Petr Havel

28. 10.

Argumenty z praxe ve prospěch prodeje státního dřeva „při pni“ přibývají

Petr Havel Přečteno 5247 krát

Upřímně řečeno se nelze odpůrcům prodeje dřeva ze státního podniku Lesy České republiky (LČR) prostřednictvím lesnických firem (takzvaná lokalita P) vlastně divit. Tento model prodeje dřeva, kdy se stát jakoby vzdává zisků z prodeje dřeva ve prospěch komerčního sektoru, není zas tak obvyklý, a přestože jej některé země, jako Francie, Švédsko, částečně Rakousko a Slovensko také uplatňují, většinou si stát prodává své dřevo sám. Nejen stát, ale obecně vlastník porostů, nejen soukromník, ale i třeba obce. Logická jednoduchá otázka tedy zní: Když to jde jinde, proč se tomu brání LČR? A proč je právě v LČR prodej dřeva při pařezu (P) tak výhodný?
I základní odpověď je celkem jednoduchá: Protože pozice LČR je oproti všem vlastníkům úplně jiná a fakticky jedinečná. To ale jistě odpůrcům prodeje dřeva prostřednictvím firem nestačí a nějaký systémový materiál shrnující zásadní odlišnost situace v LČR od jakéhokoli jiného vlastníka neexistuje. To ovšem poskytuje prostor pro ekonomické a lobistické konstrukce všeho druhu, aniž by byly vzaty v úvahu údaje o tom, proč je to jinde jinak a jaké jsou také skutečné výsledky prodejů dřeva v režii vlastníků, v terminologii tendrů LČR „na odvozním místě“.
Následující řádky si nečiní ambici zmiňované odlišnosti a výsledky „OM“ u jiných vlastníků skutečně systémově shrnout, což by ale jinak bylo opravdu třeba. Ambici upozornit na některé zcela opomíjené souvislosti ale mají.
Nejprve sonda do historie, kde jsou kořeny současného stavu a prvotní důvody pro prodej dřeva na „P“. Jde v zásadě o dva, téměř půlstoletím od sebe oddělené kroky. Tím prvním jsou Benešovy dekrety, kterými byl zestátněn, zejména v pohraničí, majetek vysídlených Němců, a díky tomu se vytvořila v Evropě ojedinělá, dominantní pozice státu ve vlastnictví lesů na svém území. Druhým krokem v roce 1992 byl proces odstátnění státních lesů, kdy byl současný podnik LČR zbaven veškerého zázemí umožňující těžbu, dopravu či prodej dřeva a byla mu ponechána v zásadě jen role správce lesních porostů. Na rozdíl od jiných státních lesů tak LČR na jednu stranu disponují obrovským majetkem, na druhou stranu nemají technologie a v řadě případů ani odbornou způsobilost tento majetek optimálně zhodnotit. Osobně si přitom myslím, že je to dobře. Stát by se měl skutečně starat o veřejně prospěšné funkce lesů, udržovat a zlepšovat strukturu tohoto majetku pro příští generace a určitou výhodou současného stavu je, že vlastnictví státních lesů je koncentrované a v takovém případě lze veřejný zájem systémověji naplňovat. Podnikat v lesích, i těch státních, mají pak podnikatelé.
Zpět ale ke kardinální otázce, proč také jiní vlastníci lesních porostů neprodávají „své“ dřevo prostřednictvím „cizích“ podnikatelů. Jako vlastník bývají LČR srovnávány s Vojenskými lesy (jde také o státní podnik) a obecními lesy (SVOL – Svaz vlastníků obecních lesů) a obě tyto organizace prodávají dřevo ve vlastní režii, na onom odvozním místě. K tomu lze ovšem poznamenat, že Vojenské lesy ani jinak než na odvozním místě prodávat dřevo nemohou, neboť hospodaří ve vojenských újezdech, v nichž vzhledem k různým vojenským akcím nemají lesnické firmy on-line přístup do lesa, což je základní předpoklad pro těžby typu „P.“ Pokud se týká obecních lesů, pak v jejich případě nelze ani náhodou dedukovat, že prodej dřeva na odvozním místě (ve vlastní režii) je ekonomicky tak výhodný, jak se to obvykle prezentuje. Samozřejmě záleží na místní kvalitě a struktuře porostů, a určitě i na kvalitě managementu, který má těžbu dřeva z obecních lesů a jeho prodej na starosti. Nepříliš známou informací v této souvislosti je, že řada obecních lesů prodávající dřevo na odvozním místě zkrachovala (například Beroun nebo Kroměříž) a původně vlastní lesy již prodala dalším zájemcům. Na řadě lokalit byly a jsou obecní lesy nabízeny k prodeji samotným LČR. Nelze tedy bagatelizovat, nicméně je jistě pravdou, že plochou menší majetek se dá určitě lépe při dobrém hospodaření „ohlídat“ a dosahovat na něm lepších hospodářských výsledků na OM. Ale neplatí to stoprocentně.
Pojďme ale do zahraničí. Již bylo řečeno, že není mnoho zemí, kde se prodává státní dřevo při pni. To má ale minimálně tři zásadní důvody. V prvé řadě je vlastnictví státu všude o poznání menší, než je tomu v ČR, a proto je možné na menším území dřevo při prodeji optimálně zatřizovat a tedy zhodnocovat. V druhé řadě je alespoň nějaká část činností státních lesů v zemích EU dotována, což vylepšuje jejich hospodářský výsledek. Korektně je třeba říci, že prostředky z EU čerpají i LČR, ne však na svou základní činnost, ale na jednotlivé projekty ve veřejném zájmu, z nichž jim nejen nic nezbude, ale ještě se podílejí na spolufinancování těchto projektů. Do třetice nebylo žádným evropským státním lesům zprivatizováno jejich zázemí a technologie takovým způsobem, jako v ČR, takže disponují technikou a lidmi „z vlastních zdrojů“ a nemusí si na veškeré služby najímat privátní firmy.
A jak je to s dalšími argumenty z praxe? Ačkoli jsou již známy výsledky vyhodnocení dvou různých způsobů prodeje dřeva (P a OM) za loňský rok, nikdo je zatím prakticky neprezentoval. Což je škoda, protože loňský rok ještě ve větší míře potvrdil podobné vyhodnocení za rok 2008, kdy odborná komise ministerstva zemědělství konstatovala, že na prodeji dřeva „při pni“ by v roce 2008 vydělaly LČR (potažmo stát) o 592,4 milionu korun více než při prodeji tohoto dřeva na odvozním místě, tedy ve vlastní režii. Výsledky vyhodnocení roku 2008 byly široce kritizovány s tím, že byly zmanipulovány a že nešlo o standardní rok, neboť do bilance roku 2008 zasáhly významně kalamitní těžby po větrných vichřicích. V loňském roce ale nadstandardní kalamity nebyly, přesto byla prokázána výhodnost prodeje dřeva na „P“ jako ještě výhodnější a LČR a stát by vydělaly o 613,3 milionu korun více. Pokud se týká manipulací, pak je vhodné připomenout, že v celkem osmičlenné hodnotitelské komisi měli převahu podnikatelé, samotné LČR v ní měly dva zástupce a nemohly tak tedy výsledky vyhodnocení ve prospěch své argumentace pro „P“ zásadně ovlivnit.
Další argument pro výhodnost „P“ podle všeho přinesou i nabídky podnikatelů v rámci tendrů na práce pro LČR v příštím roce. Obálky s nabídkami začaly LČR otevírat tento čtvrtek a podle dosavadních signálů se zdá, že LČR prodají přes firmy své dřevo velmi dobře. Netřeba připomínat, že všechny jednoroční tendry počítají s prodejem dřeva typu „P“.
Na závěr snad jen úvaha na principu zdravého selského rozumu. Dokáží-li komerční firmy díky na konečném výsledku zainteresovaných lidí dřevo od LČR lépe zatřídit do sortimentů a tedy lépe zhodnotit, mohou pak za dřevo nabídnout LČR vyšší ceny, než by tomu bylo v případě, kdy zaměstnanci LČR zatřizují ve vlastní režii prodávané dřevo hůže a tedy jej méně zhodnotí. Je to tak strašně nepochopitelné?

22. 10.

Opět o byrokracii v zemědělství

Petr Havel Přečteno 3447 krát

Před časem (26.1. 2010) jsem na tomto blogu uvedl přepis fiktivního příběhu zemědělce o tom, jaké překážky klade evropská legislativa a její specifická odnož tuzemská legislativa v zemědělství občanům, kteří se třeba i pro potěšení rozhodnou chovat jednu nebo dvě kozy. Pokud jsem zaznamenal z reakcí, měl tento (ne můj) článek velký úspěch. Mým cílem bylo ale zejména přiblížit laické veřejnosti prostředí, ve kterém se naši zemědělci pohybují. Dnes zveřejnila Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) kandidáty na letos prvně udělovaný titul „Byrokrat roku“ se stručným popisem povinnosti, které kandidující instituce po podnikatelích v zemědělství požadují. Myslím, že je to docela dobrý další obrázek o tom, co vše se musí, i když se to nemusí. Níže proto bez jakéhokoli zásahu do textu ASZ uvádím „TOP 10“ byrokratických opatření z mnoha tisíců, které se do „finále“ soutěže Byrokrat roku dostaly.

Povinnost projednat s obecními úřady a chovateli včel do okruhu nejméně 5 km od pozemku, na kterém bude aplikován přípravek chemické ochrany označený jako nebezpečný pro včely. S tímto požadavkem, který prostě prakticky mnohde dodržet nejde, však jen tak nic nehne. Přestože sami úředníci na jednáních v antibyrokratické komisi již před dvěma lety písemně přiznali, že tato povinnost v rostlinolékařském zákoně nemá žádný praktický význam pro ochranu včel, pročež nemůže nic změnit na volném pohybu těchto užitečných tvorečků, objevila se v letošní novele zákona snaha naopak o zpřísnění tohoto požadavku. Navržena byla totiž nová lhůta, během které by včelaři i obecní úřady měly být o plánované aplikaci zpraveni minimálně dva dny předtím, než se vyrazí na pole s postřikovačem. Alibistické setrvávání na tomto absurdním požadavku zajistil nominaci do této soutěže Státní rostlinolékařské správě.

Prohlášení provozovatele krmivářského podniku - v podstatě každý zemědělec, ať už vlastně produkuje cokoli, musel před časem vyplnit a odeslat formulář a přísežně prohlásit, že ve svém podnikání dodržuje hygienu krmiv. Místo, kam bychom nejspíš dospěli, pokud bychom se měli vydat cestou písemných závazků, že dodržujeme to, co je již zákonnou povinností, nelze snad ani ze slušnosti raději uvést. Formuláře od všech zemědělců nyní již dva roky bezpečně tlí v šanonech Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, který tuto pro praxi „přínosnou“ věc administruje.

Statistická šetření AGC – také jste zaznamenali stále obsáhlejší dotazníky, které se objevují čím dál častěji v poštovních schránkách zemědělců nebo jste byli dokonce poctěni přímou návštěvu vlezlých úředníků, kteří nejlépe v sobotu přicházejí zjišťovat kolik máte hektarů, od kdy podnikáte a další údaje, ježto jsou k dispozici v několika dalších státem vedených registrech? O nezbytnosti a přínosech tohoto úředního konání asi bude skálopevně přesvědčen Český statistický úřad, neboť tato šetření v různých obměnách páchá několikrát do roka.

Předkládání ověřených výpisů z obchodního rejstříku nebo osvědčení zemědělských podnikatelů jsou nadále součástí povinných příloh v tzv. národních dotacích, které vyhlašuje Ministerstvo zemědělství. Přestože již na detašovaných pracovištích MZe (na Agenturách pro zemědělství a venkov- AZV) existuje možnost ověřit pravost podpisu na žádosti o dotaci pověřenými pracovníky AZV a navzdory oprávněnému předpokladu, že Mze by z titulu své kompetence mělo mít ten nejlepší přehled o zemědělských subjektech, nelogicky stále trvá na předkládání těchto základních právních dokumentů. Tato opravdu flagrantní byrokracie jde jednoznačně k tíži Ministerstva zemědělství.

Požadavek posílat měsíční hlášení o dodávkách mléka jeho producentem i odběratelem, přestože evropská legislativa požaduje pouze jedno jediné – roční hlášení. Pěkně po česku si toto opatření vyložil Státní zemědělský a intervenční fond, který každoročně hezky zaplní své úřední poličky nikoli jednou bumážkou, ale pro jistotu hned třinácti. Tuto milou podporu papírenskému průmyslu patří ocenit, což?

Na požadavek evidovat byť jediné zvíře na farmě, vést pro něj stájový deník, mít zaevidované číslo a v mapě řádně označené místo hospodářství, jsme si tak nějak holt již zvykli. Na nesmyslnou a nákladnou povinnost elektronickým čipem identifikovat i jatečná jehňata nebo kůzlata, která jsou převážena na jatka do jiného státu, si ale zvyknout nejde. Rovněž si nechceme zvykat na přetrvávající povinnost označit skot nejpozději do 72 hodin po narození, pokud Brusel umožňuje, aby členské státy, tedy i Česká republika, stanovily lhůtu až 21 dní. Zcela po zásluze proto byla do této soutěže zařazena Česká plemenářská inspekce, která tyto povinnosti administruje.

Provádění každoroční kontroly výměry vinic za účelem výpočtu nároku v rámci podpory na restrukturalizaci vinic ačkoli jsou plochy vinohradů již mnohokrát změřeny a nové mohou vznikat jen omezeně, neodradí to pracovníky SZIFu, aby je nepřijeli zkontrolovat znovu. Zřejmě však na své kontrolní výjezdy nebo na moderní GPS úředníci spotřebovali všechny peníze, neboť pěstitelům s největší pravděpodobností nakonec na účet nedojde z této dotace ani koruna… Tato perlička je opět v dispozici Státního zemědělského a intervenčního fondu.

České výklady evropských veterinárních a hygienických podmínek, které představují investiční a jiné náklady, což jsou ve finále reálné překážky bránící většímu rozvoji minizpracoven vlastní produkce a lokálních trhů. Tuto dlouhodobě sedláky velmi kritizovanou oblast, ve které se zejména rodinné farmy musí složitě probojovávat k tomu, aby mohly svou produkci v malém zpracovávat a prodávat na svých dvorech má v kompetenci Státní veterinární správa.

Oznamovací povinnosti pro pěstitele máku jsou extra třídou nanicovatých administrativních požadavků. Pěstitele, který, při svém jarním nicnedělání nestihl nahlásit osetou výměru mákem a spolu s asi tak deseti dalšími obligátními údaji o své farmě referoval celnímu úřadu o den později, čeká zcela po zásluze správní řízení a pokuta. Pikantní je pak ničím nezdůvodněná a nezdůvodnitelná povinnost 5 dní před sklizní dopředu úředníkům nahlásit tzv. zneškodnění této nebezpečné byliny (zvláště pak, pokud si člověk vzpomene na kontroly, které mnohé úřady provádějí neohlášené nebo jen se lhůtou v řádu několika málo hodin). Zdá se, že na Celním úřadě, který v těchto záležitostech úřaduje, nejsou ke zrušení jen tyto povinnosti…

Černým koněm soutěže se ovšem možná stane opatření povinného doprovodu ke každé návštěvě budovy Ministerstva zemědělství v Praze na Těšnově. Svéprávní hosté, kteří navštíví jimi z daní placenou veřejnou instituci, se po ministerských chodbách nesmějí sami pohybovat a při cestě za vyřízením své záležitosti musí mít - tam i zpět speciální úřední doprovod. Možná je to způsobeno obavou, že by se neznalý venkovan ztratil v bludišti kanceláří. Podstatné ale je, že jde o plýtvání časem úředníků, kteří musí svou kvalifikovanou práci mnohokrát během pracovní doby přerušovat o tato nedůstojná pochodová cvičení na chodbách. Toto opatření, na kterém se v budově Mze sveřepě lpí již celou řadu let, je bezpochyby plně v rukou ministra zemědělství. Divokou kartu do soutěže proto obdrželo Ministerstvo zemědělství.

20. 10.

Levný chléb je dědictvím minulosti

Petr Havel Přečteno 10751 krát

Přestože díky růstu výdajů domácností zejména na bydlení klesá každoročně podíl těchto výdajů za nákup potravin, patří diskuse o zlevnění nebo zdražení potravin mezi spolehlivé tahouny mediálních témat zejména ke konci kalendářního roku. Každoročním evergreenem jsou pak ceny pečiva a chleba vycházející z dat o sklizni v ČR, EU či ve světě.
Vazba cen pekárenského zboží na úrodu obilí je však už mnoho let překonaná a stejně tak je překonaná teze, podle které musí být pečivo a chléb jako zboží každodenní spotřeby superlevnými potravinářskými výrobky. Tyto teze jsou bohužel neustále živeny i ze strany prodejců potravin, pro které jsou levné pekárenské výrobky vhodným lákadlem k nákupu dalšího spektra výrobků právě v jejich prodejnách, lákadlem sázející na naplnění latinského sloganu „panem et circenses“ (chléb a hry), který tak dobře dokázal uchopit předlistopadový režim. Dnes je ale situace jiná, ceny základních potravin nedotuje stát a jejich výrobci proto musí při jejich produkci vytvořit alespoň minimální zisk, jinak skončí v propadlišti ekonomických dějin.
Abych to ale příliš neokecával – nejen kvůli letošnímu růstu cen obilí, nejen kvůli předpokládanému růstu cen energií a nejen proto, že pekárenský svaz na letošních „Dnech chleba“ apeloval na prodejce potravin i na spotřebitele, že by měli respektovat růst nákladů na produkci „pekařiny“ - si již řadu let myslím, že ceny chleba jsou v ČR podhodnocené se všemi z toho plynoucími negativními důsledky pro pekárenský obor a nakonec i pro onoho spotřebitele, v jehož údajném zájmu je tlačit ceny těchto výrobků na co nejnižší úroveň. Léta kumulované problémy z toho vyplývající se totiž již začínají projevovat a měli bychom je minimálně brát v úvahu.
V prvé řadě jde o akutní nedostatek finančních zdrojů na investice do nových technologií a tedy plíživý pokles konkurenceschopnosti tuzemských pekárenských podniků. To vede k šetření, občas i za každou cenu, jehož projevem jsou mimo jiné levnější technologie výroby chleba s tím, že výsledkem může být i jeho nižší kvalita. V tom je ovšem na vině i sám spotřebitel, který vyžaduje „měkký chléb“, fakticky ale chléb s méně propečenou kůrkou, která jej chrání před vnějšími vlivy a ve výsledku má tak „měkký chléb“ kratší dobu životnosti. Šetření se ale projevuje i jinak – v pekárenském oboru jsou ze všech potravinářských oborů nejnižší mzdy, takže není motivace v tomto oboru pracovat. To vede k problémům příslušného učňovského školství a rostoucímu riziku méně kvalifikované pracovní síly.
K tomu je třeba podotknout, že právě pekárenství patří i při současné unifikaci potravin v celém světě mezi obory, v nichž si domácí potravinářská produkce udržuje velmi významnou identitu. S výrobky typu chléb Šumava, makové buchtičky, koblihy a řadou dalších se kromě úzce vyhraněného středoevropského prostoru nesetkáte nikde na světě a unikátní nabídka pekařiny v ČR a blízkém okolí tak přirozeně tvoří podstatnou součást identity ČR v gastronomii a kulinářství. Specifika nabídky potravin jsou přitom také významným faktorem turistického ruchu – byť v našich podmínkách jde hlavně o pivo, nazývané také tekutým chlebem. Neměli bychom ale likvidovat obdobné historické tradice výroby chleba tuhého.
Měli bychom být prostě na svůj chléb trochu víc hrdí než jsme. Současný vztah k němu je ale tristní – jestli je nějaká potravina často jako nepotřebná odhazovaná do kontejnerů a odpadkových košů, je to zejména chléb a pečivo. Velmi nízká cena těchto výrobků tak ve svých důsledcích vede k plýtvání, a i z tohoto pohledu se zdá, že by jejich zdražení málokoho poškodilo – spíše by vedlo k obezřetnějším nákupům optimálního množství pekárenských výrobků. A k jejich vyššímu kreditu – a také kvalitě. Toho ale nelze dosáhnout prostřednictvím supernízkých cen.

Archiv článků: říjen 2010

Argumenty z praxe ve prospěch prodeje státního dřeva „při pni“ přibývají

Opět o byrokracii v zemědělství

Levný chléb je dědictvím minulosti

Blogeři abecedně