nezachrání.
Naše lesnictví totiž trpí tím, čím trpí i naše zemědělství - totiž „velkými, širými, rodnými lesy“. Podstatou všech problémů jsou totiž příliš rozsáhlé lesní celky, které nejsou efektivně a odborně kontrolovatelné lesníky a lesními hospodáři se vztahem ke konkrétní lokalitě a vybavených údaji o kontinuitě vývoje místního lesa. Na rozsáhlých územích lze jen těžko dohledat všechny rizikové souše, vývraty či poškození každého stromu parazity, houbovými chorobami a další rizikové faktory, jejichž důsledkem je mimo jiné přemnožení kůrovce, ale i další zvěře a narušení stabilizované biodiverzity. Skutečně systémovou prevencí dobrého zdravotního stavu našich lesů je tak redukovat plochu lesů spadajících do jedné takzvané smluvní územní jednotky (SÚJ), která je předmětem tendrů státního podniku Lesy české republiky (LČR) na lesnické práce. To samé ale musí udělat i privátní vlastníci lesů, respektive, musí být navýšen počet správců lesních porostů, a také jejich odborná způsobilost.
Ta díky tomu, že se do lesnictví zrovna moc pracovníků nehrne, stále klesá, a klesá také odborná způsobilost odpovědných pracovníků na referátech životního prostředí v krajích či na obcích s rozšířenou působností. Nevyhovující je také znění rostlinolékařského zákona povolující výsadbu určitých druhů dřevin při prvotním zalesňování holin (tzv. „náhradní dřeviny“), samostatnou kapitolou je pak znění mysliveckého zákona a v něm zakotvené nevyhovují kompetence vlastníků lesních pozemků a nájemců z řad honebních společenstev.
Při možném řešení lesního hospodářství v ČR do budoucna přitom nelze vystačit se zavedenými přístupy či aktuálně nabízenými recepty. Není například tak úplně pravda, že za vše mohou smrkové monokultury vysazované v předminulém století, které do naší krajiny nepatří. Například v takovém Národním parku Šumava existuje řada lokalit, z nichž nejznámější je okolí Plešného jezera, kde stojí smrky až tisíc let staré, které tam rozhodně nebyly vysazeny za časů Schwarzenberků. Tedy: Jen druhová skladba lesních porostů za vše nemůže, i když je zřejmé, že pestřejší než současná skladba je žádoucí. Ostatně, stejně jako v tom zemědělství, byť ani tam není všespasitelné střídání plodin, ale právě a zejména zmenšení ničím nepřerušovaných ploch „velkých širých rodných lánů“. Zlepšení stavu našich lesů nepomůže ani ochránci přírody prosazovaný ekologický certifikát FSC, neboť odpovědnou péči o les nezajistí „odpovědný certifikát“, ale odpovědný člověk. Zmiňovaný certifikát naopak opatření k prevenci šíření kůrovce omezuje, což je ovšem na samostatný materiál. Tak či tak, v současné době tvoří lesní porosty třetinu území naší země, je ale třeba říci: Zatím. Doba, kdy značná část našich lesů uschne a na další významné části si pochutná kůrovec, je totiž mnohem blíž, než se většina veřejnosti domnívá.

20. 01.

Prezident pro venkov

Petr Havel Přečteno 2570 krát Přidat komentář

Teze o tom, že je často mediální obraz postojů či příběhů lidí nebo problémů spojených s běžným životem jiný, než skutečná realita, lze vztáhnout také na probíhající prezidentskou kampaň. Například na mýtus, podle kterého je pro venkov obecně přijatelnějším prezidentským kandidátem „důchodce z Vysočiny,“ tedy Miloš Zeman, než intelektuál a akademik Jiří Drahoš.
Minimálně na Českokrumlovsku to ale zřejmě neplatí, soudě podle spontánních reakcí tamních zemědělců, starostů obcí a množství občanů, kteří s Drahošem strávili pátek 19. ledna den v uvedeném regionu. Páteří Drahošova programu byly návštěvy členských farem Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), celodenní program byl nicméně mnohem širší a zahrnoval právě i setkání se starosty, s hasiči, Selskou jízdou, zpěv s pěveckým souborem Perchta Český Krumlov, stahování králíka, jízdu v traktoru nebo štípání dříví. To by svým způsobem nebylo zas tak něco zvláštního. Jenže v tomto případě nešlo evidentně jen o předprezidentský marketing.
Drahoš totiž na těchto setkáních, a nutno říci, že ne poprvé, prezentoval svůj vztah k venkovu a jeho problémům, a to jasnými postoji a názory, tedy rozhodně ne „nevyhraněně“, jak se o něm často říká a píše. Prokázal to už počátkem roku v rámci diskuse Prezident(i) pro venkov, kterou zorganizovala právě ASZ, v níž se vymezil k tak zásadním otázkám, jako je zákon o střetu zájmů svlékající do „ekonomického naha“ zastupitele i těch nejmenších obcí, krácení dotací velkým průmyslovým zemědělcům nebo zákonem stanovené povinnosti prodávat přednostně zemědělskou půdu zemědělcům, kteří na ní hospodaří. Nejen v uvedených případech má Drahoš diametrálně jiný postoj než Zeman, a je třeba zdůraznit, že ten Drahošův je mnohem reálnější a problémům venkova a zemědělství podstatně bližší. A také stavu naší krajiny, což je ještě „o level“ důležitější pro celou naší společnost. Drahoš si uvědomuje, a nezdá se, že by to byl výsledek „odborné nalejvárny“ jeho poradců, že krajinu, kvalitu půdy i zdroje vody ničí kolektivizací vzniklé „velké, širé, rodné lány“ stejně tak jako velkopodnikatelé, kteří na venkově nežijí, ale pouze tam podnikají, a díky tomu nemají a ani nemohou mít vztah k venkovu a vůli podílet se na tamním společenském a komunitním rozvoji, který je rozhodující pro lokální jedinečnost a identitu. A zaměstnanost. Potvrzením Drahošova postoje je ostatně i skutečnost, že vyrazil na rodinné farmy, a ne na hospodářství nástupnických subjektů bývalých JZD.
Jistým mediálním symbolem „cesty na jih“ bylo nesčetněkrát zmíněné stahování králíka, což mimochodem Drahoš zvládnul brilantně a rychle. Důležitější spíše bylo, že „Drahoš nekecá“. Schopností stáhnout králíka se totiž pochlubil na zmiňované debatě „Prezident(i) pro venkov“, aniž by tehdy tušil, že v tomto ohledu projde praktickým testem - a prošel. Symbolika této akce přitom spočívá především v jednotě slov a činů. A to je něco, co naše společnost potřebuje možná vůbec nejvíc ze všeho - a k čemu také potřebuje nějaké vzory, které se tím řídí. V tomto smyslu ovšem stávající prezident není vzorem ani náhodou.

15. 12.

Farma roku: Jak by mělo vypadat skutečné české tradiční zemědělství

Petr Havel Přečteno 2241 krát Přidat komentář

Je to veskrze smutný příběh - po celou dobu téměř tři desítek let od listopadu 1989 prezentují naše média svým divákům, posluchačům a čtenářům téměř bezvýhradně obraz českého zemědělství prakticky stejným způsobem, jako v době předlistopadové. Tedy jako průmyslovou výrobu zemědělských surovin na nepřehledných lánech polí, zmodernizovaných kravínech a jako dřinu, která nemá dostatečné finanční ohodnocení. Není tak proto zas tak překvapivé, že se do zemědělství nikdo nehrne a že si společnost zemědělců často adekvátním způsobem neváží.
V pořadí již 16. ročník soutěže „Farma roku 2017“, kterou organizuje Asociace soukromého zemědělství ČR, ale ukázal zemědělství v docela jiném světle a ukazoval jej tak i ve všech předchozích ročnících. To se ovšem společnost nedozvídá, protože na Farmě roku pravidelně centrální média chybí. Letos alespoň nechyběli kandidáti na prezidenta republiky, takže se alespoň oni dozvěděli, jak vypadá „to pravé“ zemědělství, s příběhy lidí a farem, které zdevastoval předlistopadový režim a které představitelé často prastarých selských rodů obnovili, nezřídka doslova z popela.
Jestli se ještě někde v současné společnosti zachoval pověstný „selský rozum“, pak je to v nejvyšší koncentraci právě v komunitě sedláků, v jejich přístupu k prostředí, v němž podnikají, v odpovědnosti vůči dalším generacím, kterým chtějí předat stávající grunt v co nejlepším stavu a s perspektivou dalšího rozvoje. To je zásadní rozdíl od vytváření zisků za každou cenu v co nejkratším možném časovém období, stejně jako skutečnost, že sedláci tam, kde podnikají, také celý život žijí. Samozřejmě i oni se stejně jako dnes asi všichni podnikatelé v naší zemi, včetně těch velkých, potýkají s rostoucí byrokracií, arogancí úředníků nebo spasiteli všeho druhu, jejichž „spásonosné projekty“ jsou ovšem především nástrojem na vlastní zviditelnění či zisk ve jménu „dobra“. Ale nestěžují si, alespoň ne na to, na co stěžují všichni. Jediné, co je trápí, je neustálé zmenšování svobodného prostoru, zdaleka nejen toho podnikatelského - sedláci byli ostatně vždy hrdou, svébytnou a svobodnou komunitou, a právě to na nich komunistům vadilo. Přesto selský stav nezničili, a vidět je to právě každoročně na Farmě roku, jejíž vítězové se již tradičně v adventní čas setkávají v pražském divadle ABC nejen na převzetí cen, ale také k výměně zkušeností s těmi, s nimiž se v průběhu roku jen obtížně potkají.
Základní otázkou nicméně je, kdo to všechno vlastně vidět a vědět chce. Zdá se totiž, že to značnou část společnosti, jistě také díky vlastnímu černému svědomí, moc nezajímá. Pojetí Farmy roku a především rozsah aktivit vítězných farem a jejich přístup k životu a podnikání byl ostatně překvapením pro většinu přítomných prezidentských kandidátů, z nichž se někteří možná poprvé v životě se skutečnými sedláky setkali. Doufejme tak, že si tu zkušenost v sobě uchovají, i proto, že - jak na vyhlášení Farmy roku 2017 opakovaně zaznělo, se naše zemědělství vrací v poslední době mílovými kroky zpět k předlistopadovému pojetí, což není žádoucí ani pro venkov, ani pro krajinu, a ve výsledku ani pro celou společnost, ba ani pro zemědělce samotné, a to všechny. Což by měl jakýkoli prezident země vědět.

05. 12.

Jak je to s těmi neidentifikovatelnými pozemky?

Petr Havel Přečteno 3026 krát Přidat komentář

Bývaly doby, kdy měla naše země evidenci vlastnictví půdy a jejího užívání možná v nejlepším pořádku na světě. To už je ale hodně dlouho. Problémy, jichž jsme byli v průběhu minulého týdne svědky a které vyústily v kauzu neoprávněného pobírání dotací na neidentifikovatelnou půdu v zemědělství, se přitom vlečou nejméně od dob kolektivizace z poloviny minulého století, ale i z doby pozdější, včetně té současné. Jak velký ale rozměr takového problému je, a co s ním dál?
Z médií se mohla veřejnost dozvědět, že v naší zemi je několik procent neidentifikovatelných pozemků, a co do rozsahu plochy padala čísla od několika desítek tisíc až po několik stovek tisíc hektarů. K tomu je ale třeba podotknout, že neidentifikovatelná v ČR není jen zemědělská půda, ale i nezemědělská. Celkově tak může jít odhadem skutečně o stovky tisíc hektarů, v resortu zemědělství pak ale o desítky tisíc. Tak či tak není rozměr problému malý, a navíc se netýká jen zemědělství a jen skupiny AGROFERT. Příčin „neidentifikovatelnosti“ je totiž celá řada, rozorání mezí a zestátnění veškeré půdy v naší zemi je jen jednou, byť tou největší, z nich. I většina dalších má kořeny v předlistopadovém režimu - mezi sporné pozemky patří často také majetek po emigrantech nebo po někdejších původních vlastnících, kteří byli násilně vysídleni a jejich potomci ztratili k původnímu majetku vztah a nevědí, kde je mu konec, stejně tak jde ale také o pozůstatky nedotažených dědických řízení z minulosti i současnosti, při kterých přešla část původní půdní držby na někoho, kdo se díky zmiňované absenci vztahu k půdě o tento majetek nestará, nebo se starat nechce.
Logickou otázkou v této souvislosti je, proč vše vychází veřejně najevo až teď, 28 let po změně režimu. Skutečností ale je, že problémy s neidentifikovatelnými pozemky byly odborné veřejnosti známy po celou tu dobu, jen se nevědělo, kolik jich je a kde jsou, samozřejmě s výjimkou těch, kteří byli konkrétní (ne)evidencí půdy dotčeni. K tomu, aby byly k dispozici reálné informace, muselo totiž dojít k takzvané digitalizaci katastru nemovitostí, která byla dokončena teprve před několika lety. Stejně tak teprve až zákon 256/2013 Sb., (tedy zákon z roku 2013) uložil Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu (ČÚZAK) předat Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) údaje o nemovitostech, u nichž není jednoznačně identifikovatelná osoba v katastru nemovitostí. Do té doby fakticky nebylo známo, jak to s neidentifikovatelnými pozemky je.
Současná situace by neměla přitom trvat nekonečně dlouho - pokud se v této chvíli neznámí vlastníci o své pozemky do konce roku 2023 nepřihlásí a nedoloží, že jsou skutečně jejich, propadne taková půda státu, respektive ÚZSVM, a očekává se, že v případě, půjde-li o zemědělské pozemky, připadnou Ústřednímu pozemkovému úřadu (ÚPÚ). O jaké neidentifikovatelné pozemky jde, se mohou lidé dozvědět na webových stránkách www.uzsvm.cz. Kdo si není jistý, měl by se na příslušný seznam podívat. Situaci by měli bedlivě sledovat také zemědělci hospodařící na neidentifikovatelné půdě - pokud se totiž skutečný vlastník do konce roku 2023 objeví, náleží mu finanční náhrada za obhospodařované pozemky (nájem či pachtovné) za tři roky nazpátek. Někteří zemědělci s tím skutečně počítají (ale zdaleka ne všichni) a vytvářejí si pro tyto účely jakési rezervní finanční fondy.
Jsme-li u zemědělství a pobírání dotací na neidentifikovatelné pozemky, je třeba vědět, že to, pro někoho možná překvapivě, není žádným porušením zákonů. To konstatovala při konzultacích ohledně podmínek dotací i Evropská unie, neboť tam i u nás platí, že příjemcem dotací je subjekt, který příslušné pozemky zemědělsky obhospodařuje. Také proto nekontroluje Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který dotace vyplácí, vlastnické vztahy, ale pouze vztahy uživatelské. Tak je navíc konstruován i takzvaný LPIS (elektronická evidence uživatelů na půdních blocích). LPIS ovšem ne vždy odpovídá údajům v katastru nemovitostí…..
K popisu problému je navíc ještě třeba dodat, že vlastník zemědělského pozemku má ze zákona povinnost se o něj starat, což je mimochodem v řadě případů důvodem, proč se vlastník nechce ke svému majetku znát. Zemědělský pozemek bez jakékoli údržby ale představuje jisté riziko, byť někteří ochránci přírody by mohli namítat, že „nestarání se“ je fakticky pozitivní vzhledem k možnosti přirozeného vývoje krajiny. To do jisté míry pravda je, ne však z pohledu majitelé nebo nájemců okolních pozemků, pokud na nich zemědělsky hospodaří. Z neopečovávaného pozemku se totiž mohou na ty okolní šířit invazivní organismy (proti kterým mimochodem ochránci také bojují), přičemž zdaleka nejde jen o invazivní rostliny, ale i různé druhy škůdců živočišného původu. Proto je zájmem zemědělců i neidentifikovatelné pozemky obdělávat, aby se „kontaminaci“ okolí zamezilo.
A ještě jedna poznámka k činnosti SZIF. Ten má za úkol v případě, že některý z vlastníků nebo nájemců aktivně poukáže na vlastnické nesrovnalosti a problémy, se takovými případy zabývat, skutečného vlastníka dohledat, a pokud se tak nestane, jsou příslušné pozemky vyjmuty z LPIS a nelze na ně pobírat dotace. Takových případů jsou řádově stovky, rozhodující pro zahájení příslušného řízení je ale právě aktivita vlastníků nebo nájemců. Opět je tedy třeba konstatovat, že ten, kdo má pochybnosti, může se - v tomto případě na SZIF, obrátit.
Zbývá rozhodnout, co by se mělo dít do zmiňovaného roku 2023, neboť do té doby je to přece jen dost let, po které - mimo jiné, bude státu unikat daň z příslušných neidentifikovatelných pozemků. Cílem by tak mělo být založit dočasné uživatelské vztahy. Dočasnými správci by se přitom měl v případě zemědělské půdy stát ÚPÚ, v případě nezemědělské pak ÚZSVM.

31. 10.

Krácení dotací velkým zemědělským podnikům po roce 2020 je prakticky jisté

Petr Havel Přečteno 2754 krát Přidat komentář

Varování těch, kteří kritizovali strategii ministerstva zemědělství ve vyjednávání o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020, které ortodoxně trvalo a trvá na tom, že velkým zemědělským podnikům nesmí být kráceny dotace, se naplňují. Ačkoli totiž jak dosluhující ministr zemědělství Marian Jurečka, tak právě představitelé velkých zemědělců veřejnost opakovaně ujišťovali o tom, že krácení se konat nebude a ČR má pro takový postoj podporu nejen u sousedního Slovenska, ale i v postoji dalších evropských zemí, realita bude s pravděpodobností hraničící s jistou zcela jiná. A mnohem horší, než i zastánci krácení dotací (takzvaného zastropování) předpokládali.
O zastropování se v EU uvažovalo již v roce 2013, a mělo se týkat současného sedmiletého období SZP do roku 2020. To ale měla činit maximální hranice dotací, nad kterou by již podniky žádné peníze nedostávaly, 300 000 eur. ČR se tehdy podařilo krácení dotací odvrátit, i za pomoci Velké Británie a Německa, které mělo stejný problém s velikosti zemědělských podniků na území bývalé NDR, kde zvolil tamní socialistický režim stejný „kolchoznický systém“, jako tomu bylo po kolektivizaci v bývalém Československu. Po roce 2020 již ale Velká Británie v EU nebude a Německo se mezitím na krácení dotací připravilo. Naše zemědělská politika ale ne, a naopak cílenou podporou velkých podniků v současném období a minimálním možným krácením dotací v tomto období se vzdálila ještě více, než tomu bylo v roce 2013, takzvanému evropskému modelu zemědělství, který stojí na rodinných farmách a obecně menších (i když se postupně zvětšujících) zemědělských subjektech. Trest za špatnou strategii ovšem na sebe nenechal dlouho čekat.
Původně se očekávalo, že maximálním možným příjmem dotací pro období po roce 2020 bude 150 000 eur na jeden podnik. Evropská Komise ale příští měsíc zveřejní návrh, podle kterého by mohl maximální limit činit možná 100 000 eur, ale možná také jen 60 000 eur na jeden podnik, přičemž obě varianty jsou ve hře. Pokud by se přitom prosadil nejnižší limit (60 000 eur), znamenalo by to, že naše zemědělství přijde ročně o zhruba 5,2 miliardy korun, krácení se dotkne téměř 70 procent výměry zemědělské půdy a nárok na dotace v podobě přímých plateb (což jsou ale rozhodující podpory z EU) nebudou mít všechny zemědělské podniky od plochy 460 hektarů a více. Tedy budou mít nárok na podporu do oněch 460 hektarů, což ovšem bude nebo by mohlo mít pro podniky obhospodařující několik tisíc hektarů fatální důsledky. Návrh Evropské Komise bude jistě ještě podroben diskusi a může se změnit, že ale v nějaké podobě ke krácení dojde, přiznává dnes už i ministerstvo zemědělství. To si přitom alibisticky nechalo posvětit „nekrátící strategii“ samotnou vládou, a o to složitější nyní bude z pozice ČR něco měnit.
Ačkoli se o podobě SZP po roce 2020 jedná už od února letošního roku, byly do současné doby kritické hlasy vůči špatné strategii resortu buď umlčeny, nebo jim nebyl poskytnut žádný významný prostor. Kritici přitom především a opakovaně poukazovali na to, že ČR má mít pro případ výrazného krácení peněz připraven „plán B“, tedy strategii a argumentaci, jak dostat do zemědělství při krácení dotací peníze jinými cestami. Samozřejmě by to byly a budou cesty složité, škrtnuté peníze budou jednou provždy pryč - ale z resortu zemědělství, respektive z takzvaného prvního pilíře, což jsou přímé platby na plochu. Je tak zřejmé, že na rozdíl od „nárokové dotace“ na plochu by museli a budou muset zemědělci o „náhradní“ peníze“ bojovat buď prostřednictvím nějakých programů rozvoje venkova, což samozřejmě nemusí být a ani nebude přímá podpora zemědělství, nebo prostřednictvím jiných priorit v rámci zcela jiných programů, nebo dokonce resortů. Specielně pro ČR je přitom zásadní výzvou minimalizace dopadů extrémních projevů počasí, adaptace na klimatická rizika, ale také zaměstnanost na venkově, generační výměna či rozšíření spektra nezemědělských činností v gesci podnikajících zemědělců. To vše sice není nemožné, ale bude to mnohem složitější, než kdyby ministerstvo zemědělství vedlo od samého počátku jednání o změnách SZP jinak. Po obecně oblíbeném Jurečkovi tak zůstane jeho následovníkům ve skříni kostlivec, kterého se budou jen velmi těžko zbavovat.

09. 10.

Vodní nádrže 2017: Rozpor mezi realitou a mediálním obrazem problémů

Petr Havel Přečteno 1516 krát Přidat komentář

Vzhledem k tomu, jak často se v tuzemských médiích řeší v současné době problematika sucha, klimatických změn a možného nedostatku vody v naší zemi v budoucnosti je docela škoda, že naši novináři alespoň občas nenavštíví některou z četných odborných vodohospodářských a s vodou spojených akcí. Například konferenci Vodní nádrže 2017, která se minulý týden uskutečnila v Brně, v hotelu Holiday Inn, už proto, že jde o konferenci, která se koná jednou za dva roky. Nejde tedy o nějaký okrajový seminář, kterých je v současné době po celém území ČR plno, neboť téma vody „táhne“.
Právě proto by ale bylo vhodné, aby veřejnost zajímající se o zajištění zdrojů vody v ČR v dalším období měla prostřednictvím médií objektivní a výzkumy podložené informace. Ty se totiž často dost zásadně liší od údajů, které se z médií dovídá. Například o tom, jak naše společnost kategoricky odmítá výstavbu přehrad. Pravda to jistě v určité míře je, jak ale vyšlo ze dvou na sobě nezávislých prezentací na uvedené konferenci, zas tak moc lidí přehrady neodmítá. Ty vyplynulo především z průzkumu veřejného mínění, které provádělo na vzorku 1 310 respondentů ve věku 18 až 69 let Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze, čili celkem renomovaná instituce. Podle výzkumu přitom přehradě striktně odmítá zhruba jen 5 procent populace, více než polovině respondentů chybí k jasnému názoru více informací, ale v zásadě výstavbu přehrad neodmítají, výstavbu velkých víceúčelových nádrží pak přímo podporuje 38 procent dotázaných. Což je v praxi úplný opak postojů veřejnosti, než jak jej prezentují média. Zajímavostí výzkumu byly i další dvě věci - jednak, že větší obavu mají lidé z projevů sucha, než z povodní, a za druhé, že lidé jsou ochotni se na snížení rizik sucha finančně podílet - kumulativně až částkou 40 miliard ročně, pokud by se odpovědi zobecnily na veškerou populaci. Jistěže jsou výzkumy veřejného mínění často ošidné, a samozřejmě také záleží na tom, o jakou jde lokalitu. Jak je ale vidno, tak výstavbu přehrad odmítají vlastně jen ti, kterých se to týká, a byť je názor z místa důležitý a měl by být brán vážně, jde každopádně o postoj menšiny.
Nejen média, ale i zemědělci by se na konferenci dozvěděli zajímavé, a ne příliš optimistické údaje. Jak totiž ve své prezentaci uvedl Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, spásou proti rizikům sucha nemusí a ani nebudou v sušších letech závlahy, na které hospodáři spoléhají a do jejichž obnovy nebo nové výstavby v současné době investují. Již v současné době nepokrývají zdroje vody teoretickou potřebu závlah na 10 procentech území, v suchých letech pak tyto zdroje klesnou na polovinu a nároky na vodu právě v oblastech, kde je potřeba závlah nejvyšší (povodí Dyje a oblast Rakovnicka a Lounska), nebude možné podle Trnky zajistit. Otázkou tak je, zdali není budování závlah vyhazováním peněz. To samé platí i pro opětovnou výsadbu lesních porostů. I v současné době, jak na konferenci také zaznělo, se především z ekonomických důvodů vysazuje více smrkových porostů, než by bylo vhodné, přestože se druhová skladba našich lesů postupně mění ve prospěch listnáčů. Přesto se smrk sází i v místech, o nichž „každý lesák ví, že na takové stanoviště nepatří,“ konstatoval Jaroslav Rožnovský Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) v Brně. Jinými slovy, půjde-li to takhle dál, budou nám zřejmě lesy usychat rychleji a více, než dosud.
Konference Vodní nádrže 2017 nebyla přitom, jak by se z názvu akce i z úvodu článku mohlo zdát, zdaleka ne jen o přehradách. Naopak, jednotící linkou byla dnes již všeobecně známá priorita zadržet vodu v krajině, také v lesích, ale především v zemědělské půdě. Situace se totiž stále zhoršuje, navzdory politickým prohlášením, jak se problém řeší. Jak to ale dopadá v praxi, demonstroval mimo jiné opět Rožnovský na příkladu jižní Moravy, kde se podle dat ČMHÚ snížila jen od ledna do července letošního roku zásoba využitelné vody v půdě pod 10 procent. To vše je ovšem jen malý výsek z dat, která na konferenci zazněla.
Sečteno a podtrženo - politici i novináři by měli mnohem více naslouchat odborníkům a výsledkům vědy a výzkumu. Například i tím, že alespoň občas navštíví akce typu „Vodní nádrže 2017“, kterou sice pořádá Povodí Moravy, ale která svými výstupy a dosahem rozhodně toto Povodí, ale i celou problematiku povodí v širším slova smyslu přesahuje.

15. 09.

Máme se bát mikroplastů v pitné vodě?

Petr Havel Přečteno 1715 krát Přidat komentář

Všudypřítomné igelitové pytlíky na cokoli vyskytující se kdekoli, stejně tak jako časté záběry na moře a oceány, v nichž značná část výrobků z plastů končí, dávají tušit, že kontaminace životního prostředí takovými produkty je značná. Plasty jsou všude kolem nás.
Kardinální otázkou tak je, kolik je už plastů v nás, a jakými cestami se do našich organismů dostávají, například v podobě takzvaných „mikroplastů“ ve vodě. Na toto téma vyšlo v našich médiích v poslední době několik článků, tématu se ve svém vysílání věnovalo i vysílání České televize, a laická veřejnost, nebo alespoň část z ní, může mít z těchto údajů dojem, že by snad ani neměla pít vodu z kohoutku. Na místě je tak proto poněkud doplnit katastrofické vize, kterým je veřejnost vystavena, zvláště za situace, kdy se ani ministerstvo zemědělství, ani ministerstvo životního prostředí, a ani ministerstvo zdravotnictví, které má parametry kvality pitné vody ve své gesci, dosud nevyjádřily.
Hned na začátku je třeba říci, že mikroplasty ve vodě určitě současným a zejména budoucím problémem jsou a budou. K tomu je ale nutné okamžitě dodat, že zrovna pitná voda, alespoň v podmínkách naší země, představuje ze všech verzí vody nejnižší, fakticky v praxi žádné riziko. O rizicích mikroplastů informovala americká aktivistická novinářská společnost Orb Media, a to na základě pozorování „kuliček mikroplastů“ pod mikroskopem. Což zas tak úplně skutečné mikroplasty nejsou, a především, tak velké objekty, které jsou pod mikroskopem viditelné, by samozřejmě neprošly žádnou filtrací v úpravnách nebo čistírnách odpadních vod (ČOV). To je velmi důležité, protože to fakticky znamená, že se v tomto smyslu netýká kontaminace mikroplasty pitné vody, alespoň v zemích, kde se filtrace a ČOV používají - tedy i u nás. V interpretaci novinářského článku Orb Media se přitom hovoří o „analýzách mikroplastů“, což je ovšem v praxi věc zcela nemožná, protože fakticky nelze analyzovat celou rozsáhlou skupinu látek, ale jen jednotlivé složky. Článek také nepopisuje, jakými technologiemi, jakou metodou a v jakých vodách byly vzorky „analyzovány“, což poskytuje možnost k tomu, aby bylo možné za „pravdu“ vydávat jakékoli tvrzení, o nichž jsou šiřitelé přesvědčeni, že u veřejnosti „zaberou“.
Kontaminace vod, a především vody pitné, přitom zajímá samozřejmě každého, aby však měl takový údaj vypovídací hodnotu, je také třeba vědět, o jak vysoké koncentrace jde. Minimálně v pitné vodě ale (v mořích a částečně povrchových vodách je ale situace jiná a podstatně horší) nejsou zcela evidentně mikroplasty v takovém množství, aby stávající laboratorní metody signalizovaly nějaký fatální problém. Například proto, že vodovodní a kanalizační potrubí, které se v současné době používá a je z plastů, (v minulosti se navíc plasty vůbec nepoužívaly), je vyrobeno ze speciálně tvrzených plastů, které se ve vodě nerozpouštějí, na rozdíl například od igelitových pytlíků, které jsou z měkčích a do okolního prostředí, třeba do potravin, pronikat skutečně po nějaké době mohou. Možnou přítomnost mikroplastů ve vodě by navíc signalizovala vyšší mikrobiální kontaminace pitné vody. Pro mnohé mikroorganismy jsou totiž mikroplasty živinou, takže by se přítomnost plastů poznala při mikrobiologických rozborech. Tyto rozbory jsou standardní a pravidelnou součástí laboratorních rozborů a nic takového nesignalizují. Současné technologie jsou navíc oproti minulosti na velmi vysoké úrovni a jejich rozlišovací schopnost za několik posledních let významně vzrostla. To umožňuje sledovat mnohem širší okruh látek v řádově nižších koncentracích, než dříve, takže řada „nových“ látek byla ve vodě i dříve, jen jsme je neuměli odhalit. Kdo chce, může si výsledky laboratorních rozborů vyhledat třeba v takzvané „Modré zprávě“ (Zpráva o stavu vodního hospodářství), kterou každoročně aktualizuje a vydává ministerstvo zemědělství.
Suma sumárum - pitné vody netřeba se bát. Globální plastové kontaminace planety ale určitě ano, takže by vůbec nebylo od věci se tomuto problému věnovat a například stanovit metodiku detekce těchto látek tak, aby bylo možno porovnávat porovnatelné. Nejde totiž „jen“ o lidi, ale také o organismy, které ve vodě žijí. A nejde „jen“ o plasty, ale také o antibiotika, hormony, pesticidy a další chemické a farmaceutické tikající bomby v životním prostředí, kde žijeme. Když už jsme před těmi volbami, mohlo by to být pro některé z uchazečů o řízení státu docela téma. Ale zatím není.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy