Petr Havel

23. 03.

Nekritický obdiv k farmářským trhům nahrává možným spekulacím

Petr Havel Přečteno 4010 krát

Po úspěšné loňské, po dlouhé době první systémovější tuzemské „sezóně farmářských trhů“ startuje letos sezóna druhá, která má předpoklady stát se ještě úspěšnější. Spotřebitelé, ale i politici si farmářská tržiště zamilovali a to je dobře, protože trhy s potravinami a zemědělskými produkty jsou tradiční ve všech, nejen vyspělých zemích. ČR tento návrat k tradici určitě potřebovala, i proto, že farmářské trhy mohou napomoci propagaci tuzemské produkce a regionálních specialit, které díky nižšímu objemu výroby nemohou tvořit součást nabídky maloobchodních sítí. Spotřebitel má prostě další alternativu a alternativ není nikdy dost.
Jenže ne všechno s farmářskými trhy je v pořádku. Vlastně skoro nic. Přestože je spotřebitelům vkládáno do myslí přesvědčení, že jde o pomalu nejkvalitnější potravinářské výrobky na tuzemském trhu, nelze fakticky toto tvrzení dokázat. Na rozdíl od klasických prodejních míst nejsou totiž, jak jsem si ověřil, farmářská tržiště prakticky vůbec dozorovými orgány kontrolována. Zejména prodej masných výrobků či obecně živočišné produkce stojí na farmářských tržištích fakticky mimo zákon. Podle něj například musí maso uváděné do oběhu a výrobky z něj pocházet ze schválených jatek nebo ze schválené výrobny opatřené identifikačním číslem. To není totéž jako IČO podnikatele, který na trhu prodává. V praxi se na tržištích prodávají ale spíše výrobky z domácích porážek, jenže produkty z domácích porážek jsou určeny jen pro potřebu chovatele, ne pro volný prodej. Tržiště také nejsou, až na výjimky, jako je pražská holešovická tržnice, součástí seznamu oficiálních tržišť. A pokud se týká podmínek prodeje, pak musí být masné výrobky tepelně opracované (tedy všechny domácí klobásy, špekáčky, salámy atd.) skladovány před prodejem v teplotě do 5 stupňů, což zejména v letních měsících není možné na tržištích dodržet ani náhodou.
Mnohé zboží je anonymní, spotřebitel ale pozitivně reaguje na přídavná jména typu „domácí“, „selský“, „farmářský“, „babiččin“, „dědečkův“ a podobně. To je v pořádku, pokud je to opravdu výrobek malého podnikatele a má to své oprávnění, když surovina pro jeho výrobu pochází z tuzemska. Jenže je tomu opravdu tak?
Na tržištích se již v současné době nabízí „čerstvá zelenina“, bohužel je třeba konstatovat, že zima skončila teprve před pár dny a tuzemští producenti zeleniny či ovoce ještě nemohli stačit nic vypěstovat. Jistě, jsou tu skleníky, to ale není úplně správné naplnění pojmu „čerstvá“. Zajímavá je také (zejména loni) nabídka českého česneku, o kterém všichni tvrdili, že není k mání, ale na tržištích k mání byl. Byl ale opravdu český? Nemusel být nutně z Číny, ale třeba z Polska...
Možná máme špatné zákony a je třeba je ve prospěch farmářských center změnit. V zahraničí je přece běžné prodávat na ulicích leccos, co má v tamních podmínkách prodeje hodně daleko do nějakých zákonných a hygienických norem. Je ale zřejmé, že je na čase o prodejích na farmářských centrech seriózně diskutovat, protože by se jinak mohlo stát (a podle mého názoru se tak již děje, jen není jasné, v jaké míře), že vstřícnost spotřebitelů k prodejím na farmářských tržištích zneužijí někteří podnikatelé ve svůj prospěch – právě na úkor spotřebuitele. Každopádně – výrobky prodávané na tržištích nejsou kontrolovány, jsou oproti obdobným výrobkům z maloobchodních sítí velmi drahé, klidně o 50 až 100 procent, a kdyby se prodej měl řídit stávajícími zákony, asi by toho na tržištích mnoho nezbylo. Paradoxní v této souvislosti je, že spotřebitelská veřejnost panikaří z dioxinů v mase, které se v něm neprokázaly, z radioakticních potravin z Japonska, které tu nejsou, nebo se cpou v rámci zdravého životního stylu potravinovými doplňky, které mohou při dlouhodobější kumulaci v organismu být naopak prostředkem k nezdravému životnímu stylu. Velmi zjednodušeně řečeno – bojíme se toho, čeho se bát nemusíme, a naopak.
A ještě jedna poznámka. Prodej na farmářských tržištích by měl odrážet specifika místní zemědělské a potravinářské produkce a plnit, jak už jsem zmínil, jistou marketingovou roli při prezentaci tuzemských potravin. Vysoké ceny jsou ale pro řadu spotřebitelů spíše odrazující a zároveň explicitně ukazují na to, že tuzemské výrobky jsou velmi drahé. To není asi ta nejšťastnější služba pro propagaci českých potravin, byť se může donekonečně opakovat, že za vyšší kvalitu by měl spotřebitel zaplatit vyšší cenu. To ano, ale příliš vysoká cena nad únosnou mez nemusí již odrážet míru vyšší kvality, ale vyšší profit prodejce. Samozřejmě, když to spotřebitel koupí, proč by to prodejce neudělal – jenže tím nastavuje sobě i jiným limity objemu možného odbytu do budoucnosti. Vyšší ceny na farmářských trzích jsou podle všeho také dány náklady na dopravu do prodejního místa, které se zejména při menších objemech prodávaných výrobků musí ve spotřebitelských cenách logicky odrazit. Je ale otázkou, zdali je nutné do Prahy vozit výrobky z Moravy a naopak, neboť v takovém případě opět spějeme jinou formou k unifikaci, a ne k žádoucí identitě a regionální specializaci.
Na závěr bych jen zdůraznil, že nejsem ani náhodou proti farmářským tržnicím, naopak jsem jejich velkým příznivcem. Nekritický obdiv k nim a zavírání očí před možnými problémy s dodržováním nějakých pravidel se ale může obrátit proti farmářským trhům, a pokud by se tak stalo, bude se opětná důvěra spotřebitele budovat složitě a dlouho.
Mimochodem, farmářská tržiště odbyt tuzemských zemědělských výrobků a potravin nezachrání, jen může napomoci k jejich propagaci a některým menším výrobcům vylepšit hospodářský výsledek. To skutečně podstatné pro budoucnost našich potravin a tím i pro množství poptávané suroviny od zemědělců se odehrává v průmyslové výrobě. Pokud tu (její výrobky) nebude spotřebitel preferovat, nebudou vyhlídky třetího největšího průmyslového oboru v ČR zrovna růžové...

18. 03.

Pátrání po radioaktivních potravinách nyní je vyhazováním peněz

Petr Havel Přečteno 3441 krát

Vzhledem k uplatňování principu předběžné opatrnosti je současná aktivita státních dozorových orgánů (Státní zemědělské a potravinářské inspekce – SZPI a Státní veterinární správy ČR – SVS) při kontrolách potravin původem z Japonska a okolních zemí odůvodnitelná. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze ale předpokládat, že uvedené orgány na našem trhu v souvislosti s únikem radiace z japonské atomové elektrárny Fukušima nenajdou nic.
V prvé řadě je příliš brzy na to, aby se potenciálně kontaminované potraviny již objevily v tržní síti. Kdyby šlo například o radiací zasažené zemědělské suroviny, trvalo by nějaký čas, než se z nich vyrobí potraviny, což se za týden obvykle nestihne. Další zásadní zpoždění představuje transport, v tomto případě na druhý konec světa, další pak doba od distribuce ze skladů do maloobchodních sítí. Pokud by se tedy mohly teoreticky radiací zasažené potraviny z Japonska, nebo z jiných asijských zemí v Evropě i u nás v přímé souvislosti s radiací z elektrárny Fukušima objevit, pak nejdříve za několik týdnů.
Specielně v ČR je navíc i takové riziko minimální, protože naše země s Japonskem v agropotravinářské oblasti prakticky neobchoduje. Podle SVS se například letos do ČR nedovezla ani jediná zásilka zboží živočišného původu z Japonska, a za celý loňský rok šlo pouze o 98 kilogramů takového zboží, kromě 1,7 tuny krmení pro psi a kočky. Možné teoretické riziko mohou spíše představovat různé čaje, těstoviny, suši, koření a exotické ingredience rostlinného původu, tam ale platí, jak přiznává i SZPI, nepravděpodobnost jejich aktuálního výskytu v tržní síti v současné době právě vzhledem k době možné výroby, skladování atd.
Obavy z japonských (či asijských) potravin teoreticky zasažených radiací jsou přitom jedním z mnoha příkladů iracionalit ve spotřebitelském vnímání možných rizik. Radiační metody jsou totiž již po řadu let standardní technologií uplatňovanou při výrobě potravin i zemědělských surovin. Jednou ze šlechtitelských metod je například takzvaná radiační mutageneze, kdy je šlechtěný materiál ozařován gama paprsky s cílem změnit (zmutovat) vlastnosti rostlin a živočichů tak, aby měli příznivější vlastnosti pro zemědělskou produkci. Takovým způsobem byly vyšlechtěny v minulosti stovky druhů hospodářských plodin, které se dnes běžně pěstují a produkty z nich běžně konzumujeme. Je mimochodem zarážející, že proti těmto metodám neprotestovali a neprotestují odpůrci jiného typu šlechtění, genetické modifikace.
Takzvaná ionizace se zase běžně využívá při ošetřování potravin proti plísním a různým patogenním organismům zejména v případě, kdy jde o potraviny, u nichž se předpokládá dlouhodobé skladování. Mezi takové potraviny patří především koření, ale i řada druhů ovoce, zeleniny nebo mořských produktů – což jsou všechno současné symboly takzvané zdravé stravy. Ionizace je samozřejmě neškodná, informace o jejím použití musí být uvedena na obalech potravin, ne však jako varování před teoretickým rizikem, ale jako údaj o použité technologii.
Každopádně – panika z „radioaktivních potravin“ není na místě, stejně tak jako tomu bylo nedávno v případě dioxinů a jindy třeba zase u prasečí nebo ptačí chřipky. Už vůbec pak není na místě odmítání jaderné energie a spekulace o jejím nahrazení obnovitelnými zdroji, jak již také japonský problém řada populistů interpretuje. Ale to je již jiná kapitola...

Archiv článků: březen 2011

Nekritický obdiv k farmářským trhům nahrává možným spekulacím

Pátrání po radioaktivních potravinách nyní je vyhazováním peněz

Blogeři abecedně