19. 02.

Naše lesy mají mnohem větší problém než přemnožené divočáky

Petr Havel Přečteno 1532 krát Přidat komentář

I když se v poslední době objevují informace o riziku ohrožení lesních porostů v naší zemi kůrovcem, řeší se ve společnosti spíše téma ohrožení zemědělské půdy (a půdy obecně) vodní erozí a z toho vyplývající rizika sucha či povodní. To je jistě žádoucí, přesto je ale třeba konstatovat - lesní porosty jsou na tom v současné době mnohem hůř než zemědělská půda, a je pouze a jen otázkou času, kdy u nás vypukne plošná (ne pouze místní, například v Moravskoslezském kraji) kůrovcová kalamita. Je navíc docela dobře možné, že se tak stane už letos, pokud přijde na jaře a v létě teplejší počasí bez dostatečných dešťových srážek.
Mediálně nejviditelnějším problémem našich lesů je již několik měsíců hrozba afrického moru prasat, mimo jiné díky přemnožení černé zvěře a možnému dopadu do domácích chovů prasat, které by musely být likvidovány. Jenže v našich lesích je také přemnožena i vysoká zvěř, a navíc nepůvodní jelen sika, který se kříží s tím naším. Nejen smrky, ale již i borovice v lesních porostech usychají, poškození listů (defoliaci) čelí na řadě míst i mnohé listnaté dřeviny a kůrovec se množí tempem, které bylo v minulosti stěží představitelné. Minimálně v odborné veřejnosti proto panují z kumulace všech uvedených vlivů velké obavy, a proto se také stále intenzivněji diskutuje o opatřeních, které by stávající trendy zastavily, ideálně pak odvrátily. K tomu je mimo jiné nutné novelizovat současné předpisy, které hospodaření v lesích upravují, což (správně) konstatoval i ministr zemědělství v demisi Jiří Milek. Je však zjevné, že i urychlená novelizace legislativy situaci pravděpodobně nezachrání.
Naše lesnictví totiž trpí tím, čím trpí i naše zemědělství - totiž „velkými, širými, rodnými lesy“. Podstatou všech problémů jsou totiž příliš rozsáhlé lesní celky, které nejsou efektivně a odborně kontrolovatelné lesníky a lesními hospodáři se vztahem ke konkrétní lokalitě a vybavených údaji o kontinuitě vývoje místního lesa. Na rozsáhlých územích lze jen těžko dohledat všechny rizikové souše, vývraty či poškození každého stromu parazity, houbovými chorobami a další rizikové faktory, jejichž důsledkem je mimo jiné přemnožení kůrovce, ale i další zvěře a narušení stabilizované biodiverzity. Skutečně systémovou prevencí dobrého zdravotního stavu našich lesů je tak redukovat plochu lesů spadajících do jedné takzvané smluvní územní jednotky (SÚJ), která je předmětem tendrů státního podniku Lesy české republiky (LČR) na lesnické práce. To samé ale musí udělat i privátní vlastníci lesů, respektive, musí být navýšen počet správců lesních porostů, a také jejich odborná způsobilost.
Ta díky tomu, že se do lesnictví zrovna moc pracovníků nehrne, stále klesá, a klesá také odborná způsobilost odpovědných pracovníků na referátech životního prostředí v krajích či na obcích s rozšířenou působností. Nevyhovující je také znění rostlinolékařského zákona povolující výsadbu určitých druhů dřevin při prvotním zalesňování holin (tzv. „náhradní dřeviny“), samostatnou kapitolou je pak znění mysliveckého zákona a v něm zakotvené nevyhovují kompetence vlastníků lesních pozemků a nájemců z řad honebních společenstev.
Při možném řešení lesního hospodářství v ČR do budoucna přitom nelze vystačit se zavedenými přístupy či aktuálně nabízenými recepty. Není například tak úplně pravda, že za vše mohou smrkové monokultury vysazované v předminulém století, které do naší krajiny nepatří. Například v takovém Národním parku Šumava existuje řada lokalit, z nichž nejznámější je okolí Plešného jezera, kde stojí smrky až tisíc let staré, které tam rozhodně nebyly vysazeny za časů Schwarzenberků. Tedy: Jen druhová skladba lesních porostů za vše nemůže, i když je zřejmé, že pestřejší než současná skladba je žádoucí. Ostatně, stejně jako v tom zemědělství, byť ani tam není všespasitelné střídání plodin, ale právě a zejména zmenšení ničím nepřerušovaných ploch „velkých širých rodných lánů“. Zlepšení stavu našich lesů nepomůže ani ochránci přírody prosazovaný ekologický certifikát FSC, neboť odpovědnou péči o les nezajistí „odpovědný certifikát“, ale odpovědný člověk. Zmiňovaný certifikát naopak opatření k prevenci šíření kůrovce omezuje, což je ovšem na samostatný materiál. Tak či tak, v současné době tvoří lesní porosty třetinu území naší země, je ale třeba říci: Zatím. Doba, kdy značná část našich lesů uschne a na další významné části si pochutná kůrovec, je totiž mnohem blíž, než se většina veřejnosti domnívá.

20. 01.

Prezident pro venkov

Petr Havel Přečteno 2370 krát Přidat komentář

Teze o tom, že je často mediální obraz postojů či příběhů lidí nebo problémů spojených s běžným životem jiný, než skutečná realita, lze vztáhnout také na probíhající prezidentskou kampaň. Například na mýtus, podle kterého je pro venkov obecně přijatelnějším prezidentským kandidátem „důchodce z Vysočiny,“ tedy Miloš Zeman, než intelektuál a akademik Jiří Drahoš.
Minimálně na Českokrumlovsku to ale zřejmě neplatí, soudě podle spontánních reakcí tamních zemědělců, starostů obcí a množství občanů, kteří s Drahošem strávili pátek 19. ledna den v uvedeném regionu. Páteří Drahošova programu byly návštěvy členských farem Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), celodenní program byl nicméně mnohem širší a zahrnoval právě i setkání se starosty, s hasiči, Selskou jízdou, zpěv s pěveckým souborem Perchta Český Krumlov, stahování králíka, jízdu v traktoru nebo štípání dříví. To by svým způsobem nebylo zas tak něco zvláštního. Jenže v tomto případě nešlo evidentně jen o předprezidentský marketing.
Drahoš totiž na těchto setkáních, a nutno říci, že ne poprvé, prezentoval svůj vztah k venkovu a jeho problémům, a to jasnými postoji a názory, tedy rozhodně ne „nevyhraněně“, jak se o něm často říká a píše. Prokázal to už počátkem roku v rámci diskuse Prezident(i) pro venkov, kterou zorganizovala právě ASZ, v níž se vymezil k tak zásadním otázkám, jako je zákon o střetu zájmů svlékající do „ekonomického naha“ zastupitele i těch nejmenších obcí, krácení dotací velkým průmyslovým zemědělcům nebo zákonem stanovené povinnosti prodávat přednostně zemědělskou půdu zemědělcům, kteří na ní hospodaří. Nejen v uvedených případech má Drahoš diametrálně jiný postoj než Zeman, a je třeba zdůraznit, že ten Drahošův je mnohem reálnější a problémům venkova a zemědělství podstatně bližší. A také stavu naší krajiny, což je ještě „o level“ důležitější pro celou naší společnost. Drahoš si uvědomuje, a nezdá se, že by to byl výsledek „odborné nalejvárny“ jeho poradců, že krajinu, kvalitu půdy i zdroje vody ničí kolektivizací vzniklé „velké, širé, rodné lány“ stejně tak jako velkopodnikatelé, kteří na venkově nežijí, ale pouze tam podnikají, a díky tomu nemají a ani nemohou mít vztah k venkovu a vůli podílet se na tamním společenském a komunitním rozvoji, který je rozhodující pro lokální jedinečnost a identitu. A zaměstnanost. Potvrzením Drahošova postoje je ostatně i skutečnost, že vyrazil na rodinné farmy, a ne na hospodářství nástupnických subjektů bývalých JZD.
Jistým mediálním symbolem „cesty na jih“ bylo nesčetněkrát zmíněné stahování králíka, což mimochodem Drahoš zvládnul brilantně a rychle. Důležitější spíše bylo, že „Drahoš nekecá“. Schopností stáhnout králíka se totiž pochlubil na zmiňované debatě „Prezident(i) pro venkov“, aniž by tehdy tušil, že v tomto ohledu projde praktickým testem - a prošel. Symbolika této akce přitom spočívá především v jednotě slov a činů. A to je něco, co naše společnost potřebuje možná vůbec nejvíc ze všeho - a k čemu také potřebuje nějaké vzory, které se tím řídí. V tomto smyslu ovšem stávající prezident není vzorem ani náhodou.

15. 12.

Farma roku: Jak by mělo vypadat skutečné české tradiční zemědělství

Petr Havel Přečteno 2033 krát Přidat komentář

Je to veskrze smutný příběh - po celou dobu téměř tři desítek let od listopadu 1989 prezentují naše média svým divákům, posluchačům a čtenářům téměř bezvýhradně obraz českého zemědělství prakticky stejným způsobem, jako v době předlistopadové. Tedy jako průmyslovou výrobu zemědělských surovin na nepřehledných lánech polí, zmodernizovaných kravínech a jako dřinu, která nemá dostatečné finanční ohodnocení. Není tak proto zas tak překvapivé, že se do zemědělství nikdo nehrne a že si společnost zemědělců často adekvátním způsobem neváží.
V pořadí již 16. ročník soutěže „Farma roku 2017“, kterou organizuje Asociace soukromého zemědělství ČR, ale ukázal zemědělství v docela jiném světle a ukazoval jej tak i ve všech předchozích ročnících. To se ovšem společnost nedozvídá, protože na Farmě roku pravidelně centrální média chybí. Letos alespoň nechyběli kandidáti na prezidenta republiky, takže se alespoň oni dozvěděli, jak vypadá „to pravé“ zemědělství, s příběhy lidí a farem, které zdevastoval předlistopadový režim a které představitelé často prastarých selských rodů obnovili, nezřídka doslova z popela.
Jestli se ještě někde v současné společnosti zachoval pověstný „selský rozum“, pak je to v nejvyšší koncentraci právě v komunitě sedláků, v jejich přístupu k prostředí, v němž podnikají, v odpovědnosti vůči dalším generacím, kterým chtějí předat stávající grunt v co nejlepším stavu a s perspektivou dalšího rozvoje. To je zásadní rozdíl od vytváření zisků za každou cenu v co nejkratším možném časovém období, stejně jako skutečnost, že sedláci tam, kde podnikají, také celý život žijí. Samozřejmě i oni se stejně jako dnes asi všichni podnikatelé v naší zemi, včetně těch velkých, potýkají s rostoucí byrokracií, arogancí úředníků nebo spasiteli všeho druhu, jejichž „spásonosné projekty“ jsou ovšem především nástrojem na vlastní zviditelnění či zisk ve jménu „dobra“. Ale nestěžují si, alespoň ne na to, na co stěžují všichni. Jediné, co je trápí, je neustálé zmenšování svobodného prostoru, zdaleka nejen toho podnikatelského - sedláci byli ostatně vždy hrdou, svébytnou a svobodnou komunitou, a právě to na nich komunistům vadilo. Přesto selský stav nezničili, a vidět je to právě každoročně na Farmě roku, jejíž vítězové se již tradičně v adventní čas setkávají v pražském divadle ABC nejen na převzetí cen, ale také k výměně zkušeností s těmi, s nimiž se v průběhu roku jen obtížně potkají.
Základní otázkou nicméně je, kdo to všechno vlastně vidět a vědět chce. Zdá se totiž, že to značnou část společnosti, jistě také díky vlastnímu černému svědomí, moc nezajímá. Pojetí Farmy roku a především rozsah aktivit vítězných farem a jejich přístup k životu a podnikání byl ostatně překvapením pro většinu přítomných prezidentských kandidátů, z nichž se někteří možná poprvé v životě se skutečnými sedláky setkali. Doufejme tak, že si tu zkušenost v sobě uchovají, i proto, že - jak na vyhlášení Farmy roku 2017 opakovaně zaznělo, se naše zemědělství vrací v poslední době mílovými kroky zpět k předlistopadovému pojetí, což není žádoucí ani pro venkov, ani pro krajinu, a ve výsledku ani pro celou společnost, ba ani pro zemědělce samotné, a to všechny. Což by měl jakýkoli prezident země vědět.

05. 12.

Jak je to s těmi neidentifikovatelnými pozemky?

Petr Havel Přečteno 2848 krát Přidat komentář

Bývaly doby, kdy měla naše země evidenci vlastnictví půdy a jejího užívání možná v nejlepším pořádku na světě. To už je ale hodně dlouho. Problémy, jichž jsme byli v průběhu minulého týdne svědky a které vyústily v kauzu neoprávněného pobírání dotací na neidentifikovatelnou půdu v zemědělství, se přitom vlečou nejméně od dob kolektivizace z poloviny minulého století, ale i z doby pozdější, včetně té současné. Jak velký ale rozměr takového problému je, a co s ním dál?
Z médií se mohla veřejnost dozvědět, že v naší zemi je několik procent neidentifikovatelných pozemků, a co do rozsahu plochy padala čísla od několika desítek tisíc až po několik stovek tisíc hektarů. K tomu je ale třeba podotknout, že neidentifikovatelná v ČR není jen zemědělská půda, ale i nezemědělská. Celkově tak může jít odhadem skutečně o stovky tisíc hektarů, v resortu zemědělství pak ale o desítky tisíc. Tak či tak není rozměr problému malý, a navíc se netýká jen zemědělství a jen skupiny AGROFERT. Příčin „neidentifikovatelnosti“ je totiž celá řada, rozorání mezí a zestátnění veškeré půdy v naší zemi je jen jednou, byť tou největší, z nich. I většina dalších má kořeny v předlistopadovém režimu - mezi sporné pozemky patří často také majetek po emigrantech nebo po někdejších původních vlastnících, kteří byli násilně vysídleni a jejich potomci ztratili k původnímu majetku vztah a nevědí, kde je mu konec, stejně tak jde ale také o pozůstatky nedotažených dědických řízení z minulosti i současnosti, při kterých přešla část původní půdní držby na někoho, kdo se díky zmiňované absenci vztahu k půdě o tento majetek nestará, nebo se starat nechce.
Logickou otázkou v této souvislosti je, proč vše vychází veřejně najevo až teď, 28 let po změně režimu. Skutečností ale je, že problémy s neidentifikovatelnými pozemky byly odborné veřejnosti známy po celou tu dobu, jen se nevědělo, kolik jich je a kde jsou, samozřejmě s výjimkou těch, kteří byli konkrétní (ne)evidencí půdy dotčeni. K tomu, aby byly k dispozici reálné informace, muselo totiž dojít k takzvané digitalizaci katastru nemovitostí, která byla dokončena teprve před několika lety. Stejně tak teprve až zákon 256/2013 Sb., (tedy zákon z roku 2013) uložil Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu (ČÚZAK) předat Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) údaje o nemovitostech, u nichž není jednoznačně identifikovatelná osoba v katastru nemovitostí. Do té doby fakticky nebylo známo, jak to s neidentifikovatelnými pozemky je.
Současná situace by neměla přitom trvat nekonečně dlouho - pokud se v této chvíli neznámí vlastníci o své pozemky do konce roku 2023 nepřihlásí a nedoloží, že jsou skutečně jejich, propadne taková půda státu, respektive ÚZSVM, a očekává se, že v případě, půjde-li o zemědělské pozemky, připadnou Ústřednímu pozemkovému úřadu (ÚPÚ). O jaké neidentifikovatelné pozemky jde, se mohou lidé dozvědět na webových stránkách www.uzsvm.cz. Kdo si není jistý, měl by se na příslušný seznam podívat. Situaci by měli bedlivě sledovat také zemědělci hospodařící na neidentifikovatelné půdě - pokud se totiž skutečný vlastník do konce roku 2023 objeví, náleží mu finanční náhrada za obhospodařované pozemky (nájem či pachtovné) za tři roky nazpátek. Někteří zemědělci s tím skutečně počítají (ale zdaleka ne všichni) a vytvářejí si pro tyto účely jakési rezervní finanční fondy.
Jsme-li u zemědělství a pobírání dotací na neidentifikovatelné pozemky, je třeba vědět, že to, pro někoho možná překvapivě, není žádným porušením zákonů. To konstatovala při konzultacích ohledně podmínek dotací i Evropská unie, neboť tam i u nás platí, že příjemcem dotací je subjekt, který příslušné pozemky zemědělsky obhospodařuje. Také proto nekontroluje Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který dotace vyplácí, vlastnické vztahy, ale pouze vztahy uživatelské. Tak je navíc konstruován i takzvaný LPIS (elektronická evidence uživatelů na půdních blocích). LPIS ovšem ne vždy odpovídá údajům v katastru nemovitostí…..
K popisu problému je navíc ještě třeba dodat, že vlastník zemědělského pozemku má ze zákona povinnost se o něj starat, což je mimochodem v řadě případů důvodem, proč se vlastník nechce ke svému majetku znát. Zemědělský pozemek bez jakékoli údržby ale představuje jisté riziko, byť někteří ochránci přírody by mohli namítat, že „nestarání se“ je fakticky pozitivní vzhledem k možnosti přirozeného vývoje krajiny. To do jisté míry pravda je, ne však z pohledu majitelé nebo nájemců okolních pozemků, pokud na nich zemědělsky hospodaří. Z neopečovávaného pozemku se totiž mohou na ty okolní šířit invazivní organismy (proti kterým mimochodem ochránci také bojují), přičemž zdaleka nejde jen o invazivní rostliny, ale i různé druhy škůdců živočišného původu. Proto je zájmem zemědělců i neidentifikovatelné pozemky obdělávat, aby se „kontaminaci“ okolí zamezilo.
A ještě jedna poznámka k činnosti SZIF. Ten má za úkol v případě, že některý z vlastníků nebo nájemců aktivně poukáže na vlastnické nesrovnalosti a problémy, se takovými případy zabývat, skutečného vlastníka dohledat, a pokud se tak nestane, jsou příslušné pozemky vyjmuty z LPIS a nelze na ně pobírat dotace. Takových případů jsou řádově stovky, rozhodující pro zahájení příslušného řízení je ale právě aktivita vlastníků nebo nájemců. Opět je tedy třeba konstatovat, že ten, kdo má pochybnosti, může se - v tomto případě na SZIF, obrátit.
Zbývá rozhodnout, co by se mělo dít do zmiňovaného roku 2023, neboť do té doby je to přece jen dost let, po které - mimo jiné, bude státu unikat daň z příslušných neidentifikovatelných pozemků. Cílem by tak mělo být založit dočasné uživatelské vztahy. Dočasnými správci by se přitom měl v případě zemědělské půdy stát ÚPÚ, v případě nezemědělské pak ÚZSVM.

31. 10.

Krácení dotací velkým zemědělským podnikům po roce 2020 je prakticky jisté

Petr Havel Přečteno 2485 krát Přidat komentář

Varování těch, kteří kritizovali strategii ministerstva zemědělství ve vyjednávání o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020, které ortodoxně trvalo a trvá na tom, že velkým zemědělským podnikům nesmí být kráceny dotace, se naplňují. Ačkoli totiž jak dosluhující ministr zemědělství Marian Jurečka, tak právě představitelé velkých zemědělců veřejnost opakovaně ujišťovali o tom, že krácení se konat nebude a ČR má pro takový postoj podporu nejen u sousedního Slovenska, ale i v postoji dalších evropských zemí, realita bude s pravděpodobností hraničící s jistou zcela jiná. A mnohem horší, než i zastánci krácení dotací (takzvaného zastropování) předpokládali.
O zastropování se v EU uvažovalo již v roce 2013, a mělo se týkat současného sedmiletého období SZP do roku 2020. To ale měla činit maximální hranice dotací, nad kterou by již podniky žádné peníze nedostávaly, 300 000 eur. ČR se tehdy podařilo krácení dotací odvrátit, i za pomoci Velké Británie a Německa, které mělo stejný problém s velikosti zemědělských podniků na území bývalé NDR, kde zvolil tamní socialistický režim stejný „kolchoznický systém“, jako tomu bylo po kolektivizaci v bývalém Československu. Po roce 2020 již ale Velká Británie v EU nebude a Německo se mezitím na krácení dotací připravilo. Naše zemědělská politika ale ne, a naopak cílenou podporou velkých podniků v současném období a minimálním možným krácením dotací v tomto období se vzdálila ještě více, než tomu bylo v roce 2013, takzvanému evropskému modelu zemědělství, který stojí na rodinných farmách a obecně menších (i když se postupně zvětšujících) zemědělských subjektech. Trest za špatnou strategii ovšem na sebe nenechal dlouho čekat.
Původně se očekávalo, že maximálním možným příjmem dotací pro období po roce 2020 bude 150 000 eur na jeden podnik. Evropská Komise ale příští měsíc zveřejní návrh, podle kterého by mohl maximální limit činit možná 100 000 eur, ale možná také jen 60 000 eur na jeden podnik, přičemž obě varianty jsou ve hře. Pokud by se přitom prosadil nejnižší limit (60 000 eur), znamenalo by to, že naše zemědělství přijde ročně o zhruba 5,2 miliardy korun, krácení se dotkne téměř 70 procent výměry zemědělské půdy a nárok na dotace v podobě přímých plateb (což jsou ale rozhodující podpory z EU) nebudou mít všechny zemědělské podniky od plochy 460 hektarů a více. Tedy budou mít nárok na podporu do oněch 460 hektarů, což ovšem bude nebo by mohlo mít pro podniky obhospodařující několik tisíc hektarů fatální důsledky. Návrh Evropské Komise bude jistě ještě podroben diskusi a může se změnit, že ale v nějaké podobě ke krácení dojde, přiznává dnes už i ministerstvo zemědělství. To si přitom alibisticky nechalo posvětit „nekrátící strategii“ samotnou vládou, a o to složitější nyní bude z pozice ČR něco měnit.
Ačkoli se o podobě SZP po roce 2020 jedná už od února letošního roku, byly do současné doby kritické hlasy vůči špatné strategii resortu buď umlčeny, nebo jim nebyl poskytnut žádný významný prostor. Kritici přitom především a opakovaně poukazovali na to, že ČR má mít pro případ výrazného krácení peněz připraven „plán B“, tedy strategii a argumentaci, jak dostat do zemědělství při krácení dotací peníze jinými cestami. Samozřejmě by to byly a budou cesty složité, škrtnuté peníze budou jednou provždy pryč - ale z resortu zemědělství, respektive z takzvaného prvního pilíře, což jsou přímé platby na plochu. Je tak zřejmé, že na rozdíl od „nárokové dotace“ na plochu by museli a budou muset zemědělci o „náhradní“ peníze“ bojovat buď prostřednictvím nějakých programů rozvoje venkova, což samozřejmě nemusí být a ani nebude přímá podpora zemědělství, nebo prostřednictvím jiných priorit v rámci zcela jiných programů, nebo dokonce resortů. Specielně pro ČR je přitom zásadní výzvou minimalizace dopadů extrémních projevů počasí, adaptace na klimatická rizika, ale také zaměstnanost na venkově, generační výměna či rozšíření spektra nezemědělských činností v gesci podnikajících zemědělců. To vše sice není nemožné, ale bude to mnohem složitější, než kdyby ministerstvo zemědělství vedlo od samého počátku jednání o změnách SZP jinak. Po obecně oblíbeném Jurečkovi tak zůstane jeho následovníkům ve skříni kostlivec, kterého se budou jen velmi těžko zbavovat.

09. 10.

Vodní nádrže 2017: Rozpor mezi realitou a mediálním obrazem problémů

Petr Havel Přečteno 1373 krát Přidat komentář

Vzhledem k tomu, jak často se v tuzemských médiích řeší v současné době problematika sucha, klimatických změn a možného nedostatku vody v naší zemi v budoucnosti je docela škoda, že naši novináři alespoň občas nenavštíví některou z četných odborných vodohospodářských a s vodou spojených akcí. Například konferenci Vodní nádrže 2017, která se minulý týden uskutečnila v Brně, v hotelu Holiday Inn, už proto, že jde o konferenci, která se koná jednou za dva roky. Nejde tedy o nějaký okrajový seminář, kterých je v současné době po celém území ČR plno, neboť téma vody „táhne“.
Právě proto by ale bylo vhodné, aby veřejnost zajímající se o zajištění zdrojů vody v ČR v dalším období měla prostřednictvím médií objektivní a výzkumy podložené informace. Ty se totiž často dost zásadně liší od údajů, které se z médií dovídá. Například o tom, jak naše společnost kategoricky odmítá výstavbu přehrad. Pravda to jistě v určité míře je, jak ale vyšlo ze dvou na sobě nezávislých prezentací na uvedené konferenci, zas tak moc lidí přehrady neodmítá. Ty vyplynulo především z průzkumu veřejného mínění, které provádělo na vzorku 1 310 respondentů ve věku 18 až 69 let Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze, čili celkem renomovaná instituce. Podle výzkumu přitom přehradě striktně odmítá zhruba jen 5 procent populace, více než polovině respondentů chybí k jasnému názoru více informací, ale v zásadě výstavbu přehrad neodmítají, výstavbu velkých víceúčelových nádrží pak přímo podporuje 38 procent dotázaných. Což je v praxi úplný opak postojů veřejnosti, než jak jej prezentují média. Zajímavostí výzkumu byly i další dvě věci - jednak, že větší obavu mají lidé z projevů sucha, než z povodní, a za druhé, že lidé jsou ochotni se na snížení rizik sucha finančně podílet - kumulativně až částkou 40 miliard ročně, pokud by se odpovědi zobecnily na veškerou populaci. Jistěže jsou výzkumy veřejného mínění často ošidné, a samozřejmě také záleží na tom, o jakou jde lokalitu. Jak je ale vidno, tak výstavbu přehrad odmítají vlastně jen ti, kterých se to týká, a byť je názor z místa důležitý a měl by být brán vážně, jde každopádně o postoj menšiny.
Nejen média, ale i zemědělci by se na konferenci dozvěděli zajímavé, a ne příliš optimistické údaje. Jak totiž ve své prezentaci uvedl Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, spásou proti rizikům sucha nemusí a ani nebudou v sušších letech závlahy, na které hospodáři spoléhají a do jejichž obnovy nebo nové výstavby v současné době investují. Již v současné době nepokrývají zdroje vody teoretickou potřebu závlah na 10 procentech území, v suchých letech pak tyto zdroje klesnou na polovinu a nároky na vodu právě v oblastech, kde je potřeba závlah nejvyšší (povodí Dyje a oblast Rakovnicka a Lounska), nebude možné podle Trnky zajistit. Otázkou tak je, zdali není budování závlah vyhazováním peněz. To samé platí i pro opětovnou výsadbu lesních porostů. I v současné době, jak na konferenci také zaznělo, se především z ekonomických důvodů vysazuje více smrkových porostů, než by bylo vhodné, přestože se druhová skladba našich lesů postupně mění ve prospěch listnáčů. Přesto se smrk sází i v místech, o nichž „každý lesák ví, že na takové stanoviště nepatří,“ konstatoval Jaroslav Rožnovský Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) v Brně. Jinými slovy, půjde-li to takhle dál, budou nám zřejmě lesy usychat rychleji a více, než dosud.
Konference Vodní nádrže 2017 nebyla přitom, jak by se z názvu akce i z úvodu článku mohlo zdát, zdaleka ne jen o přehradách. Naopak, jednotící linkou byla dnes již všeobecně známá priorita zadržet vodu v krajině, také v lesích, ale především v zemědělské půdě. Situace se totiž stále zhoršuje, navzdory politickým prohlášením, jak se problém řeší. Jak to ale dopadá v praxi, demonstroval mimo jiné opět Rožnovský na příkladu jižní Moravy, kde se podle dat ČMHÚ snížila jen od ledna do července letošního roku zásoba využitelné vody v půdě pod 10 procent. To vše je ovšem jen malý výsek z dat, která na konferenci zazněla.
Sečteno a podtrženo - politici i novináři by měli mnohem více naslouchat odborníkům a výsledkům vědy a výzkumu. Například i tím, že alespoň občas navštíví akce typu „Vodní nádrže 2017“, kterou sice pořádá Povodí Moravy, ale která svými výstupy a dosahem rozhodně toto Povodí, ale i celou problematiku povodí v širším slova smyslu přesahuje.

15. 09.

Máme se bát mikroplastů v pitné vodě?

Petr Havel Přečteno 1519 krát Přidat komentář

Všudypřítomné igelitové pytlíky na cokoli vyskytující se kdekoli, stejně tak jako časté záběry na moře a oceány, v nichž značná část výrobků z plastů končí, dávají tušit, že kontaminace životního prostředí takovými produkty je značná. Plasty jsou všude kolem nás.
Kardinální otázkou tak je, kolik je už plastů v nás, a jakými cestami se do našich organismů dostávají, například v podobě takzvaných „mikroplastů“ ve vodě. Na toto téma vyšlo v našich médiích v poslední době několik článků, tématu se ve svém vysílání věnovalo i vysílání České televize, a laická veřejnost, nebo alespoň část z ní, může mít z těchto údajů dojem, že by snad ani neměla pít vodu z kohoutku. Na místě je tak proto poněkud doplnit katastrofické vize, kterým je veřejnost vystavena, zvláště za situace, kdy se ani ministerstvo zemědělství, ani ministerstvo životního prostředí, a ani ministerstvo zdravotnictví, které má parametry kvality pitné vody ve své gesci, dosud nevyjádřily.
Hned na začátku je třeba říci, že mikroplasty ve vodě určitě současným a zejména budoucím problémem jsou a budou. K tomu je ale nutné okamžitě dodat, že zrovna pitná voda, alespoň v podmínkách naší země, představuje ze všech verzí vody nejnižší, fakticky v praxi žádné riziko. O rizicích mikroplastů informovala americká aktivistická novinářská společnost Orb Media, a to na základě pozorování „kuliček mikroplastů“ pod mikroskopem. Což zas tak úplně skutečné mikroplasty nejsou, a především, tak velké objekty, které jsou pod mikroskopem viditelné, by samozřejmě neprošly žádnou filtrací v úpravnách nebo čistírnách odpadních vod (ČOV). To je velmi důležité, protože to fakticky znamená, že se v tomto smyslu netýká kontaminace mikroplasty pitné vody, alespoň v zemích, kde se filtrace a ČOV používají - tedy i u nás. V interpretaci novinářského článku Orb Media se přitom hovoří o „analýzách mikroplastů“, což je ovšem v praxi věc zcela nemožná, protože fakticky nelze analyzovat celou rozsáhlou skupinu látek, ale jen jednotlivé složky. Článek také nepopisuje, jakými technologiemi, jakou metodou a v jakých vodách byly vzorky „analyzovány“, což poskytuje možnost k tomu, aby bylo možné za „pravdu“ vydávat jakékoli tvrzení, o nichž jsou šiřitelé přesvědčeni, že u veřejnosti „zaberou“.
Kontaminace vod, a především vody pitné, přitom zajímá samozřejmě každého, aby však měl takový údaj vypovídací hodnotu, je také třeba vědět, o jak vysoké koncentrace jde. Minimálně v pitné vodě ale (v mořích a částečně povrchových vodách je ale situace jiná a podstatně horší) nejsou zcela evidentně mikroplasty v takovém množství, aby stávající laboratorní metody signalizovaly nějaký fatální problém. Například proto, že vodovodní a kanalizační potrubí, které se v současné době používá a je z plastů, (v minulosti se navíc plasty vůbec nepoužívaly), je vyrobeno ze speciálně tvrzených plastů, které se ve vodě nerozpouštějí, na rozdíl například od igelitových pytlíků, které jsou z měkčích a do okolního prostředí, třeba do potravin, pronikat skutečně po nějaké době mohou. Možnou přítomnost mikroplastů ve vodě by navíc signalizovala vyšší mikrobiální kontaminace pitné vody. Pro mnohé mikroorganismy jsou totiž mikroplasty živinou, takže by se přítomnost plastů poznala při mikrobiologických rozborech. Tyto rozbory jsou standardní a pravidelnou součástí laboratorních rozborů a nic takového nesignalizují. Současné technologie jsou navíc oproti minulosti na velmi vysoké úrovni a jejich rozlišovací schopnost za několik posledních let významně vzrostla. To umožňuje sledovat mnohem širší okruh látek v řádově nižších koncentracích, než dříve, takže řada „nových“ látek byla ve vodě i dříve, jen jsme je neuměli odhalit. Kdo chce, může si výsledky laboratorních rozborů vyhledat třeba v takzvané „Modré zprávě“ (Zpráva o stavu vodního hospodářství), kterou každoročně aktualizuje a vydává ministerstvo zemědělství.
Suma sumárum - pitné vody netřeba se bát. Globální plastové kontaminace planety ale určitě ano, takže by vůbec nebylo od věci se tomuto problému věnovat a například stanovit metodiku detekce těchto látek tak, aby bylo možno porovnávat porovnatelné. Nejde totiž „jen“ o lidi, ale také o organismy, které ve vodě žijí. A nejde „jen“ o plasty, ale také o antibiotika, hormony, pesticidy a další chemické a farmaceutické tikající bomby v životním prostředí, kde žijeme. Když už jsme před těmi volbami, mohlo by to být pro některé z uchazečů o řízení státu docela téma. Ale zatím není.

10. 09.

Ekologický certifikát našich lesů přijde vlastníky nejméně na miliardu

Petr Havel Přečteno 1719 krát Přidat komentář

Když jsem zhruba před měsícem poukázal na tomto blogu na souboj o vliv nad českými lesy prostřednictvím certifikace, zvedla se velmi agresivní vlna mediálních aktivit zastánců takzvaného ekologického certifikátu FSC, kteří na základě šíření katastrofických scénářů a emocí usilují o plošnou certifikaci lesních porostů „svým“ certifikátem. To samo o sobě vypovídá, jak je pro ně možnost získat vliv nad lesním hospodařením v ČR lákavá, neboť by tím fakticky ovládli třetinu území našeho státu, protože o to jim jde. Což je první podstatné sdělení.

Certifikát FSC, stejně tak ale certifikát PEFC, který je na našem území používán v 70 procentech lesních porostů (zatímco FSC je na 2 procentech), garantuje takzvané trvale udržitelné hospodaření (TUH) v lesích, jinými slovy zabraňuje například nadměrné těžbě, tvorbě holin a „devastaci lesa“. Pokud z takových praktik osočují zastánci FSC konkurenční systém PEFC, je to vyslovená lež, protože kdyby tomu tak bylo, neuznávali by certifikát PEFC jako systém zajišťující TUH všechny nadnárodní instituce, například Ekonomická komise OSN pro Evropu, mezinárodní Organizace pro výživu a zemědělství, Evropský parlament, Evropská komise, Světové spotřebitelské fórum a řada dalších mezinárodních institucí. To v praxi znamená, že změna současného systému garancí na FSC není v žádném případě potřebná. Což je druhé podstatné sdělení.

Pro ty, jimž se zdá celá problematika poněkud nepřehledná, bude nicméně zřejmě nejdůležitější opustit emoce a soustředit se především na ekonomické argumenty, protože „o peníze jde až v prvé řadě“. A v tom je třetí, nejdůležitější sdělení, totiž, že plošné zavedení certifikace FSC by znamenala pro vlastníky lesů v ČR náklady ve výši nejméně jedné miliardy korun. Jak přitom vyplývá z předchozího odstavce, zcela zbytečné.

Předběžnou kalkulaci nákladů na zavedení FSC už zpracoval státní podnik Lesy České republiky (LČR), který obhospodařuje lesní porosty na ploše 1,2 milionu hektarů, přičemž pro LČR by to znamenalo vícenáklady v částce nejméně 411 milionů korun. Plocha lesních porostů v ČR činí přitom zhruba 2,6 milionu hektarů, takže odhad nárůstu nákladů spojených s plošným přechodem na FSC ve výši jedné miliardy korun je pouze na spodní hranici zbytečných výdajů. Další vícenáklady by totiž vznikly zpracovatelům dřeva ze systému FSC, neboť podmínky TUH je nutné deklarovat v celém výrobním řetězci, tedy také u výrobců, poskytovatelů doprovodných služeb i při prodeji v maloobchodu. Na to právě tlačí nábytkářský koncern IKEA, který by tak za peníze vlastníků lesů a tuzemských podnikatelů rád zlepšil svou ve světě pošramocenou image. Je to však značně pokrytecké, protože dřevo certifikované FSC si může IKEA dovézt z Polska, nebo využívat dřevo z našich národních parků, které, což zapomínají zastánci FSC říkat, v režimu ekologického certifikátu nepracují, až na KRNAP. Když už by se měly nějaké lesní porosty recertifikovat na systém FSC, bylo by logické, aby se začalo právě v národních parcích. Ty ovšem ekologičtí aktivisté již pod kontrolou mají, takže tam je „ekologický“ certifikát nezajímá.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že české dřevo je výrazným exportním artiklem (samozřejmě je otázkou, proč vyvážet surovinu a nezpracovat jí ve větší míře na území ČR), přičemž rozhodující odběratelé českého dřeva jsou Rakousko (49 procent) a Německo (40 procent), kde jsou lesy certifikovány i u nás dominantním systémem PEFC. Není tedy, a nejen z tohoto důvodu pravda, že nepřijetím certifikace FSC hrozí ztráta pracovních míst v tuzemském lesnictví, ale je tomu přesně naopak. Přechodem na dražší systém FSC by se zvýšily ceny dřeva, a tím i jeho odbyt, včetně výrazného snížení exportních možností tuzemského dřeva do zahraničí.

Výše zmiňované náklady vlastníků lesních porostů v ČR nejsou jedinými náklady spojené s přechodem na systém FSC. Především v souvislosti s pokračujícími změnami klimatu a rostoucími teplotami roste každoročně riziko přemnožení invazivních škůdců lesních porostů, především pak kůrovce (příkladem je i letošní rok). Systém FSC ale používání některých ochranných prostředků zakazuje, a tím roste a poroste riziko škod při zdolávání kůrovcových i jiných kalamit. Tím se znehodnotí majetek vlastníků lesních porostů a vzniknou další, nepochybně nemalé, hospodářské ztráty. Další náklady spojené s FSC představují audity systému (1 000 eur za audit) či inspekce „Policie FSC“ ASI (Accreditation Services International) v ceně od 7 000 do 10 000 eur za návštěvu, které se mohou uskutečnit klidně i jen na udání. Nic z toho (a mnoho dalšího) ale zastánci recertifikace našich lesů veřejnosti nesdělují, a naopak se snaží využít neznalosti politiků k tomu, aby je o svém úmyslu přesvědčili prostřednictvím lobistických akcí. Jedna z nich proběhne už v úterý 12. září v Poslanecké sněmovně, a to seminář „Řešení nedostatku dřeva FSC pro nábytkářský průmysl“, na kterém nebylo v rozesílané pozvánce umožněno ani vystoupení zástupců ministerstva zemědělství, do jehož gesce lesní hospodářství spadá, a jehož řečníci jsou voleni tak, aby jednoznačně podporovali systém FSC. Tuto manipulaci nemůže zakrýt ani fakt, že je na akci dovoleno promluvit zástupcům státních lesů. Manipulační už je i samotný název akce, protože žádný nedostatek dřeva FSC není, a pokud jde o IKEA, lze jen zopakovat, že si těch svých několik stovek tisíc kubíků může dovézt z Polska.

Ačkoli to díky agresivní mediální kampani na první pohled vypadá, že každý, kdo se pohybuje na trhu s dřevem v ČR, podporuje FSC, skutečností je pravý opak. Jeho zastánci jsou v menšině, naopak zachování současného stavu nebo možnost svobodného výběru vlastníků lesů a podnikatelů v lesním hospodářství mezi oběma systémy podporují například Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR, Agrární komora ČR, Společenstvo státních podniků spravujících lesy ve vlastnictví státu, Lesnicko-dřevařská komora ČR, Společenstvo dřevozpracujících podniků v ČR, Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR, Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství, Česká asociace zaměstnavatelů v lesním hospodářství či Unie zaměstnavatelských svazů České republiky. Když už je to předvolební období, mohli by si naši zákonodárci alespoň spočítat, kolik jim který systém přinese hlasů.

04. 09.

ČR by měla akceptovat změny v zemědělské politice EU

Petr Havel Přečteno 1513 krát Přidat komentář

Nejsem si zcela jist, zda je tak hodně důležitou součástí hodnocení ministrů ČR podle toho, jak jsou schopni díky nastavení svých dotačních programů a administrativy čerpat dotace z EU. Faktem ale je, že se rychlým čerpáním většina z nich chlubí, a pokud čerpání drhne, cudně o tom mlčí. Tak či tak se nicméně peníze z Bruselu hodí, byť jsou často směrovány na aktivity, která zas tak velký prospěch nepřinášejí.
To se mimo jiné týká evropských dotací do zemědělství, které v současné podobě možná pomáhají některých zemědělským podnikům a produkci některých zemědělských komodit, bohužel ale škodí naší krajině a venkovu. Splach cenné půdy z polí i díky tomu nadále pokračuje, problém se prohlubuje, zemědělství se ocitá ve stále větších problémech, zásobování tuzemského trhu potravinami, které lze v ČR vyrobit, klesá, a negativní bilance agrárního zahraničního obchodu se zvyšuje. Nejen uvedené nežádoucí trendy budou ale zřejmě pokračovat, pokud ministerstvo zemědělství nezmění alespoň v některých parametrech dokument s názvem „Hlavní teze ČR při vyjednávání SZP po roce 2020“, který dnes předkládá na jednání vládního kabinetu. Uvedený dokument totiž, pokud by jej bylo možné stručně charakterizovat, hodlá současný stav a nastavení dotací, které nahrávají velkoplošnému průmyslovému zemědělství, zachovat i po roce 2020.
Taková strategie se ale nepotkává se změnami, s nimiž Společná zemědělská politika EU (SZP) po roce 2020 počítá. Respektive s těmi, s nimiž počítají všechny členské země, až na ČR a Slovensko. To v praxi znamená, že naše zemědělství svou deklarovanou podporu velkým zemědělským podnikům (odmítáním krácení dotací pro velké) téměř jistě neobhájí, a díky tomu přijde naše zemědělství o nemalé finanční prostředky. Velké průmyslové zemědělské podniky totiž na některé formy dotací nedosáhnou, o pokud se budou snažit pravidla čerpání peněz nějak obejít, můžeme očekávat stovky kauz na bázi Čapích hnízd.
Naše zemědělství, venkov a hlavně naše krajina ale nemusí o peníze z Bruselu přijít, pokud by ČR na myšlenku krácení dotací velkým podnikům přistoupila, ale zároveň v EU předložila dobře zargumentovaný plán, jak tyto krácené prostředky využít právě ve prospěch venkova a krajiny. To by pomohlo i velkým podnikům, protože jednou ze změn v SZP má být vyšší podpora na adaptační opatření vůči změnám klimatu, vyšší podpora malým a středním podnikům, vyšší podpora pro mladé začínající farmáře či vyšší dotace na rozvoj venkova a zaměstnanost v něm. Pokud by ČR vytvořila a obhájila programy, které s takovými prioritami budou v souladu, peníze na tyto účely získá. A nepochybně část z nich (záleží na konkrétním nastavení dotací) mohou pak čerpat i ony velké zemědělské podniky, které by byly předtím zkráceny na dotacích z titulu své velikosti. Podpory, které by šly na zlepšení stavu krajiny, by navíc pomohly nejvíce hlavně velkým průmyslovým zemědělcům. Právě velké nepřerušované plochy polí jsou základním problémem naší krajiny, protože se na nich nemá kde zadržet voda, které pak z polí odplavuje půdu, a tím snižuje konkurenceschopnost pěstitelů hospodářských plodin a následně i chovatelů hospodářských zvířat. Zmenšení půdních bloků je tak největší výzvou pro naší krajinu, přičemž je zcela nesmyslným "argumentem", že by se na menších polích nemohli zemědělci otáčet se svými velkými zemědělskými stroji. Na tak malá pole nikdo zmenšovat současné lány nechce - ostatně průměrná výměra polí v ČR je téměř desetkrát větší, než v EU, přičemž evropští zemědělci používají stejné stroje a samozřejmě se s nimi na poli otočí.
Bohužel lze očekávat, že vláda materiál ministerstva zemědělství posvětí. Tím však pravděpodobně posvětí i riziko, že naše zemědělství přijde o peníze z EU. Jak za to kdo bude hodnocen, se ale zřejmě nedočkáme - rok 2020 je ještě daleko a do té doby se jistě zapomene, kdo byl propadu potenciálních dotací strůjcem. V takových případech zapomínáme v naší zemi velmi rádi.

10. 08.

V českých lesích se rozhořel (nesmyslný) boj o certifikaci dřeva

Petr Havel Přečteno 1670 krát Přidat komentář

Že je byznys v českém lesnictví „poslední neohlodaná kost“, zaznívalo v minulosti především v souvislosti s tendry státního podniku Lesy České republiky (LČR) a souboji těžařských společností o podmínky těchto tendrů. Teď je tu ale (již částečně ohlodaná) kost znovu, a to v podobě souboje o byznys spojený s certifikací dřeva. I když je problém zatím pod rozlišovací schopnosti veřejnosti i médií, hraje se v něm o tisíce pracovních míst, mnoho milionů korun a dlouhodobý vliv na způsob hospodaření v lesích v naší zemi.
Certifikace je jedním z projevů zelené politiky, jejímž cílem je v tomto případě garantovat, že výrobek ze dřeva, který někdo prodává a jiný kupuje, pochází z lesů, které jsou obhospodařovány přírodě blízkým způsobem, a tedy nejsou plundrovány průmyslovými lobby. Původním a správným cílem bylo přitom zabránit devastaci deštných pralesů, postupně se ale stal z certifikace prostředek obchodního střetu mezi dvěma hlavními certifikačními systémy, a to mezi plošně používanějším PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification Schemes) a takzvaně ekologičtějším FSC (Forest Stewardship Council). FSC je přitom podporován především ekologickými aktivisty, kteří se snaží jeho prostřednictvím získat kromě peněz také vyšší strategický vliv. Bohužel k tomu používají zastrašování lidí a problému neznalých politiků, přičemž výsledkem budou dříve či později, jak už to v zelené ekonomice bývá, pro občany a spotřebitele dražší výrobky z „biodřeva“. Hodně srovnatelnou oblastí jsou v tomto směru biopotraviny, které jsou také dražší než konvenční potraviny, přičemž skutečným jejich přínosem není jejich zásadně vyšší kvalita, ale způsob jejich produkce. U certifikace dřeva je to ale přece jen trochu jinak.
Nejen na polích, ale samozřejmě i v lesích je samozřejmě správné hospodařit tak, abychom nevybydlovali již tak dost vybydlenou naší krajinu a přírodu budoucím generacím. To má zvláště u nás, kde lesy tvoří třetinu území státu, významný vliv také na prevenci rizik sucha a povodní, což je již aktuálně, a ještě více bude v budoucnosti, jeden z největších problémů naší země. Na první pohled tak působí tlak na označování dřeva z našich lesů certifikátem FSC logicky, na což poněkud naivně naskočila i Hospodářská komora ČR. Jenže konkurenční „neekologický“ certifikát PEFC garantuje udržitelné hospodaření v lesích také, a navíc je podstatně častěji používán ve vyspělých evropských i neevropských zemích, zatímco metodou FSC jsou v ČR označována jen dvě procenta dřeva. Skutečnost, že oba certifikáty poskytují záruku správného (udržitelného) hospodaření v lesích, oficiálně potvrdily všechny k tomu kompetentní organizace, jako Světový fond na ochranu přírody či Světové spotřebitelské fórum, a na půdě EU Evropská Komise, Evropský parlament a Evropská obchodní komora. Mělo by tak být věcí volby, kdo a kde bude jaký certifikát používat. To ale zastánci FSC nerespektují.
K posílení svých pozic dokázali dokonce přesvědčit nadnárodní koncern IKEA, aby veřejně vyhlásil, že od roku 2020 bude v Česku akceptovat jen FSC certifikát, přestože se u nás téměř nepoužívá. Problém se už také stal součástí předvolebního politického boje, neboť strana Zelených zorganizovala petici, podle které má ministr zemědělství Marian Jurečka zabránit tomu, aby „těžaři dál ničili české lesy“. Za tím je ovšem především snaha, aby k certifikátu úřednickým rozhodnutím přistoupily LČR, což je mnohem snadnější metoda, než přemlouvat k certifikaci FSC tisíce drobných vlastníků lesů, když o ni nijak zvlášť nestojí. Jednou ranou by se tak mohl stát FSC na území ČR dominantní, protože LČR společně s Vojenskými lesy a statky obhospodařují v naší zemi přes polovinu lesních porostů.
Ministerstvo zemědělství naštěstí zatím těmto tlakům nepodléhá, a za to je třeba ministra Jurečku pochválit. Je totiž zřejmé, že recertifikací by vznikly podnikatelům v lesním hospodářství v ČR nemalé a zbytečné náklady a na tak již dosti nabitém konkurenčním prostředí v EU by poklesla jejich konkurenceschopnost. Především je to ale zbytečné, protože tuzemská lesnická legislativa patří k nejpřísnějším na světě, takže k udržitelnému lesnickému hospodaření by u nás nebyl třeba fakticky žádný certifikát a stačilo by jen dodržovat zákony. Pokud se ale spasitelé lidstva a přírody domnívají, že je certifikát nutný, stačí, jak již bylo řečeno, systém PEFC, případně je možné zvyšovat plochy FSC postupně – a hlavně dobrovolně.
I proto, že systémem FSC je v současné době označováno dřevo především z východu, například z Ruska, Ukrajiny a obecně postsovětských zemí, zatímco PEFC se používá dominantně ve většině zemí EU, kromě Polska. FSC přitom zdaleka neposkytuje takovou záruku ekologického hospodaření, jak tvrdí jeho zastánci a autoři. Onen „ekologický“ systém se totiž řídí v různých zemích různými standardy, a například jeho aplikace v Rusku v praxi znamená, že součástí ekologicky obhospodařovaných lesních porostů jsou holiny o ploše desítek hektarů, což by bylo v ČR i bez jakéhokoli certifikátu porušením zákona. Pokrytecky se ostatně chová i samotná IKEA – zatímco v Česku chce vyžadovat certifikát FSC, v sousedním Slovensku si nechala v prosinci loňského roku zaregistrovat pro ni v ČR nepřijatelný certifikát PEFC. Což znamená, že úmysly IKEA nejsou zas tak ryze ekologické, ale spíše pragmaticky obchodní. Stejně jako Zelených a zastánců FSC. Jenom ta příroda v tom trochu chybí – vztah k ní se totiž nevybuduje certifikáty, ale lidským přístupem se selským rozumem.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy