Tunel na zemědělskou půdu

Návrh novely zákona o prodeji státní půdy, jejíž cílem je deklarované zamezení spekulacím při nákupech pozemků (ačkoli podmínky prodeje a ceny státní půdy a nakládání s ní by bylo třeba změnit v daleko zásadnějších bodech), jsem v minulosti kritizoval již několikrát. Většinou z pozice dotčených zemědělců, kterým stávající podoba zákona neumožňuje koupit si půdu, na které léta hospodaří, a naopak evropské zákony je zavazují k tomu, že výměru a strukturu půdy musí kvůli dotacím v rámci pětiletých závazků udržet. A že tedy není divu, když o státem prodávanou půdu usilují všemi prostředky, byť na hranici (ale ne za hranicí) zákona.
Jak se ale zdá, je tohle populistickým poslancům „v čele s ministrem zemědělství“, jak hrdě hlásá mluvčí Gandalovičova ministerstva, naprosto ukradené. Obecně liberální přístup typu „je jedno, kdo tu půdu koupí, hlavně když tržně zaplatí“, skutečně také obecně platí. Jenže je tu několik maličkostí.
Za prvé jsou zamýšlené kauce nově skládané zájemci o státní půdu diskriminující vůči zejména malým zemědělcům, ale i zemědělcům obecně. Jejich provozní kapitál v konkurenci s nezemědělci je evidentně menší, byť se nedá říci, že by zemědělci právě v příhraničních oblastech, kde takzvaný "spekulativní nákup pozemků" nejčastěji probíhá, byli chudí. Svůj majetek mají ale hlavně v nemovitostech, zvířatech, v zasetých hospodářských rostlinách. Skrytá diskriminace chudších je taky v přímém rozporu s deklarovanou vládní podporou drobného a středního podnikání, což je až na výjimky v praxi drtivá většina našich zemědělců. Ale budiž, sliby – chyby.
Daleko důležitější je jiná past, kterou lze nazvat „tunelem na zemědělskou půdu“. Uvedený tunel je skryt v principu, který říká, že pokud vítěz výběrového řízení na prodej státní půdy odstoupí, stát už nebude oslovovat další zájemce v pořadí podle výše nabízených cen za prodávané pozemky, „a prodej ukončí“. Podle odůvodnění je „cílem je zabránit tomu, aby smluvení uchazeči v pořadí podle nabídnutých cen spekulativně stahovali své nabídky a aby stát nemusel prodávat půdu za nevýhodnou cenu zájemcům s nízkou nabídkou“.
Praxe bude ale podle všeho jiná. Neuspějí-li zemědělci ve výběrovém řízení, nemohou již následně uplatňovat jakékoli zákonné přednosti, což fakticky znamená, že se k nezískané půdě již patrně v budoucnosti nedostanou. Jinými slovy, dostanou se k ní nezemědělci. Ti mohou teoreticky pronajmout nabytou půdu i nadále tam hospodařícím farmářům, ale nikdo je k tomu nemůže nutit. Není asi odhadnutelné, kolik nezemědělců zemědělcům půdu pronajme – logické by ale bylo to, že se tak příliš často dít nebude. V celém vyspělém světě stoupá tlak na využití, a tedy získání půdy k nezemědělským účelům. Lidstvo se množí, lidé nechtějí bydlet v panelácích, ale ve svém domku, staví se různé sítě, budují penziony. Pro rozvoj venkova by to možná nakonec mohlo být i přínosem, je ale otázkou, zda je nutné „civilizovat“ krajinu tam, kde ještě zbývá trochu skutečné přírody. A kromě toho bude ČR, a právě k zemědělským či enviromentálním účelům, zemědělskou půdu v budoucnosti potřebovat.
Místy nesmyslně zelenající Evropa tlačí na zvyšování produkce biomasy a obnovitelných zdrojů energie a globálně stoupá poptávka po zemědělských surovinách. Specificky v ČR je problémem mrtvá půda v krajině zvyšující rizika povodní a such a je jí tedy třeba postupně „restartovat“, abych použil moderní pojem. Stavební parcely všeho typu ale mají k možnosti restartování půdy opravdu dost daleko.
Lze tedy shrnout, že pokud novela projde legislativním procesem, budou její důsledky zhruba následující: Část hospodařících zemědělců přijde o půdu a o dotace (se zpětnou pětiletou splatností). Výrazně se zlepší podmínky pro kapitálově silné, především nezemědělské subjekty. Z části prodané zemědělské půdy se stanou parcely. ČR nebude schopná ještě více než dosud dostát svým závazkům ohledně obnovitelných zdrojů energie. Omezí se produkční i mimoprodukční potenciál tuzemského zemědělství. Stojí to za to?

Škrty, škrty, škrtičky……

Ačkoli by to zrovna ode mne možná leckdo nečekal, musím zcela upřímně konstatovat, že záměr Bruselu seškrtat dotace velkým zemědělským podnikům, což se ze všech členských zemí týká především ČR, je nejen velký podraz, ale především neúměrný zásah do podmínek podnikatelského prostředí, který má vpravdě diskriminační charakter.

Více »

Řízky v ohrožení?

Tak tu zase máme hrozbu zemědělských demonstrací, tentokrát za zlepšení podmínek pro tuzemské chovatele prasat. Konkrétně jde o to vyrazit z ministerstva zemědělství na podporu producentů prasat miliardu korun.

Více »

Co je to máslo

Vzhledem k rostoucím cenám másla na pultech obchodů lze zcela jistě čekat pragmatickou reakci některých výrobců i obchodníků, která je známá u vzájemně zaměnitelných či nahraditelných potravinářských výrobků z minulosti – totiž pod rouškou másla prodávat produkty, které ve skutečnosti máslem nejsou. Obvyklou metodou je přitom nahrazení části mléčného tuku rostlinnou složkou, která je levnější – výsledné „máslo“ je pak také levnější. A tudíž se lépe prodává.
Spotřebitelé by proto měli vědět, že pokud je nějaký výrobek označen jako MÁSLO, může jít buď o takzvané poloviční máslo s obsahem tuku nad 40 procent, tříčtvrteční máslo s minimálním obsahem tuku 75 procent a konečně skutečné MÁSLO, které musí mít obsah tuku 82 procent a více. Právě toto je skutečné a opravdové MÁSLO. Stejně tak je dobré uvědomit si, že pod označením ČERSTVÉ MÁSLO je možné prodávat pouze výrobky, které mají maximální spotřebu 20 dnů od data výroby. Do třetice je vhodné vzít si na nákupy dobré brýle, neboť je dobré vedle obsahu tuku sledovat také hmotnost výrobků. Standardní máslo se prodává v balení po 250 gramech, na trhu jsou ale také másla v balení 200 gramů, tedy lehčí a – levnější.
Jinak lze snad připomenout, že výrobky neoznačené jako máslo (například známá Zlatá Haná) másly skutečně také nejsou. Na rozdíl od různých margarínů lze máslo poznat i tak, že se špatně roztírá a že by mělo mít krémově bílou, ne však žlutou či nažloutlou barvu.

Dvě (možná) dobré zprávy

V agropotravinářské oblasti to poslední dobou docela vře, zejména kolem současného a budoucího vývoje cen potravin. Do hry se už vložil dokonce antimonopolní úřad i ministr zemědělství – se stejným cílem: Umravnit cenami rozvášněné zemědělce a potravináře a v případě ministra přímo mlékárny. Snad to bude mít úspěch – modelový střet na jihu Čech skončil oficiálně smírem. Největší tuzemská mlékárna MADETA svým dodavatelům za mléko připlatí a oni jej na oplátku nebudou za výhodnější ceny vyvážet do Německa. To by mohla být první dobrá zpráva, neboť stabilizace dodavatelsko-odběratelských vztahů by byla velmi žádoucí. Zvláště, když se další růst cen mléka v zahraničí nedá očekávat. Světové ceny již klesají, EU navýší v příštím roce kvóty na výrobu mléka a tedy tak klesnou i v Evropě. Export suroviny již pak nemusí být tak výhodný, i když ceny v Německu asi ještě nějakou dobu o něco vyšší než u nás budou.
Jenže všechno má své ALE. Podle MADETY se musí vyšší platby za mléko projevit mimo jiné v cenách másla, které by mohlo stát až 50 korun. Nu, to by opravdu stát mohlo, otázkou je, kdo si takové máslo koupí, zvlášť, když jej jiné mlékárny umí udělat podstatně levněji – třeba i proto, že za mléko v blízkosti německých hranic je nutné zaplatit více než třeba v blízkosti hranic polských. Katastrofický scénář vycházející z modelově uzavřeného smíru by tak mohl dopadnout také tak, že pozitivně profláknuté jihočeské máslo bude neprodejné a zemědělci budou dál vyvážet surovinu do zahraničí, protože MADETA nebude díky propadu odbytu másla potřebovat současné množství mléčné suroviny.
Druhá relativně dobrá zpráva se týká přijatého znění novely zákona o lécích. Také v tomto případě došlo ke smíru, a to mezi chovateli hospodářských zvířat, kteří požadovali významnou liberalizaci prodeje veterinárních přípravků, a Komorou veterinárních lékařů, která naopak chtěla mít co nejširší spektrum léků pro zvířata pod svou kontrolou. Nakonec parlament přijal kompromisní pozměňovací návrh šéfa zemědělského výboru Jiřího Papeže, který v zásadě vychází vstříc chovatelům, nicméně veterinární přípravky na bázi antibiotik či hormonů pod kontrolou veterinářů ponechává. Jde o téměř optimální variantu, kterou média díky odbornosti celé problematiky prakticky nekomentovala, ač jde v případě antibiotik a hormonů v důsledku o lidské zdraví. Totální vyjmutí antibiotik z veterinární kontroly by totiž mohlo vést k nárůstu odolnosti lidí proti některým typům léků.
I zmíněný kompromisní návrh má ale své ALE. Chybí v něm například jasná specifikace odpovědnosti distributorů léčiv, jimž se nově přidávají kompetence při jejich uvádění na trh nebo odpovědnosti chovatelů, kteří mohou více než dosud některé veterinární přípravky sami aplikovat. To lze nicméně ještě „dopilovat“. Spíš bude zajímavé sledovat, zda chovatelé na veterinárních přípravcích opravdu ušetří, což je jeden ze záměrů lékové novely. Veterinární lobby je mocná, důkazem budiž i podezřele dobře načasovaná informace o objevu lidských antibiotik v chovech drůbeže ve východních Čechách, jako z udělání zrovna v době, kdy se o rizicích antibiotik v souvislosti s novelou zákona o lécích v parlamentu diskutovalo.