Kam a kdy na výlovy rybníků

Období podzimu je v našich krajích každoročně spojen s výlovy rybníků, které probíhají plošně po celém území republiky a těší se stále vyššímu zájmu nerybářské veřejnosti. Řady výlovů je navíc obohacena doprovodným programem, kromě toho si lze bezprostředně po výlovu „na hrázi“ koupit naprosto čerstvé ryby za nižší cenu než v obchodech a v podstatně širším spektru druhů. Termíny a místa výlovů někdy na svých stránkách uvádějí jednotlivá rybářství, případně Rybářská sdružení, obvykle jde ale o pouhý výsek výčtu těchto akcí z celkového počtu výlovů u nás.

Více »

Bude nové vedení Lesů ČR i nadále vycházet z Fuksovy „Dřevěné knihy?“

Když na podzim roku 2010 představil tehdejší ministr zemědělství Ivan Fuksa hospodářskou strategii státního podniku Lesy České republiky (LČR) prostřednictvím takzvané „Dřevěné knihy“, sklidil dokument zdrcující vlnu kritiky. Po třech letech od výbuchu emocí je ale zřejmé, že základní rámec strategie byl stanoven správně. Přetrvávající problémy, byť zdaleka nejde o žádné detaily, existují jen ve stanovení dvou vyvažujících rovin – mezi LČR a jejich smluvními partnery ohledně podmínek prací pro LČR a mezi podílem státních zakázek mezi velkými a lokálními firmami.
Právě to bude největší výzvou pro nového generálního ředitele LČR jako vítěze výběrového řízení, které vyhlásil současný ministr zemědělství Miroslav Toman. Dominantní subjekt na tuzemském lesnickém trhu tak konečně bude mít konečně skutečného, ne pouze pověřeného šéfa. Je ale třeba podotknout, že jde spíše o princip, než aktuální potřebu vyměnit pověřeného ředitele Michala Gaubeho, který je zejména některými notorickými kritiky LČR viněn z mnohého, za co nemůže. Klasickým příkladem jsou různé typy veřejných zakázek z doby, kdy v LČR vládl do konce listopadu 2012 Svatopluk Sýkora a Michal Gaube byl jeho ekonomickým ředitelem. Vzhledem k povaze někdejšího generálního ředitele jsou totiž teze, že stávající pověřený ředitel je za sporné zakázky osobně odpovědný, docela fikce – rozhodoval o nich totiž ten nejvyšší. Nehledě na to, že LČR mají už alespoň 15 let tak tragickou image, že kritika LČR patří k politickému bontonu, i kdyby neměla racionální jádro. Navíc se dá patrně u čehokoli, kohokoli a kdykoli najít vždy nějaký příklad, jak vysoutěžit jakoukoli zakázku levněji. Což není obhajoba LČR, ale spíše popis principů uvažování české společnosti.
Značnou část negativní image LČR, ale i Dřevěné knihy a veškerého dění kolem státního podniku má na svědomí někdejší poslankyně Věcí veřejných Kateřina Klasnová. Ta se tématem státních lesů „živí“ dodnes, lze ale konstatovat, že i přes několikaletý politický zájem o toto téma zůstala v řadě svých tezí nepolíbená objektivitou a odborností. Přestože čas prokazatelně vyvrátil teze, které, nejen ona, v souvislosti s LČR hlásala.
Ta nejhlasitější, dnes však poněkud zapomenutá, hovořila o tom, že model prodeje dřeva „při pni“ (tzv „P“) je pro LČR nevýhodná a podnik by měl s vyšším ziskem prodávat dřevo na „odvozním místě“. Pravdou je pravý opak, díky zvolenému modelu „P“ vygenerovaly LČR nejvyšší zisky podniku v historii, v posledních dvou letech mezi 5 až 6 miliardami korun, konkrétně loni činil hrubý zisk 5,48 miliardy korun. V předchozím období se zisk LČR pohyboval mezi 500 až 750 miliony korun. I díky tomu mají v současné době LČR na účtech zhruba 17 miliard korun, které bude možné použít jako příjmy státního rozpočtu a díky tomu například zlepšit sociální situaci některých občanů nebo podpořit rozpočet ministerstva zemědělství.
Pokud se týká oblíbeného argumentu, že podniky, které zpracovávají dřevo, potřebují pro svou produkci konkrétně vytříděné partie dřevní hmoty na odvozním místě, pak je třeba podotknout, že si sami zpracovatelé dřeva mohou ve zvoleném systému dřevo vytřídit a podle konkrétních potřeb zhodnotit. To je přitom pro zpracovatele teoreticky výhodnější – pakliže ovšem disponují znalostmi, jak dřevní hmotu optimálně zhodnotit. Což ovšem mnozí nedisponují, a také v tom tkví důvod kritických vyjádření.
Klasnová a další také hovořili o monopolizaci lesnictví a diskriminaci malých firem. Lze jen připomenout, že někdejší největší lesnická firma LESS měla v dobách své největší slávy podíl na trhu 17 procent, což je k monopolu jistě dost daleko, a navíc následně zbankrotovala, takže teze o vydírání malých velkými se neprokázala. Zkrachovaly i další subjekty, samozřejmě i celá řada regionálních podniků, ale zároveň i firmy velké, nejen LESS. Do třetice (příkladů by se ale našlo mnohem víc) byl kritizován takzvaný senátní systém veřejných zakázek LČR, který zavedl soutěže na práce pro LČR každoročně jen na části území státních lesů, přičemž původně se měla každý rok v souladu s existujícími lesními hospodářskými plány soutěžit desetina území na dobu deseti let. Nakonec ale bylo přijato nelogické řešení soutěži v rozporu s lesními hospodářskými plány soutěžit každoročně pětinu území na dobu pěti let – i díky poslankyni Klasnové. Alespoň pětiletá (a ještě více desetiletá), tedy víceletá zakázka je přitom v principu stabilizujícím faktorem pro lesnické firmy, neboť dokáže vyvažovat cenové výkyvy na trhu s dřevem. Netřeba snad připomínat, že kritici systému požadovali vypisování zakázek na dobu jednoho roku.
Příčinou výše zmíněných krachů, a to je třeba zdůraznit, nebyl nicméně ani stávající systém soutěží, a tedy ani Dřevěná kniha, ale podmínky smluv mezi LČR a jejich smluvními partnery a částečně i změna výpočtu cen dřeva prostřednictvím takzvané indexace. Své samozřejmě sehrál i vývoj cen dřeva. Jestli je třeba něco v budoucnosti změnit, pak je to revize uvedených podmínek, ne však systém jako takový. Změnit lze jistě také nejvyššího představitele LČR, je však naivní se domnívat, že jedna osoba něco zásadně ovlivní. Klíčová je totiž role zakladatele – ministerstva zemědělství, které mimo jiné schvaluje finanční rámec LČR a fakticky tak ovlivňuje zejména strukturu výdajů. Faktem ovšem je, že zakladatel v minulých letech příliš zodpovědně „svůj“ podnik nekontroloval.
Tak či tak by bylo vhodnější činit spíše méně personálních změn, ale zaměřit se více na regionálnost zakázek. Zejména poté, co se částečně prosadil senátní systém a každoročně se tak vypisuje méně soutěží, stojí za úvahu nevypisovat veškerá výběrová řízení jako jeden tendr, ale právě kvůli lepší pozici lokálních firem vypisovat výběrová řízení jednotlivě, třeba i s ohledem na místní podmínky, které jsou přece jen i na relativně malém území naší země v různých lokalitách odlišné. To je jedna z možností, o které lze minimálně diskutovat. Zužovat problematiku LČR do personálních hodnocení, případně sledovat, kdo se s kým kde schází a co z toho může vyplývat, je poněkud schizofrenní. Naše země je sice pestrá, ale tak malá, a lesníků (nebo zemědělců) v ní je tak marginální počet, že se dříve či později musí při nějaké příležitosti potkat každý s každým.

.

Novela zákona zásadně ohrožuje prevenci povodní

V normální zemi je normální, že vlastník pozemku vlastní také současně vše, co je nad ním (tedy na jeho povrchu), i pod ním. U nás to ale bohužel díky přístupu k vlastnictví v předlistopadovém období tak úplně neplatí, neboť stát stavěl na jakýchkoli pozemcích, které uznal za vhodné, celou řadu staveb, často prospěšných, ve veřejném zájmu. Problém je, že ani polistopadové období do dneška nedořešilo vlastnické vztahy v případech, kdy se veřejné stavby nacházejí na soukromých pozemcích.
To se ale od 1. ledna příštího roku změní, díky novele občanského zákona, podle které se stanou stavby, které nejsou pevně spojené s pozemkem, součástí pozemku. Na první pohled logické, z nenápadné formulace ale mohou vyplynout a také zcela jistě vyplynou naprosto neřešitelné problémy, které mohou zásadním způsobem zablokovat například veškerá opatření týkající se protipovodňové prevence. Součástí soukromých pozemků a tedy privátním vlastnictvím se totiž od ledna stávají veškeré sypané protipovodňové hráze, upravená koryta vodních toků, náhony, studny, vrty, požární nádrže (pokud nejsou betonové), obecní rybníky a dokonce i přehradní vodní nádrže. Změna se naopak netýká vlastních betonových přehrad a takzvaných inženýrských sítí.
To ovšem v praxi znamená, že vlastník pozemku, na kterém se tyto vodní stavby nacházejí, dostává zákonnou povinnost se o ně starat, a například po povodních opravovat zmiňované sypané hráze či zpevňovat a udržovat koryta vodních toků. Třeba hráz Lipno, která je částečně sypaná – i když zrovna tam vlastnické vztahy vypořádanou jsou. Tak či tak třeba jen na opravy koryt vodních toků, které jsou na soukromých pozemcích, nemají drobní vlastníci pozemků peníze. Nehledě na to, že řada vodních staveb leží na soukromých pozemcích několika, nebo dokonce několika desítek vlastníků, kteří se s největší pravděpodobností, jak je v Česku zvykem, mezi sebou o nějakém společném postupu těžko dohodnou.
V současné době opravují, rekonstruují, případně staví nové vodní stavby správci vodních toků, což jsou především státní podniky Povodí a státní podnik Lesy České republiky (LČR). Zejména správci vodních toků již také v reakci na novelu zákona uvedli, že jsou připraveni se o vodní stavby starat dál. Problém ovšem je, že jim to nový právní stav neumožní. Stát totiž nemůže investovat do privátního majetku, neboť by tím porušoval zákonné podmínky využití státních peněz. Od prvního ledna tak nastane v případě desítek tisíců drobných a větších vodních staveb problém s jejich údržbou, neboť vlastníci pozemků na to nebudou mít finanční zdroje a stát nebude mít zákonné oprávnění tak činit.
Rozsah možných problémů je přitom obrovský. Podle kvalifikovaných odhadů leží z větší či menší části na soukromých pozemcích 70 až 80 procent menších či větších vodních děl, což při velmi roztříštěném vlastnictví pozemků v ČR může zasáhnout až půl milionu lidí. Na problém se nedávno snažil na setkání s novináři pořádaném Sdružením oboru vodovodů a kanalizací ČR (problém se totiž může týkat i zdrojů pitné vody) generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala, bohužel bez jakéhokoli mediálního efektu.
Ilustrativní je také přístup státních úředníků a legislativců. Ještě v průběhu diskusí ohledně novely zákon a zpracovalo ministerstvo zemědělství k režimu vodních staveb na privátních pozemcích pozměňovací návrh, ten byl ale smeten se stolu. Kompetenčně příslušný náměstek ministra financí považuje problém za marginální. Ministerstvo zemědělství možné problémy připouští, ale nevnímá situaci jako plošný problém. Několik málo novinářů, kteří o tématu alespoň vědí, tvrdí, že s novým rokem se nijak nezmění současný stav, neboť vycházejí z naprosto mylného předpokladu, že popisovaný stav platí již v současnosti. To ale není pravda, účinnost občanského zákona a doprovodných opatření je stanovena od 1.1. 2014.
Úderem nového roku tak reálně nastane situace, kdy stát ztratí možnost opravovat a investovat stavby protipovodňové prevence, pakliže budou zasahovat na soukromé pozemky, a pakliže nepůjde o betonové hráze, kterých se novelizované opatření netýká. Naproti tomu majitelé pozemků nebudou mít na takové akce peníze. Výsledkem bude, že nikdo nebude dělat nic, a bude-li, bude porušovat naše zákony.
Je přitom zřejmé, že tento, byť zásadní problém, by neměl být důvodem o odkladu působnosti občanského zákona. Jeho přednosti totiž výrazně převažují možná negativa, k nimž by došlo, kdyby se účinnost zákona odložila. Na druhou stranu je zřejmé, že ze dne na den nelze v praxi začlenit okamžitě vodní stavby veřejného zájmu do vlastnictví vlastníků příslušných pozemků. Řešení přitom existuje – například drobnou a rychlou novelou vodního zákona, která dočasně vyjme vodní stavby z působnosti občanského zákona do doby, než se problém vyřeší. Zdá se ale, že to nikdo nechce udělat.

Odhlasují europoslanci ukončení existence Startek?

Zapomeňte na klasické krátké cigarety Start bez filtru – zhruba tak by se dal symbolicky charakterizovat možný výsledek hlasování poslanců Evropského parlamentu počátkem příštího týdne ohledně takzvané tabákové směrnice – návrhu regulace prodeje a označování tabákových výrobků v EU.
Základní parametry původního návrhu regulace tabákových výrobků byly přitom v tuzemských médiích mnohonásobně popsány - na obalech cigaret by mělo být vyčleněno 75 procent plochy pro grafické znázornění negativních důsledků kouření (takzvané „odpuzující obrázky“) a z trhu mají zmizet ochucené, mentolové a tenké cigarety typu „slim“.
Jenže to není tak úplně pravda, ovšem o tom již tuzemská média téměř nereferovala. Možná proto, že se dnes již v redakcích prakticky nekouří. Je však třeba připomenout, že od doby, kdy byla původní podoba regulace představena, proběhla celá řada jednání na úrovni zemí EU, které reprezentovali vysocí státní úředníci včetně příslušných ministrů, přičemž v rámci těchto jednání se mnohé změnilo. Dlužno říci, že hodně právě zásluhou ČR, která byla v popředí těch, kteří usilovali o zmírnění regulace – a úspěšně. Což v praxi znamená, že stávající postoj Evropské komise se výrazně liší od návrhu, kterým se budou příští týden zabývat europoslanci.
Zřejmě nejpodstatnější je přitom dohoda, podle které se budou moci „slimky“ vyrábět dál. Dohoda je i na tom, že mentolky se budou moci vyrábět po určité přechodné období. Dohoda je navíc i na tom, a v tom se to týká titulku článku, že bude možné vyrábět nadále i cigarety, které nemají všechny parametry původně zamýšlené „jednotné evropské eurocigarety“, tedy i kratší Startky bez filtru. A konečně dohoda na úrovni Evropské komise je také na tom, že odpuzující obrázky by mohly zaujímat „jen“ 65 procent obalu cigaretové krabičky, oproti původním 75 procentům.
Nic z toho ale není obsaženo v návrhu gesčního zdravotního výboru Evropského parlamentu, o jehož podobě se bude hlasovat. Pakliže projde, skončí nejpozději v roce 2016 nabídka celé řady druhů cigaret, včetně našich tradičních krátkých Startek. Právě o tom tak bude v praxi hlasování nejen našich europoslanců.
Nejen ale o tom. Z pozice ČR půjde také o test jednotného vystupování zástupců naší země při obhajobě nebo odmítání nějakých principů. ČR má přitom v EU zatím pověst neřízené střely, na kterou není spolehnutí, neboť neustále mění své postoje. To pak oslabuje naší pozici při obhajobě čehokoli, co je pro naší zemi a občany v ní žijící skutečně podstatné. Mezi klíčové problémy ČR přitom tabáková směrnice asi nepatří, i když si výrobci cigaret zřejmě myslí něco jiného. Při hlasování o podobě tabákové směrnice tak půjde z hlediska ČR o něco jiného, totiž o image naší země. Vzhledem k tomu, jak vehementně bojovali zástupci ČR napříč politickým spektrem o zmírnění regulace, by bylo logicky podivné, kdyby se zástupci stejných politických stran na europarlamentní úrovni chovali zásadně jinak. Opět bychom totiž byli nevěrohodní.
Ostatně, i celá tabáková směrnice je nevěrohodná. Výrobu ani prodej cigaret nezakazuje, pouze zvýhodňuje některé segmenty cigaret oproti jiným. A navíc ponechává prakticky bez regulace výrobu a prodej doutníků, ačkoli značná část kuřáků cigaret právě na doutníky často přechází. V tom je směrnice naprosto pokrytecká a nesystémová, a kdyby mělo být nějaké opravdu čisté řešení, neměla by být regulace přijata ani v navrhované, ani v nějaké modifikované podobě vůbec.
Což neznamená, že se nemá usilovat, třeba i na politické úrovni, o snížení počtu kuřáků a negativních vlivů z toho vyplývajících. Zakázat legitimně vyráběné cigarety však znamená posílit výrobu, prodej, a právě i rizika z toho vyplývají, v segmentu nelegitimně vyráběných cigaret. Teze o tom, že lidstvo zcela přestane kouřit, jsou totiž veskrze naivní. A i kdyby se to podařilo, tak by si lidé zřejmě našli jinou drogu, patrně nějak přístupnější či levnější. A tedy rizikovější.
Tak či tak je na místě určitě otázka: Vědí europoslanci, o čem to vlastně budou hlasovat?