Archiv článků: květen 2007

30. 05.

Zemědělství: Víme, co chceme?

Petr Havel Přečteno 2093 krát Přidat komentář

Je to podle všeho dědictví předlistopadové doby, že naše společnost trpí totálním deficitem strategického uvažování, což se mimo jiné projevuje naprostým deficitem vizí další budoucnosti téměř všech oblastí našeho života. Reálným výsledkem je pak současný stav, kdy jsou před laickou veřejností obhajovány pouze vize osobní, případně vize nějaké lobbystické skupiny lidí. Vedle sebe pak stojí naprosto protichůdné názory jakoby stejné váhové kategorie, z nichž každý prezentuje jen větší či menší výsek pravdy, ne však komplexní pohled generální pravdě se alespoň blížící. Nikdo pak neví, co je správné a co ne, což ovšem řadě lidí vyhovuje, neboť takové informační prostředí je ideální živnou půdou k manipulacím všeho typu.
Ilustrativní je to například v oblasti zemědělství, což je o to důležitější, že v důsledku jde o kvalitu a konkurenceschopnost potravin a kvalitu a enviromentální schopnost naší krajiny.
Ale konkrétně. Naši zemědělci například nechtějí, aby se do ČR dováželo ze zahraničí vepřové maso. Celkem logicky jej chtějí produkovat pro tuzemské strávníky sami. To má svou logiku – až na to, že maso ze zahraničí k nám dovážejí hlavně naše firmy a tuzemští zemědělci sice vyprodukují celkem kvalitní surovinu, jenže při vyšších nákladech – a tedy dráž. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby tuzemský spotřebitel, stejně jako v zahraničí, preferoval nákup tuzemských, i třeba o něco dražších výrobků.
Na druhou stranu naši občané a ochránci zvířat (viz zpráva a následná diskuse o velkokapacitním vepřínu v Solanech) fakticky nechtějí, abychom si vepřové maso u nás konkurenceschopným způsobem vyráběli. Respektive odmítají ideu velkovýroby jako takovou. Problém je ale v tom, že malochovy prasat (a vůbec maloprodukce čehokoli) s dodržováním všech požadovaných zásad pohody zvířat nevyprodukují dostatek potřebné potravinářské suroviny a hlavně nebude tato surovina cenově konkurenceschopná. Jistě je ale nesmysl převážet desítky tisíc prasat sem a tam, což idea uvedeného vepřína obsahuje, neboť transporty také něco stojí a na pohodě vepříkům rozhodně nepřidají. Každopádně ale, kdyby se zároveň nesmělo (podle požadavků zemědělců) do ČR dovážet vepřové a zároveň nesmělo (podle požadavků ochránců) konkurenceschopně (tedy velkokapacitně s minimálními možnými náklady) v ČR vepřové vyrábět, asi bychom museli tuto komoditu škrtnout ze svých jídelníčků. Hloupost, což? Ale až do takových důsledků vede absence generální strategie pojetí tuzemského zemědělství jako takového.
Hlavní linie řešení přitom není zas tak složitá a stojí na několika prostých zásadách. Jednak, stát a společnost má mít zájem o zachování přiměřeně velkého rozsahu vlastní zemědělské produkce ryze ze strategických důvodů. Přiměřeným rozměrem by se mělo rozumět alespoň dominantní krytí vlastní spotřeby z tuzemských zdrojů v komoditách, které lze u nás vyprodukovat. V praxi to ovšem znamená podporovat konkurenceschopnou, tedy i koncentrovanou produkci. Druhou zásadou by měla být strategie, že produkční zemědělství má smysl jen v takových regionech, kde k tomu existují vhodné přírodní, klimatické a geografické podmínky. Tedy ne plošně, protože v některých lokalitách nelze, zejména v rostlinné výrobě, konkurenceschopně vyprodukovat cokoli, i kdyby to bylo sebevelkokapacitnější. Třetí a poslední základní zásadou je skutečná restrukturalizace našeho zemědělství podle zaměření zemědělských podniků. V podstatě jde o to, že „kytky“ – tedy hospodářské plodiny, mají být produkovány především v nížinách, kde je obvykle lepší půda, a naopak zvířata mají být především chována v horských a podhorských oblastech pokud možno bez kravínů a vepřínů, tedy výběhovým způsobem. Takto ovšem naše zemědělství nevypadá ani náhodou. Díky tomu smrdí v nížinách kravíny a vepříny, ačkoli právě v nížinách žije více lidí a příslušné smrady jim otravují život. Díky tomu pěstujeme na pustých horách obiloviny, ačkoli by se po nich v míře podstatně větší než nyní mohla pohybovat pasoucí se zvířata. A tak dále.
Někdo by už ale konečně měl říci, že to takhle chceme, nebo že to nechceme. A když to takhle nechceme, co tedy vlastně chceme. Vzhledem k tomu ale, že nelze změnit ani to, že na světě přibývá lidí (ledaže by se zavedla jako v Číně regulace porodnosti), ani podobu naší kopečkovité krajiny, ani skutečnost, že ekonomicky efektivnější producent na trhu vyhrává, bylo by dobré nějaké to zemědělství mít, produkovat jen někde a když už produkovat, tak efektivně.

24. 05.

Agropotravinářské souvislosti III

Petr Havel Přečteno 2327 krát Přidat komentář

Tak jsem se zase po čase pokusil vyrobit individuálně komentovaný souhrn několika agropotravinářských souvislostí. Uplynulé dny totiž byly touto problematikou nebývale prošpikovány, a jako vždy tvořily podstatnou část údajů ze širšího kontextu vytržené informace a jako obvykle často nesmyslná konfrontace.
Jako v případě sporu o formu obchodu s dřevem v rámci připravované obchodní politiky státního podniku Lesy České republiky (LČR). Dřevozpracující firmy hovoří o krizi, ministerstvo zemědělství o optimálním obchodním modelu, který zvýší zisky LČR a tedy státu. Problém je, že ono „optimální“ je někde uprostřed. Stát (LČR) by měl (na rozdíl od současných ambic) rezignovat na obchod s dřevem, jinak je zřejmé, že za situace, kdy stát vlastní 60 procent všech lesů v zemi, půjde o trh dirigovaný přirozeným monopolem, ať se tomu Lesy brání nebo ne. Firmy zase musí počítat s tím, že ne všechny jsou konkurenceschopné a některé prostě na trhu s dřevem skončí. A nepomůže jim ani vydírání prostřednictvím médií. A jak to tedy udělat? Stát se má prostě chovat jako majitel a ne jako obchodník. Tedy co nejvýhodněji prodat majetek, který vlastní (dřevo), například v rámci soutěží pracujících s institutem minimálních cen. Kdo by nebyl schopen alespoň minimální cenu za dřevo nabídnout, ani by se nemusel soutěží zúčastňovat. Je věcí Lesů a ministerstva zemědělství, aby byly požadované ceny spočítány tak, aby podnikatelům umožnily žít a státu přinesly vyšší než dosavadní zisk. Vše ostatní by už pak bylo věcí obchodníků, v čemž by stát držel ústa a krok. A příslušnou energii věnoval na správu lesního bohatství – za peníze stržené za prodej dřeva.
Stát má ostatně různé ambice – vláda například schválila plán výstavby přehrad, který sice přímo s výstavbou nepočítá, nicméně k tomu dává prostor. Argumentem je omezení rizik povodní a sucha. Nu, daleko lepší plán by byl, kdyby přijala vláda nějakou strategii na udržení vody v krajině, tedy takzvané zvýšení retenční schopnosti naší rozorané, zmeliorované a chemií zatížené země. Ne že by se už nikdy nesměla nikde žádná přehrada postavit, ale například pro zadržení vody je daleko efektivnější umožnění jejího přirozeného rozlivu v krajině než betonová příčná hráz.
Zemědělci také rokovali, jak a kdy potrestat obchodní řetězce za to, že do ČR dovážejí maso a tím likvidují tuzemské chovy hospodářských zvířat. Z oficiálních statistik ale vyplývá, že maso do ČR vozí úplně jiné firmy – informace o tom budou v pondělí ve zpravodajství Aktuálně.cz. To se bude leckdo divit.
Strategicky nejzajímavější je podle mne nenápadná zpráva na nápadně dobrém serveru Osel.cz, týkající se na současné podmínky superlevné produkce vodíku bez působení vysokých teplot a tlaků. Pokud by byla zbrusu objevená technologii brzy uvedena do praxe, může Evropa i USA na ideu pohonných hmot z obnovitelných zdrojů (biopaliva) rychle zapomenout.
Taky nám tento týden schválil Brusel skoro 100 miliard na rozvoj zemědělství a venkova. Hurá!! Jenom jestli ta schválená struktura programů venkovu pomůže – současná podoba je totiž průsečíkem lobbystických zájmů podnikatelských skupin prosazených ještě za Paroubkovy vlády. Takže se bude muset postupně poněkud změnit. Ale prachy už jsou jistý.

16. 05.

Bacha, jsme introdukovaní!!!!

Petr Havel Přečteno 3033 krát Přidat komentář

Ochránci přírody, ekologové či biozemědělci mi určitě neuvěří, když řeknu, že si opravdu myslím, že je třeba se k přírodě chovat šetrněji než dosud, že je dobré konečně se seriózně zabývat stabilizací vodního režimu (nejen) v naší zemi, že bychom se měli vážně zamyslet nad reálnou spotřebou chemických látek v průmyslových oborech nebo že si nemyslím, že by měl být zcela dominantní dřevinou našich lesů smrk. Asi mi to ani věřit nemohou, protože značná část mých článků a názorů v nich obsažených vyznívá protiochranářsky.
Stejně tomu bude i v tomto výjevu, jakési filipice proti introdukovaným dřevinám. Problém introdukce totiž považuji za modelový příklad paradoxů ochranářských aktivit všeho druhu. Nicméně zůstaňme pro začátek v lese. Nové (a zjevně špatné, protože je jednoznačně těžařsky orientované) vedení státního podniku Lesy České republiky spolu s příslušným novým náměstkem ministra pro lesní a vodní hospodářství by mělo konečně navrhnout jakousi dlouhodobou vizi udržitelného vývoje lesů v ČR, jejíž součástí by také měla být koncepce zalesňování a struktura použitelných takzvaných melioračních a zpevňujících dřevin, lidově a nepřesně řečeno zvyšování podílu listnáčů. A jsme u jádra pudla – ochránci všeho typu jsou proti používání introdukovaných dřevin, v řadě obecních kocepcí tvorby zeleně jsou tyto dřeviny přímo direktivně zakázány, neboť podle ochránců nejde o původní druhy, takže jejich výsadbu není správné kvůli nabourání přirozenosti podporovat. Kámen úrazu ovšem spočívá v tom, že životní prostředí v ČR i v celém vyspělém světě je již natolik introdukováno, že návrat do původního stavu není prakticky možný.
Kdybychom se o to měli snažit, museli bychom z našich lesů škrtnout (nejspíš asi vykácet) všechny javory, některé duby (dub červený), modříny, většinu smrků, vystřílet veškeré muflony, na Šumavě vyhubit motýli bělásky či babočky a podobně. Tím by to ale nekončilo. Zemědělci by museli skončit s pěstováním kukuřice a nebo třeba brambor, protože i tato „tradiční komodita“ byla do ČR introdukována. Málokdo také ví, že v původních porostech na území ČR nebyly téměř zastoupeny ovocné stromy. Ani jabloně, švestky (také takzvané „tradiční ovoce“), hrušky či meruňky nejsou u nás původní, tedy je není správné sázet a sklízet. Také pstruhy (duhové) bychom měli správně dovážet ze zahraničí, protože ani to není původní ryba z našich řek. A kdybychom šli do důsledků, tak bychom se všichni museli odstěhovat někam na jich – my sami (Slované) jsme totiž v českých krajích introdukovaným druhem….
Slovníček:
Introdukce - vědomé nebo nahodilé přenesení živočišného nebo rostlinného druhu do oblasti, kde nebyl původně rozšířen s cílem zachovat jej tam trvale v přírodě nebo v chovu.

07. 05.

Mýty – tentokrát o holubech

Petr Havel Přečteno 4823 krát Přidat komentář

Dieteticky vynikající maso, jestřábí zrak, prevence proti expanzi plevelů – to je jen základní výčet přínosů holuba pro člověka a životní prostředí. Přesto je v současné době holub zejména ve městech symbolem nežádoucího tvora téměř na úrovni krys či potkanů. Přitom si ještě nedávno lidé zejména poštovních holubů velmi vážili – a například i do někdejší Československé lidové armády rukovali ještě do počátku 70. let ročně dva branci jako oficiální armádní poštovní holubáři.
Málokdo přitom ví, že holub má z býložravých ptáků patrně nejlepší zrak, prakticky na úrovni orlů, jestřábů či ostřížů. Z výšky jednoho kilometru dohlédne holub do vzdálenosti 80 kilometrů. Setkáme-li se tedy třeba u Litoměřic s hejnem holubů na poli, nejsou to zdaleka jen místní ptáci, ale hlavně holubi z Prahy, kteří reagují například na tamější sklizeň a tedy možnost potravy. Vynikající zrak a orientaci holubů si uvědomovali již staří Egypťané, kteří je jako první začali používat jako doručovatele poštovních zpráv. Doručovatelská schopnost holubů sehrála také klíčovou roli v případě invaze do Normandie, kdy zejména francouzské hnutí odporu informovalo prostřednictvím holubů spojence o postavení německých vojsk. Základním principem doručování je přitom stoprocentní úspěšnost těchto ptáků nalézt svůj domov, a to na vzdálenost stovek kilometrů. Délka tras holubích závodů v současné době se pohybuje od 800 do 2 000 kilometrů, z počátku minulého století je však znám případ trasy Indie – Anglie, kterou vypuštění „pošťáci“ úspěšně absolvovali. Mýtem je ale názor, že holub trefí, kamkoli je vypuštěn. Holub prostě trefí jenom domů, to znamená, že k doručení třeba nějakého osobního vzkazu příslušné osobě je třeba holuba z místa doručení nejprve odvézt, v zásadě kamkoli, a poté na původní místo vzkaz poslat.
Divocí holubi představovali a ještě představují v přírodě jeden z důležitých faktorů prevence šíření polních plevelů. I když sice nepohrdnou ani semeny ušlechtilých průmyslových plodin, daleko raději mají ale semena plevelů a trav. Holubi na poli tedy nejsou škodnou, spíše naopak. Mýtem je i obraz holuba plundrujícího střechy domů. Zejména v dělených střechách (tašky, došky, eternit) naopak holubi brání rozhrabáváním země ve spárech mezi jednotlivými díly střech expanzi mechů a lišejníků, které takové střechy dokáží zhruba v průběhu 15 let výrazně poškodit. Holubi tedy vlastně životnost střech prodlužují. Do třetice patrně největším mýtem je holub jako přenašeč chorob a semeniště různých parazitů. Zcela oficiálně se například na internetu dočteme, že se „na těle holubů, v jejich hnízdech a trusu se vyskytuje dohromady zhruba 100 různých původců nemocí (viry, plísně, bakterie, mikroorganismy podobné bakteriím) a parazitů (prvoci,červi). Za nejznámějšího parazita je považován Klíšťák holubí (Argus reflexus), jehož úkryty se nachází v blízkosti holubích hnízd. Při hledání potravy se tito, převážně v noci aktivní živočichové sající krev, stěhují ne zřídka z míst, kde holubi sídlí a dostávají se tak do obytných místností a štípají spící lidi“. Tolik virtuální informatika. Jenže reálně je zmíněný klíšťák velmi vzácný a řada chovatelů holubů se s ním nikdy fyzicky nesetkala. Další skutečností je, že se stejnými parazity jako u holubů se můžeme setkat na tělech jakýchkoli volně žijících živočichů. Podstatnou informací v této souvislosti je, že žádná z možných holubích chorob není na člověka přenosná. Navíc nemocný holub obvykle, zejména v Praze, nepřežije ani den a noc, protože se stane kořistí jiných přirozených predátorů, kterých je zejména v městech celá řada.
Dva negativní rysy ale existence holubů má – vyzobávání omítek obsahující vápník (doplňují si tím tento minerál do organismu) a trus, který je ve městech častou „ozdobou“ cenných historických památek. Právě četná existence trusu byla a je nosným prvkem protiholubích kampaní, v nichž se ovšem drtivá většina negativ výrazně zveličuje. Mimochodem – holubí trus je v praxi velmi dobrým hnojivem zejména pro okrasné květiny na zahrádkách a v zemích, kde existuje průmyslová produkce holubů na maso, je prodej trusu součástí ekonomiky velkých holubích chovů. Určitá regulace stavů divokých holubů ve městech je ale patrně vhodná – jednou z možných prevencí je přitom zvýšená odpovědnost majitelů domů v zabezpečení půdních prostorů, kde nachází tito ptáci nezřídka svá útočiště. Pokud se týká alergie na holubí peří, ta je v zásadě srovnatelná s jakýmkoli jiným ptákem. Určitým vodítkem je přitom barva holuba. Alergii totiž může způsobit otěr takzvaného perního pudru, který se nachází především na tmavých, černých pruzích v opeření.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy