20. 01.

Co brzdí přijetí protierozní vyhlášky?

Petr Havel Přečteno 1158 krát Přidat komentář

Už zhruba dva roky měla platit stále odkládaná protierozní vyhláška k zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu, ve skutečnosti ale nebude platit ani letos. Poslední její verze totiž předpokládá účinnost až od poloviny příštího roku.

Přijetí vyhlášky sice oficiálně „blokuje“ Ministerstvo zemědělství, to ale proto, že s její navrhovanou podobou nesouhlasí zemědělci napříč celým názorovým spektrem a podnikatelským statutem. Tedy jak podniky právnických osob, tak fyzických osob, tedy chcete-li, soukromí zemědělci. Také ale vlastníci půdy, v jejichž zájmu by teoreticky mělo přijetí vyhlášky být, neboť vodní a větrná eroze snižuje hodnotu jejich majetku tím, že z polí mizí nejcennější svrchní část zeminy. Při tak široké shodě na nepřijetí navrhované podoby protierozní vyhlášky by logicky stálo za to zamyslet se nad tím, proč tomu tak je, a neházet vinu za průtahy jen na zemědělce. Mnozí z nich, včetně vlastníků, totiž s myšlenkou protierozní vyhlášky souhlasí a podporují jí, vadí jim ale, jak je návrh vyhlášky Ministerstvem životního prostředí (MŽP), které je oficiálním předkladatelem dokumentu, napsán.

Základním problémem je už samotná filosofie vyhlášky. Ta totiž fakticky předpokládá, že erozi způsobuje úplně každý zemědělec na všech svých obhospodařovaných pozemcích, a z toho důvodu ukládá každému vypočítávat podle daného vzorce, zdali pozemky erozí ohrožené jsou. To samozřejmě znamená nemalou administrativní zátěž, neboť mnozí zemědělci obhospodařují velký počet pozemků. Zároveň ale také mnozí z nich provádějí různá protierozní opatření, často nad rámec pravidel Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZEZ), a jejich pozemky erozí ohroženy nejsou. Přesto by i ti měli matematicky deklarovat, že půda z jejich polí mizí vyhláškou stanoveným přijatelným způsobem. Vyhláška totiž určitou míru eroze připouští, není to tedy tak, že by jakékoli erozi zamezila, což ani v praxi nejde. Na diskuzi je nicméně i samotná míra přípustné eroze.

To ale není vše – stávající, léty doplňovaný a zemědělci k mnoha účelům využívaný systém elektronické evidence půdních bloků, takzvaný LPIS, neumožňuje v současné podobě praktikovat požadavky, které na LPIS klade připravovaná vyhláška. Bohužel, jediným „argumentem“ odpovědných pracovníků na MŽP je konstatování, „že to jde“, ačkoli tvůrci LPIS tvrdí, že to v aktuální verzi nejde. Je přitom zcela zřejmé, že systému mnohem lépe rozumí ti, co ho vytvářeli, provozují a aktualizují, než úředníci, kteří s ním nepracují. Což je docela ilustrativní nejen v procesu přijímání (nejen) protierozní vyhlášky – totiž, že teoretici mají nějakou představu, jak problém řešit, ačkoli praktici na konkrétních příkladech dokazují, že navrhovaná cesta je nefunkční.

Vlastníci půdy navíc ještě připomínají, že ani zdokumentované erozní události v ČR nebyly a nejsou prakticky vůbec trestány, ačkoli právě u nich je doložený nesprávný způsob hospodaření i bez existence vyhlášky. I sami vlastníci ale mohou k prevenci rizik eroze významně přispět, pokud by měli s hospodařícími zemědělci uzavřenu kvalitní pachtovní (ne tedy „jen“ nájemní) smlouvu, v níž mohou a měli by zemědělce obhospodařující jejich pozemky zavázat k takovému způsobu hospodaření, který by, jak již bylo řečeno, nesnižoval hodnotu jejich majetku. Uzavírat pachtovní smlouvy přitom umožnila už novela občanského zákoníku v roce 2010, v současné době má ale takové smlouvy uzavřeno jen velmi málo vlastníků, a kromě toho je množství, i uzavřených smluv natolik vágních, že hospodařící zemědělce k protierozním aktivitám fakticky nijak nezavazuje.

Petr Havel

05. 12.

Expanze moru prasat je šancí na vyšší soběstačnost ve vepřovém

Petr Havel Přečteno 1020 krát Přidat komentář

Jestli je nějaké téma evergreenem zemědělských témat spojených s tuzemskou produkcí zemědělských surovin a soběstačnosti ČR v nich, pak je to nepochybně produkce vepřového masa. A jestli je nějaká šance na změnu tohoto stavu, pak je to právě v současné době. A to nejen v souvislosti s nákupem vepřového masa na vánoční řízky, které v mnohých domácnostech nahradily i na Štědrý den kdysi tradičního kapra.

Postupně eskalující globální krize na trhu s vepřovým masem se sice zatím v naší zemi příliš neprojevila, vše ale nasvědčuje tomu, že se v první fázi nárůstem cen a v další fázi nedostatkem vepřového již brzy projeví. Důvodem je africký mor prasat (AMP), který se šíří nejen v Číně, ale i v dalších asijských zemích a také postupně i po Evropě. Především v Asii je přitom situace horší, než jak je oficiálně prezentována, a světlo na konci tunelu, tedy likvidace AMP nebo alespoň jeho utlumení, není v dohledu. Také proto, že kontakt divokých prasat a domácích prasat chovaných na maso je v Asii velmi častý a běžný, což ovšem vede k dalším nakažení a vybíjení chovů domácích prasat. Mor sice není přenosný na člověka, ale mezi prasaty ano. Čína už také vykupuje vepřové maso v EU, která není zatím AMP plošně postižena, a to ve velkém množství. To v praxi znamená, že naši zpracovatelé vepřového nemohou nakoupit surovinu v zahraničí, jak se v minulosti běžně dělo, a tuzemští chovatelé prasat a producenti vepřového téměř jistě ještě dost dlouho nebudou muset čelit zahraniční konkurenci. Přichází tedy vhodná, v zásadě optimální chvíle na navýšení tuzemské produkce a rozšíření chovů prasat v ČR.

Zdali se tak stane, to je nyní na samotných chovatelích. Ti se samozřejmě obávají, že současná situace je jen dočasná, a investice do rozšíření chovů mohou přijít vniveč. Dočasnost ale zřejmě zas tak krátká nebude. Z informací z odborných kruhů totiž vyplývá, že naděje vkládané do vývoje vakcíny proti AMP se minimálně na několik let odkládají, neboť dosavadní vývoj skončil ve slepé uličce a s vývojem nové vakcíny se musí začít od začátku. To ovšem není záležitostí na několik měsíců, ale na několik let, třeba i na deset. Reálnější je ale zhruba poloviční doba (pět let), protože vývoj vakcíny je v takto důležité komoditě strategickou celosvětovou prioritou. I tak je ale zřejmé, že nedostatek vepřového a výrazně nižší potenciál dovozu vepřového do ČR ze zahraničí bude trvat dostatečně dlouho, aby se mohli naši producenti vepřového ve vyšší míře vrátit na vlastní trh, zvláště za situace, kdy se v minulých letech podařilo ČR zatím jako jediné zemi na světě hrozbu šíření AMP na svém území odvrátit.

Pro zlepšení soběstačnosti ČR ve vepřovém tak aktuálně platí heslo „kdy jindy, když ne teď“. Pokud se k tomu ani za současné situace naše země a hlavně chovatelé neodhodlají, budou v budoucnosti další nářky nad klesající produkcí vepřového jistým pokrytectvím. Šance na změnu nyní existuje a možná se už nikdy nebude opakovat.
Petr Havel

26. 08.

Problém ČR není nedostatek deště, ale rozložení srážek

Petr Havel Přečteno 1448 krát Přidat komentář

Ačkoli je veřejnost stejně jako v předchozích letech také po většinu letošního roku informována prostřednictvím médií o pokračujících rizicích sucha a nutnosti se na důsledky projevů sucha cíleně adaptovat, nelze zatím rok 2019 ani náhodou zařadit za předchozích pět let jako další suchý rok.

Kdo alespoň občas jezdí českou a moravskou krajinou – a prázdninové období je k tomu nejvhodnější příležitostí - musí objektivně uznat, že většina území naší země je a po většinu letošního roku byla zelená. Tedy až na holiny po kůrovcových těžbách a území severozápadně od hlavního města, kde ani letos mnoho nezapršelo. Jistě by se našly i další lokality (Orlík), kde s projevy sucha tamní obyvatelé bojují. Naproti tomu jsou ale letos v ČR místa, na nichž tamní zemědělci dosáhli třech dobrých sklizní některých pícnin, například vojtěšky. A s druhou sečí, jíž se ještě před měsícem všichni obávali, to rozhodně nedopadne tak zle, jak se mnozí domnívali a domnívají, a to i přesto, že například na Karlovarsku mohou mít někteří pěstitelé pícnin a chovatelé hospodářských zvířat problém. Tamní oblast ve srážkovém stínu Krušných Hor je ovšem vláhově deficitní desítky let, takže letošní situace není ničím nová. Bohužel je ovšem vydávána za plošný stav, což ale není pravda. Jinými slovy – dosavadní průběh počasí v ČR nasvědčuje tomu, že letos zatím prší dostatečně, a v některých lokalitách dokonce i nadprůměrně.

Potvrzují to ostatně i statistiky Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), podle nichž činilo množství dešťových srážek v průměru na území ČR od počátku roku do července 91 procent dlouhodobého normálu z let 1981 do 2010, přičemž uvedené statistiky ještě nezahrnují měsíc srpen, v němž spadlo na řadě míst naší země mnoho milimetrů vody. Mimochodem – uvedených 91 procent představuje podle ČHMÚ deficit 40 mm, což je – zjednodušeně řečeno – jeden silnější déšť. Samozřejmě je otázkou, jakým směrem se bude množství srážek letos ubírat dál, vše ale nasvědčuje tomu, že pětileté období nedostatku srážek v ČR bude rokem letošním přerušeno. Kardinální otázkou pak je, zdali je výjimkou spíše rok letošní, nebo bylo výjimkou předchozích pět let. To ale nikdo neví.

Co je ovšem charakteristické jak pro předchozích pět let, tak pro ten letošní, a co bylo zřejmé i v letech před tím, než se začala veřejnost a média o téma sucha intenzivně zajímat, je nerovnoměrné rozložení srážek po území naší země. Nejde přitom jen a pouze o intenzitu a rozložení množství srážek v jednotlivých měsících, což se obvykle zmiňuje, ale také o prohlubující se nerovnoměrné rozložení dešťových srážek v jednotlivých lokalitách. Rozdíly, i z historických statistik, jsou obrovské, několikaleté průměry na různých místech ČR kolísají od přibližně 400 mm ročně až po zhruba 1450 mm ročně. Některé lokality jsou tak (a budou) dlouhodobě na suchu, jiné jsou (a budou) vláhou z dešťů zásobeny „až moc“. Za této situace je tak hlavní výzvou pro ČR zajistit rovnoměrnější distribuci vody po celém svém území, než je tomu dosud.

To je v praxi možné především prostřednictvím převaděčů a přivaděčů vody z jednoho území do druhého, jinými slovy dobudováním páteřní vodohospodářské soustavy. Zatímco z pohledu zemědělství a přírody jako takové je rozhodující obnovovat a zvyšovat množství drobných vodních ploch v krajině, z hlediska zajištění zdrojů vody pro průmysl a zajištění pitné vody pro obyvatele ČR je nejdůležitější podpora rozvádění vody mezi jednotlivými regiony a lokalitami. Řešením naopak není budovat nové vrty za situace, kdy jsou hladiny podzemních vod výrazně sníženy a jen tak se nedoplní, nehledě na to, že při doložitelném nerovnoměrném plošném rozložení srážek v ČR není žádná záruka, že v místě plánovaných nebo již uskutečněných vrtů za situace, kdy tam dnes ještě zdroje vody jsou, tam budou také za pět, deset, nebo 20 let.

I ve srážkově nejméně bohatých letech naprší v ČR v průměru více než 40 miliard kubíků vody ročně (v posledních letech to bylo v roce 2015 – zhruba 42 miliard kubíků). To v praxi znamená téměř 30x více vody (ve srážkově bohatých letech 40x více), než činí celková roční spotřeba vody v ČR pro průmysl, zemědělství a pitné vody pro obyvatele dohromady. Pokud se přitom více vody z dešťů vsákne do půdy (jen potenciál zemědělských půd činí 8,5 miliardy kubíků), stačí stávající srážky bohatě i pro přírodu, i pro člověka. Bohužel ale naše zemědělská půda dokáže zadržet jen něco přes polovinu uvedeného množství (5,1 miliardy kubíků), další rezervy jsou pak v obcích či městech, která by měla snižovat množství asfaltových a betonových ploch s neprostupným povrchem. ČR nicméně rozhodně nehrozí, že „bude na suchu“ – deště je stále dostatek, a žádný katastrofický scénář nepočítá s tím, že by nad střední Evropou v budoucnosti přestalo pršet. Výzvou pro ČR je tak především srážkovou vodu zadržet v krajině a do lokalit, kde příliš pršet nebude, rozvést tuto vodu „trubkami“. Nic víc, nic míň. Bylo by vhodné si tuto skutečnost při stále vynalézavějších katastrofických scénářích včas uvědomit, abychom zbytečně neplýtvali penězi – i svými nervy.
Petr Havel

23. 07.

Co je podstatné v prevenci rizik sucha? Ústava to není

Petr Havel Přečteno 3031 krát Přidat komentář

Ústavní ochrana vody, což je aktuální hit legislativních aktivit napříč spektrem politických stran, není na první pohled „nic proti ničemu“, a pro někoho může mít i svou logiku. Bohužel je ale třeba zdůraznit, že původně i dobře míněný úmysl se může zvrtnout do velmi složité právní situace a v důsledku přinést mnohem více škody než užitku. Podstatně důležitější a pro prevenci rizik sucha praktičtější by přitom byla spíše další plánovaná, ale stále nevyhlášená kola příjmů žádostí na dotační programy Ministerstva zemědělství - 129 290 „Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích“ a 129 300 „Podpora výstavby a technického zhodnocení infrastruktury vodovodů a kanalizací“. Na ty čekají zemědělci, obce, a především samotná krajina – ale zatím kde nic, tu nic.

Více »

25. 06.

Letenská demonstrace Prahu a venkov nerozdělila, naopak

Petr Havel Přečteno 3887 krát Přidat komentář

Původně jsem si říkal, že hodnocení, komentáře a možné dopady nedělní demonstrace občanů ČR na Letné je především záležitostí politologů a lidí obvykle se k takovým protestům vyjadřujících. Vzhledem k tomu ale, že v těchto hodnoceních buď chybí, nebo je velmi nesprávně vnímán postoj našeho venkova, a speciálně zemědělců hospodařících na bázi rodinných farem, přece jen jsem se k několika řádkům odhodlal.

Více »

28. 05.

Dopady voleb do Evropského parlamentu na zemědělství

Petr Havel Přečteno 1728 krát Přidat komentář

Aktuální výsledky voleb do Evropského parlamentu se zatím posuzují hlavně z pohledu šancí jednotlivých osob, frakcí či zemí na ovládnutí budoucích pozic buď přímo v Evropském parlamentu, nebo Evropské Komisi či dalších evropských institucích. Zásadní bude ale také vliv výsledků voleb na Společnou zemědělskou politiku EU (SZP), která bude uplatňována ve všech členských zemí po roce 2020. Respektive zřejmě o něco později (nejspíše od roku 2022), neboť evropský dotační zemědělský dort ještě zdaleka není dopečen.

Více »

30. 04.

V zadržování vody v krajině jsou víc aktivní lesníci než zemědělci

Petr Havel Přečteno 1887 krát Přidat komentář

Přestože nejrozsáhlejší část plochy ČR obhospodařují zemědělci (a z toho polovinu pozemků zemědělci s výměrou pozemků nad 1 000 hektarů), kteří by se tak logicky měli nejvíce podílet na opatřeních zlepšující stav naší krajiny například prostřednictvím drobných vodních ploch a míst, kde se voda po deštích dokáže vsáknout a zadržet, nejsou to tyto subjekty, které se alespoň o částečnou nápravu stávajícího nevyhovujícího stavu snaží. Pravda, i oni dodržují parametry takzvaného „ozelenění“ (greening), jinak by přišli o 30 procent dotací na plochu, což není málo. Tím to ovšem většinou končí, ale protože zásady greeningu splňují, veřejně prezentují, že se také na prevenci rizik sucha podílejí.

Svým způsobem kupodivu jsou tak v programech a projektech zadržování vody v krajině daleko aktivnější lesníci, a to dokonce i ti, kteří jsou obvykle předmětem kritiky – jako třeba státní podnik Lesy České republiky (Lesy ČR). Ten představil v rámci výročí Dne Země (ne zrovna velká část populace ví, že takový den vůbec existuje) projekt „Vracíme vodu lesu“, s rozpočtem zhruba jedné miliardy korun, v jehož rámci vzniká a především má vzniknout celá řada drobných vodních ploch na lesních pozemcích nebo v jejich bezprostředním okolí, které ke zlepšení vodní bilance lesních porostů přispějí. Také další státní podnik – Vojenské lesy a statky (VLS) odstartoval – také k výročí Dne Země, další fázi programu „Živá voda VLS“, který by měl za podstatně skromnějších nákladů 73 milionů korun zvýšit schopnost krajiny zadržovat vodu na 20 lokalitách. Samozřejmě že je i pro lesníky důležité, aby byl v lesích dostatek vody. Pokud by tomu tak nebylo – a to v dostatečné míře do současné doby nebylo – hrozí u suchem oslabených stromů vyšší riziko přemnožení (nejen) kůrovce. I tak ale lesy zadržují aktuálně více vody než pole, takže akce lesů jsou chvályhodné, důležité a potřebné – ale těžiště prevence rizik sucha je prostě v zemědělské krajině. A částečně i v intravilánech obcí.

Obce však, jak zaznělo na nedávné konferenci o hospodaření s vodou v Brně, o investice do zlepšení zadržování vody nemají příliš velký zájem. Za dva roky existence dotačního programu, v němž stát, v tomto případě Ministerstvo životního prostředí, přispívá obcím na 85 vynaložených nákladů, přišlo na MŽP podle náměstka ministra Jana Kříže pouze 20 žádostí obcí o dotace na zadržování vody.
Ke zlepšení stavu naší krajiny má přispět také projekt Asociace soukromého zemědělství ČR s názvem „Pestrá krajina“, jehož druhý ročník byl vyhlášen letos v dubnu. Na uvedeném programu je přitom nejcennější, že nemá žádnou vazbu na dotace a jde tak o dobrovolnou aktivitu, zejména sedláků z rodinných farem, kteří chtějí přirozeně udržovat v řádném stavu své grunty, aby je mohli předat svým potomkům. Dlužno navíc dodat, že program „Pestrá krajina“ je jen zastřešujícím pojmem pro aktivity, které i tak sedláci dělají. Stejně tak je třeba dodat, že i Lesy ČR i VLS svými stávajícími projekty jen dále pokračují v aktivitách, které už fungují řadu let, byť o nich veřejnost téměř neví.

Bohužel, žádné taková aktivity ani programy nevymýšlí ti, na nichž nejvíc záleží, tedy velké průmyslové zemědělské podniky. Ty musí ke změnám nutit zpřísňováním požadavků na hospodaření Ministerstvo zemědělství (například snížením maximální plochy monokultur na 30 hektarů nebo doplňováním zásad „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu – DZES), což hodně vypovídá o přístupu takových podniků k prostředí, v němž podnikají. Samozřejmě ne všichni „velcí“ jsou takoví, stejně tak jako ne všichni „malí“ jsou vždy v udržitelném podnikání zodpovědní. Jasné je ale jedno – nezmění-li se přístup ke krajině u všech a v zemědělství jako celku, může společnost vynakládat na prevenci rizik sucha stále více peněz, aniž by se něco významně změnilo. Stačilo by přitom pro začátek, aby si zemědělci vzali příklad z lesáků, kteří sice v minulosti jistě podcenili rizika kůrovcové kalamity, ale již tehdy a dnes také proti tomu dělají alespoň něco.
Petr Havel

09. 04.

Teze o zlepšení stavu krajiny omezením biopaliv jsou naivní

Petr Havel Přečteno 2326 krát Přidat komentář

Oblíbené jarní téma řepky letos o něco předběhlo dobu, kdy na našich polích rozkvetou její žluté lány a upozorní tak vizuálně na problém, který je evergreenem naší politické a mediální scény - totiž existence a podpory biopaliv první generace z potravinářských plodin. Stalo se tak díky novele zákona o ochraně ovzduší, v níž se navrhuje upustit od povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot. Cílem má být omezení ploch řepky v ČR a zlepšení stavu krajiny. Jenže to by se ani při přijetí novely (kterou ale vláda zamítla) nestalo.

Je to totiž naivní za situace, kdy stále trvá závazek ČR a všech zemí EU do roku 2020 snížit emise v dopravě o 10 procent, což měla původně zajistit právě biopaliva, byť se na něm mají biopaliva první generace podílet už pouze ze 7 procent a Evropská Komise dokonce neúspěšně navrhovala redukci na 3,8 procenta. To totiž v praxi znamená, že odbyt pro nepotravinářské využití řepky je i nadále zajištěn, a především je pro její pěstitele zajištěna její příznivá cena. Pokud by měla mít legislativa na pěstování řepky skutečně nějaký vliv, musely by být podmínky závazku snižování emisí v rámci EU naprosto přehodnoceny a musely by být také jiným způsobem nastaveny zemědělské dotace, byť řepka jako taková speciálně dotována není. Naivní představou je však také teze, podle které by se na úkor biopaliv první generace prosadila biopaliva druhé generace, tedy ze surovin, jako jsou kafilerní tuky, použité oleje nebo dřevní biomasa, tedy nepotravinářské suroviny. V první řadě proto, že jich není dostatek, a stejně tak nejsou v rámci celé EU technologické celky na jejich zpracování. Vzhledem ke kůrovcové kalamitě je sice aktuálně (a ještě nějakou dobu bude) dostatek dřeva a odpadu z něj, na tom se však nedá stavět dlouhodobě. To by spíš dřív zkrachoval lesnický a dřevařský průmysl.

Řepku (ale i kukuřici) lze navíc nadále používat k potravinářským účelům, k výrobě rostlinného jedlého oleje, který je především ve střední Evropě nutričně plnohodnotnou (v některých parametrech dokonce lepší) alternativou jihoevropského olivového oleje. Bude-li odbyt pro řepkový olej, ale i řepkové pokrutiny a další produkty z této plodiny, její plochy neklesnou, pouze se, jak reálně předpokládá Ministerstvo zemědělství, změní struktura využití řepky. Mýtem jsou přitom teze, že řepka poškozuje půdu - tato rostlina naopak zanechává díky své mohutnosti a rozsáhlému kořenovému balu v půdě množství biomasy a její vlastnosti tak spíše zlepšuje, než zhoršuje. Problém je jen (ale to je problém zásadní) v tom, že především řepku je třeba po dobu její vegetace intenzivně chemicky ošetřovat, a splach z polí s sebou zbytky chemických látek odnáší do vodních zdrojů. Řepka tedy není nebezpečím pro půdu, ale spíš pro vodu.

Zpět ale k existenci biopaliv jako takových. Jejich produkce je od počátku existence zatížena celou řadou manipulací, a zdá se, že tento proces jen tak neskončí. Jak správně připomněl v diskusi v České televizi Václav Loula z České asociace petrolejářského průmyslu, původním smyslem biopaliv měla být alternativa k rostoucím cenám ropy (ty činily i 125 USD za barel) a pomoc zemědělcům, ochránci přírody a ekologičtí aktivisté k tomu ovšem přidali tezi o nižším množství emisí a ochranu životního prostředí. Jenže celková stopa biopaliv první generace je při započtení všech úkonů k jejich výrobě horší než ropy. Dnes dávají zelení aktivisté od podpory biopaliv první generace ruce pryč, byli to ale oni, kdo ovlivnil politická rozhodnutí v jejich prospěch.

A jsou to opět oni, kteří našli řešení v biopalivech druhé a dalších generací, což je stejně slepá ulička, jako potravinářská biopaliva. Je totiž zcela zřejmé, že cílená produkce surovin pro další generace biopaliv, bude-li zdrojem biomasa, s sebou vždy ponese stejné efekty za situace, kdy bude zajištěn odbyt pro jakýkoli typ biomasy v rámci nahrazování nějaké části konvenčních pohonných hmot. Místo ploch řepky v rámci biopaliv první generace se tak v druhé generaci budou cíleně vysazovat a následně kácet stromy (produkce kafilérií a spol. absolutně nemůže stačit), a ve třetí generaci budou farmy na pěstování řas zatěžovat moře. Myšlenku biopaliv je prostě třeba opustit jako celek. Třeba proto, že pěstování surovin na biopaliva provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím produkce biopaliv je oproti fosilním palivům až o 70 procent vyšší.

Snižovat emise (ovšem měřených jen na koncovce, což nepostihuje celý produkční řetězec) lze prostě i jinak, než využitím biomasy (a to jakékoli). Ani v elektromotorech to ale nejspíš nebude, pokud i do nich započteme všechny úkony související s jejich výrobou, cenou a zajištěním potřebné logistiky pro provoz elektro automobilů.
Petr Havel


06. 03.

Kůrovec: Dílčí změny zákonů ani složení porostů naše lesnictví nespasí

Petr Havel Přečteno 1848 krát Přidat komentář

Největší kůrovcová kalamita v novodobých dějinách naší země, o jejíchž důsledcích se v poslední době, také v souvislosti s blížícím se jarem, opět intenzivně diskutuje, může být startovací plochou k zásadním změnám v našem lesnictví. Bude-li k tomu ale dostatek politické vůle, a nejen té.

Vzhledem k tomu, že by se v pojetí lesnictví mělo - obrazně řečeno - změnit téměř všechno, budou důležitou součástí potřebných změn také správné vize a z lesnického pohledu i potřebná osvěta veřejnosti, především pak na základě srozumitelných argumentů. I když se už pár let nějaké ty osvětové akce, především v podání státního podniku Lesy České republiky, konají, jsou obvykle zaměřeny na poměrně úzký okruh zájemců, buď z řad dětí (což je dobře), nebo jen těch, které to zajímá. I proto v myslích lidí léta přetrvával pocit, že v naší zemi se více dřeva těží, než jej v lesích přibývá, ačkoli to nebyla pravda. Díky loňským těžbám to už ale (dočasně) pravda je, a výzvou doby je, aby se to díky (nejen) kůrovci nestalo pravidlem.

Jinak je ale lesnictví stále velmi uzavřeno do svých vlastních problémů, což se mimo jiné projevuje i návrhy řešení a argumentací, jak a proč by měl stát lesníkům a majitelům lesních porostů pomoci. K tomuto účelu se spojily všechny lesnické organizace, což je pozitivní, a také se zdá, že budou se svými požadavky na zvýšení podpor lesnictví úspěšní. Vize ale chybí. Například základní argument, že lesy zadržují vodu, a jejich existence (lesy zaujímají třetinu plochy naší země) je tak zásadní podmínkou udržení vodní bilance Česka, zdrojů a zásob vody a zachycování dešťových srážek v krajině. To přitom zaznívá jen okrajově, ačkoli zrovna téma sucha a jeho rizik rezonuje v naší politice i v naší veřejnosti velmi mocně a skutečně přímo souvisí se stavem a hlavně budoucím stavem lesních porostů v ČR. V komentářích k tématu lesnictví ovšem spíše rezonují pojmy jako "selhání", „nečinnost“, „zisk“, „klimatická změna“, tedy pojmy hledající viníky současného stavu v minulosti, místo aby se pozornost soustředila do vizí a strategií pro budoucnost.

Jen velmi „mírným pokrokem v mezích zákona“ je přitom aktuální novela lesního zákona, kterou má v současnosti „na stole“ parlament, naopak o poznání větším pokrokem je pak doporučení Ministerstva zemědělství netěžit suché stromy, které již nepředstavují potravu pro kůrovce, a tedy rezignovat na takové těžby dřeva, které na rozvoj kůrovce nemají vliv. Ve zmiňované novele je mimo jiné zakotven záměr zpřesnit činnost odborných lesních hospodářů, kteří jsou zodpovědní za lesní hospodářské plány, což je chvályhodné za situace, kdy tato činnost nijak specifikována není a kdy lze i v rezervách této činnosti spatřovat kamínek do mozaiky příčin ne zrovna optimálního stavu našich lesů. Jenže další záměr - povinnost vlastníků lesů vést hospodářskou evidenci (když má u nejmenších vlastníků hospodářskou činnost v lese v kompetenci odborný lesní hospodář) je nadbytečnou evidenční, byrokratickou a vlastníky fakticky šikanující povinností, jejímž důsledkem (a možná i záměrem) nepochybně bude, že se malí vlastníci budou zbavovat lesních pozemků.

Důležité je však jedno: Všechny dosavadní a plánované změny zákonů a pravidel, byť mohou k řešení problémů našich lesů a množení kůrovce přispět, lze hodnotit v zásadě jako kosmetické úpravy systému, který je ale nutné změnit jako celek. Například jednotlivá území (takzvané smluvní územní jednotky - SÚJ) spravovaná státem se musí zmenšit, lesní porosty musí mít nejen pestřejší skladbu dřevin, ale také i různá věková a výšková patra (což znamená těžit alespoň na části území probírkovým způsobem), spektrum dřevin se musí rozšířit i o takové druhy, které jsou odolnější vůči probíhajícím změnám počasí (tedy i o druhy nepůvodní), část těžeb v nepřístupných terénech musí místo harvestorů zajistit koně a k přírodě šetrnější techniky, a především se musí na venkov opět navrátit místní malé pily a zpracovatelé dřeva.

To ovšem novely a navrhované změny neřeší, a nevyřeší to ani požadavek Pirátů na „analýzu příčin“ současného stavu. Jednak se na něm podílí celá řada faktorů, v různých lokalitách různým způsobem, takže žádná analýza nemůže příčiny objektivně popsat, jednak neznamená žádná analýza řešení do budoucna, ale maximálně tak schematický popis minulosti. Inflace požadavků na různé analýzy lze tak považovat za alibi neschopnosti navrhovat řešení a naopak vytváření alibi ke kritice „těch před námi“. Bohužel i u Pirátů se tento postup stává základním politickým (a populistickým) přístupem. Stejně tak populistická jsou ale požadavky na plošnou výměnu zbylých smrkových porostů za listnaté dřeviny, přestože i listnáče mají své „kůrovce“ a existence takových porostů samozřejmě není zárukou, že je nikdy nenapadne žádný škůdce. Výkřiky o potřebě změnit způsob zadávání veřejných zakázek podnikem Lesy České republiky sice možná racionální jádro mají, řešit jej ale pouhým odkazem na to, že hlavním kritériem nemá být pouze cena, je velké zjednodušení. V minulosti to ostatně byli sami politici i dnešní kritici situace v lesním hospodářství, kteří považovali vícekriteriální zakázky za „tendry šité na míru“ vyvoleným společnostem. V principu přitom samozřejmě nemá jít o „šití na míru“, ale o posilování vztahu společností pracujících v lesích k místu, kde podnikají, což ovšem nesouvisí s více kritérii, ale právě se zmenšením SÚJ, obnovou místních pil a vytvářením vyšší přidané hodnoty k dřevní surovině na území ČR.

A také s vodními zdroji, a tedy například s potřebou urychleně zalesnit po kůrovcových těžbách vytvořené holiny. Nu ano, nejsou sazenice. Jenže recept navrhovaný politiky, totiž prodloužit povinnost opětovného zalesnění z dosavadních dvou na pět let je rozhodnutí, které bude mít v řadě lokalit na vodní bilanci negativní vliv. Možná by tak bylo lepší nakoupit sazenice v zahraničí, ale to by přišli tuzemští producenti sazenic o byznys a také by to nebyly „ty pravé sazenice“…..

O lesnictví by se dalo psát hodně dlouho, i proto, že se až na souboje firem o státní zakázky v minulosti o tomto odvětví prakticky dlouhodobě nic jiného nepsalo. Jasné je ale jedno - lesnictví v ČR se musí, a nejen kvůli kůrovci, zásadně změnit. Řešení ale zatím nikdo nenabízí, neboť to, co se za řešení vydává, skutečným řešením není. A mimochodem - zdaleka to není jen o lesnících - ti v rámci zákonů a nastavených pravidel často dělají, co mohou. Problém je totiž o pár pater výše.
Petr Havel

03. 02.

Rizikové potraviny nepochází jenom z Polska

Petr Havel Přečteno 3551 krát Přidat komentář

Současná kauza kolem polského hovězího masa, která odstartovala zdokumentovanou praxí na polských jatkách, odkud bylo bez patřičné kontroly uvolněno maso do tržní sítě, plní již týden stránky tuzemských médií. Je ale vhodné připomenout, že případy klamání spotřebitele, nedodržování zákonů i záchyty potenciálně rizikových potravin kontrolními orgány se zdaleka netýkají jen produkce polské, byť je právě na polskou produkci naše spotřebitelská, především ale podnikatelské veřejnost obzvláště citlivá. Prostě proto, že se do ČR z Polska vozí opravdu značné množství potravin a zemědělských surovin.

Díky tomu je samozřejmě pravděpodobnost pochybení vyšší, což ovšem vede k tomu, že také zacílení kontrol na zboží, které neposkytuje vždy záruku bezzávadnosti, je četnější. K tomu bohužel zavdává polská strana sama důvody a je a bude to také polská strana, pro kterou bude současná kauza představovat největší ztráty. O to citelnější, že významná část polského exportu míří do Velké Británie a blížící se brexit nepochybně vzájemný obchod neposílí. Polsko však neexportuje potravin jen k nám nebo do Velké Británie, ale do všech zemí EU (jak ostatně kauza hovězí také ukázala), a i když čelila polská produkce v minulosti i jiným kauzám, spotřebitelé v EU polské potraviny nezavrhli. Také proto, že patrně nečelí tak intenzivně komunikovaným kauzám, jako ti naši.

Aniž bych chtěl přitom situaci na polských jatkách a úroveň polského veterinárního dozoru zlehčovat, nezdá se být pravděpodobné, že by k podobným (byť ne tak dobře zdokumentovaným) případům docházelo jen v Polsku a jen v případě porážky hovězího dobytka (vzpomeňme jen na klecové chovy kuřat, ať již byly natočeny kdekoli). A i když se díky intenzitě veterinárního dozoru v ČR blíží pravděpodobnost podobné praxe u nás nule, nelze jí stoprocentně vyloučit. Jaká je pak porážková praxe v zemích typu Rumunsko, to už bych nechal skoro bez komentáře…

Důležité je především, jaká jsou možná zdravotní rizika konzumace potravin nebo zemědělských surovin, při jejichž výrobě nebyly dodrženy zákony, a zdali jde o pochybení jednotlivce nebo jednotlivců, o náhodu, nebo o systém. K tomu je třeba říci, že Polsko stejně jako ostatní země EU musí dodržovat evropskou veterinární legislativu, přičemž její dodržování ve všech zemích EU kontrolují opakovaně inspektoři EU. Kdyby tak šlo v Polsku o skutečně systémové selhání, bylo by zřejmě již v minulosti odhaleno. V ČR je mimochodem veterinární dozor přísnější, než to ukládá EU, první příjemci zboží živočišného, ale i rostlinného původu v ČR musí o zásilkách informovat kontrolní orgány. Díky tomu lze poměrně snadno dohledat, kde a kdy jaké zboží skončilo, což se ukazuje v tomto případě jako praktické. EU nicméně kvůli tomu ČR žaluje, polský případ ale poskytl našim kontrolorům argumentaci, že to zase tak úplně od věci není.

Zpět ale k rizikovým potravinám nebo zboží, které se do ČR dovezlo odjinud než z Polska v poslední době. Je toho hodně, například čaj z Číny s pesticidy, kapie z Maďarska s obsahem stimulátorů nebo doplňky ze Švýcarska neobsahující deklarované vitamíny. Což je jen vrcholek ledovce, spíše modelově dokazující, že stoprocentně bezchybná není žádné země, včetně obdivovaného Švýcarska. Kromě posledního případu (neexistující vitamíny) šlo přitom pokaždé o produkty, které mohou mít negativní účinky na lidské zdraví (platí to samozřejmě i pro polská jablka z loňského roku), zatímco u polského hovězího se o jeho negativním vlivu zatím spekuluje. I když to ze záběrů tak nevypadalo, nemuselo být maso nutně zdravotně závadné, a pokud se týká antibiotik, tak ta se k léčení zvířat používají všude, přičemž při porážce zvířete již nesmí v tělech jatečného skotu být, k čemuž slouží ochranné lhůty (doba, kdy nejpozději může být před porážkou zvířeti podán lék).

Každopádně, z dlouhodobých statistik Státní zemědělské potravinářské inspekce vyplývá, že obecně vyšší riziko potravin nebo zemědělských surovin, které nesplňují požadavky evropské nebo naší legislativy (a z toho vyplývajících možných rizik), představuje dovoz takových výrobků ze zemí mimo EU. Statisticky šlo podle posledních celoročně zpracovaných dat za rok 2017 o 27,6 procenta šarží výrobků ze třetích zemí (mimo EU), zatímco u potravin původem z EU (včetně Polska) nevyhovělo 17 procent kontrolovaných výrobků a v případě potravin tuzemského původu nevyhovělo 9,9 procenta. Což ovšem zase neznamená, že více než čtvrtina zboží ze zemí mimo EU je zdravotně riziková, protože i v tomto případě se kontrolní orgány soustředí především na rizikovější komodity nebo země, takže potravin bez závad je pochopitelně víc. Což ale platí i pro Polsko.
Petr Havel

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy