Petr Havel

30. 06.

Politici v ČR už zase chtějí poroučet větru, dešti – a vodě

Petr Havel Přečteno 2380 krát

Každý, kdo alespoň trochu sleduje trendy v naší legislativě v současném volebním období, musí zcela jednoznačně konstatovat: Dění v naší krajině se stejně jako v předlistopadové minulosti jednoznačně podřizuje zájmům průmyslových lobby na úkor životního prostředí. V hlavní roli je přitom voda, která vadí dopravcům, developerům, ale navíc, zdá se, i některých ochráncům přírody, starostům či architektům. To je za situace, kdy celý svět zvyšuje úsilí o zachování kvality vody, její dostupnosti, ale i prevenci vůči rizikům spojeným s vodou a klimatickými extrémy, naprosto nezodpovědný hazard s naší budoucností.
Ten by mohl být legalizován především v připravované novele stavebního zákona, a to prostřednictvím takzvaného koordinovaného stavebního řízení, ve kterém by stačilo, jak píší například Hospodářské noviny, pouze jedno razítko pro povolení staveb. Záměr, který vypadá na první pohled jako žádoucí snížení administrativní zátěže a zrychlení stavebního řízení, má ale jeden zásadní háček – počítá totiž s tím, že do koordinovaného stavebního řízení bude zahrnuto jako jedna z četných položek vodoprávní povolení. Právě vzhledem k tomu, že by šlo o jedno razítko z mnohých, je zcela zřejmé, že by bylo nakládání s vodami v rámci vodoprávního řízení převálcováno libovolnou průmyslovou lobby, třeba ve jménu takzvaného veřejného zájmu podpory stavebnictví, zaměstnanosti, bydlení a bůh ví, čeho všeho ještě. Bude-li nějakou stavební činností narušena stabilita nebo kvalita povrchových nebo podzemních vod, nebude, jak je známo z tisíců příkladů z minulosti i současnosti, nikoho zajímat.
Je tedy třeba velmi silně a hlasitě konstatovat: Vodoprávní řízení musí zůstat, i kdyby se zkoordinovala všechna razítka, jako samostatně stojící řízení a jako samostatně vydávané povolení ke stavebním činnostem. Nutno podotknout, že tento postoj zatím hájí ministerstvo zemědělství a pokud jej uhájí, byl by to ze všeho, co má resort v tomto volebním období v plánu, nejvíce záslužný počin. Bude to mít ale těžké – stavební a průmyslové lobby již zahájila, jak vidno, v médiích marketingovou podporu pro svůj úmysl stavět kdekoli cokoli, bez ohledu na vodu. Svými verdikty se přidávají další organizace, například jihomoravská metropole Brno chce prosadit zrušení úplného zákazu stavění v povodňových zónách u řek Svratky a Svitavy. Jednotlivé stavby by se měly nově posuzovat jednotlivě, což opět na první pohled vypadá jako rozumné řešení, jenže tradice staveb u řek a v záplavových územích je v ČR velká, takže lze důvodně předpokládat, že příslušná povolení získají i stavby, které v záplavových oblastech nemají co dělat. Je to smutné, jen dva roky po posledních povodních už lidem otrnulo a opět budou riskovat škody, životy a následně peníze daňových poplatníků, kteří to všechno nakonec zaplatí.
Nejde jen o stavby u vody. Jen před pár dny schválil Jihočeský kraj změnu 30 let starého předpisu, díky kterému nesměli v zimě používat silničáři sůl kolem klíčové zásobárny pitné vody, jezera Lipno. I tady byla použita „logická argumentace“, totiž že pitná voda pochází v současné době z hlubinných vrtů. Že ale sůl spláchnutá dešti změní složení vody v Lipnu, že díky tomu uhyne celá řada vodních živočichů zvyklých na stávající složení vody nebo že se sůl postupně dostane pod zem třeba až ke spásonosným hlubinným vrtům, už ale nikoho nezajímá.
Obdobně naivní a svým způsobem amatérské jsou představy o vypuštění Orlíku, který by tak v případě velkých povodní údajně ochránil Prahu a defakto všechny obce a území pod Orlickou přehradou. K tomu je třeba říci, že vodu z přívalových nebo dlouhotrvajících dešťů nesbírá jen Vltava, ale veškeré vodní toky v povodí Vltavy, takže jakákoli regulace Vltavy nebo vltavské vodní kaskády je jen součást prevence povodní, která má své limity. To samé platí o uvažovaném zvýšení retenčního prostoru Orlíku, ale i kterékoli jiné části vltavské kaskády, případně o zvýšení takzvaného „neškodného průtoku“. Málokdo ze starostů a novodobých krajinných architektů tuší, že celá řada v minulosti postavených hrází je dimenzována právě na stávající průtok do 1 500 kubíků, takže zvýšení průtoku na uvažovaných 2 000 kubíků by tato stavby nevydržely. Pokud se týká naopak výrazného zvýšení retenčního prostoru, pak je třeba vědět, že důsledkem by byla v mnoha lokalitách kolem přehrady výrazně zvýšená vzdálenost tamních rekreantů včetně jejich hausbótů k vodě, přičemž by se k ní po desítky metrů v závěrečném stadiu brodili bahnem a letitými nánosy v této přehradě. Možná by to ale mohla být šance pro hledače pokladů, protože pokles hladiny vody by odhalil mnohé předměty, často i cenné, které stávající plocha Orlíku v minulosti pohltila. Tak či tak je smutnou skutečností, že novodobé plány týkající se regulace vody, vodních toků a kvality vody v drtivé většině nevycházejí z reálných znalostí, ale z populismu a hesel na bázi poručíme, větru a dešti, a tedy i vodě.
Samozřejmě, díky vlně ekologismu, která se v polistopadovém období prohnala našimi zákony, je vhodné konstatovat, že jsme si v české a moravské krajině mnohdy dobrovolně a často nesmyslně zkomplikovali život kolem vody a život s vodou a vůbec. Zreálnit některá v minulosti emotivně přijatá opatření je tak často na místě. Je ale naprosto nepřijatelné zneužít možné změny k tomu, abychom jejich prostřednictvím nekriticky vycházeli vstříc cílenému průmyslovému ničení krajiny, která má již tak z minulosti mnohé šrámy, včetně narušené stability vodních režimů. I proto se v naší zemi více než kdy jinde projevuje vodní eroze, ubývá kvalitní půdy, v některých regionech již téměř nelze zemědělsky hospodařit a při velkých povodních umírají lidé.

24. 06.

Podpora produkce mléka je (snad) krok správným krokem

Petr Havel Přečteno 1572 krát

Pokud existuje v českém (i evropském) zemědělství nějaká základní komodita, která si (nejen) aktuálně zaslouží větší dotační pozornost, pak je to zcela nepochybně mléko. V naší zemi je k tomu ještě o pár důvodů více než jinde.
Ne každý ví, že mléku svým způsobem nějaké peníze navíc dlužíme jak z minulosti, tak vlastně i z přítomnosti. Systém takzvaných jednotných plateb na plochu, který uplatňovala ČR po celé minulé rozpočtové sedmileté období EU, a který uplatňuje i nadále, totiž v praxi znamená, že se – velmi zhruba řešeno – dotuje více pěstování obilí a řepky například na úkor mléka. Řada zemí přitom místo plošných hektarových podpor uplatňovala a uplatňuje systém komoditních podpor, který je složitější, ale reálněji zhodnocuje komoditní specifika a obecně živočišnou produkci. Její (živočišné produkce) pozvolný, ale stálý pokles v minulých letech je tak mimo jiné také důsledkem nastavení našeho systému dotačních podpor.
Mlékárenství je navíc v zásadě jediný potravinářský sektor, který byl částečně negativně zasažen obchodní válkou mezi EU a Ruskem, a to jak formou přímých, tak i nepřímých dopadů. O těch přímých toho již v minulosti hodně řekl šéf jihočeské Madety, obvykle však nezmiňoval, že těsně před vyhlášením prvního ruského embarga na dovoz potravin a zemědělských produktů z EU vrcholila v Rusku marketingová kampaň Českomoravského svazu mlékárenského na podporu odbytu našich výrobků, v níž „zahučelo“ kolem 50 milionů korun. Nutno dodat, že uvedené peníze by se v případném navýšení našich exportů mlékárenského zboží do Ruska jistě vrátily, jen zmiňovaná Madeta odhadovala meziroční navýšení tržeb v Rusku o 100 milionů.
Nejdůležitější argument pro navýšení dotací do produkce mléka je ale ukončení mnohaletého systému výrobních kvót na mléko pro všechny země EU v dubnu letošního roku. Skutečnost, že od dubna si může jakákoli členská země EU vyrobit tolik mléka, kolik chce (což dosud nebylo možné, každý stát měl stanovenou národní kvótu produkce, kterou nesměl překročit a pokud se tak stalo, platil vysoké penále, takže nadprodukce se nevyplácela), totiž v praxi znamená start nového přerozdělení evropského trhu s mlékem, v němž ne každá země uspěje. Také proto, dokonce zejména z toho důvodu, klesaly již v předstihu v EU i ve světě (globální cenotvorbu ale EU v této oblasti významně ovlivňuje) ceny mléka – země se připravovaly na expanzi na nové trhy, a nejjednodušším nástrojem expanze je nízká cena. ČR přitom dosud s navýšením podpory váhala, což nebylo při vědomí kroků, které činily ostatní evropské země, zrovna strategické. Nyní je váhání konec, zemědělci – producenti mléka v ČR, dostanou miliardu navíc.
Nutno zopakovat, že mléko je pro ty, kteří jej vyrábějí, zásadně strategická komodita z pohledu provozního kapitálu. Vzhledem k tomu, že tržby za mléko představují on-line tržby, neboť mléko produkují dojnice denně, představuje mléko pro zemědělské podniky cah-flow, které nelze jinou produkovanou komoditou nahradit. Použití provozního kapitálu místo úvěrů a půjček, pakliže je takového kapitálu dostatek, tak kromě toho také šetří zemědělským podnikům náklady. Podpora produkce mléka je tedy O.K.
I když – pouhá podpora produkce mléka jako takového našim zemědělcům nemusí stoprocentně pomoci. O možné míře produkce mléka se totiž rozhoduje zejména ve zpracovatelských podnicích, při výrobě mlékárenských výrobků. Čím je konečný výrobek, ať již je to jogurt, sýr nebo třeba máslo konkurenceschopnější, a to buď cenově, nebo kvalitou, tím více si mohou zpracovatelé – mlékárny – u našich zemědělců mléka objednat. To je důležité uvědomit si třeba na příkladu, že k výrobě jednoho kilogramu sýra je třeba zhruba 10 kilogramů mléka – samozřejmě podle typu sýra.
Je tak samozřejmě otázkou, jestli je ona miliarda navíc alokována (nasměrována) optimálně. V zásadě jde totiž typově o plošnou podporu pro prvovýrobce, aniž by dále rozlišovala další zpracování mléka, a to jak při malovýrobě přímo u zemědělců na farmách, nebo i v průmyslových podnicích. Zatím u ledu je také projekt vyšší podpory „Q“ mléka, tedy podpory vyššího zpeněžení mléka lepších než průměrných kvalitativních parametrů, která by také mířila do prvovýroby. Ale přece jen sofistikovaněji. Otázkou také je, v jaké oblasti bude méně dotací, pakliže se použijí na podporu mléka – což ovšem nutně nemusí dopadnout na nějaké jiné komodity v zemědělství.
Tak či tak, producentům mléka miliarda navíc vytvoří lepší podmínky v soutěži se zahraniční konkurencí. To je ale také možným předpokladem k pokračování dosavadního a minulého stavu, kdy se z naší země vyvážela nižší přidaná hodnota ve formě syrového nebo jen částečně zpracovaného mléka, zatímco do ČR z EU proudila přidaná hodnota vyšší v podobě mlékárenských výrobků. To je ovšem trend, který není strategickým zájmem naší země, nehledě na to, že náš miniaturní podíl na celkové výrobě mléka v EU nemůže ani náhodou množstevně „přetlačit“ největší mlékařské velmoci, třeba Francii. Šancí pro nás je právě zvyšování přidané hodnoty, chcete-li kvality, a jisté produktové jedinečnosti. K tomu mohou peníze navíc pomoci – ale také nemusí.

01. 06.

Stane se obnova vodovodních sítí v ČR konečně prioritou?

Petr Havel Přečteno 2474 krát

Nejen naším národním zvykem je řešit léty kumulované problémy až pět minut po dvanácté, jinými slovy až tehdy, kdy nastane nějaký skutečný a viditelný průšvih. Taková situace nastala v předchozích dnech v Praze průnikem kontaminované odpadní vody do rozvodů pitné vody, který způsobil zdravotní problémy velkému počtu obyvatel. Kauza zaměstnávala více než týden veškeré tuzemská média – avšak poté, co byla závada odstraněna, jakoby se po problému slehla zem.
Je tak otázkou, jaké si z této situace vezme celá naše společnost ponaučení. Zdaleka totiž nejde o jednorázový lokální problém, ale skutečné varování před plošně nevyhovujícím stavem vodovodních a kanalizačních sítí po celém území ČR. Dosluhující trubky odvádějící odpadní vodu nebo naopak přivádějící pitnou vodu do našich domácností jsou realitou, přičemž jediným řešením je zvýšit investice do obnovy „vodohospodářské infrastruktury“, na což již léta upozorňuje Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK). Systémovým problémem je, kde na to vzít peníze a přitom nezvyšovat ceny vodného a stočného. Právě poplatky za vodu jsou totiž, kromě evropských dotací, jediným zdrojem peněz na obnovu, přičemž samotné evropské dotace nejsou zrovna ideálním řešením, protože jsou spojeny s řadou závazků, které ve výsledku zvyšují ceny vody více, než „prosté“ investice pouze z cen vodného a stočného. Ceny vody jsou ale v naší zemi (až na výjimky), ve většině regionů jedny z nejvyšších v EU, takže prostor pro další růst je poměrně malý. Co je ale důležité – za vysoké ceny vody v naší zemi si můžeme sami, a to nastavením celé řady norem, zákonů, dotačních podmínek, daní a celkového legislativního rámce, což vše je dílem politických rozhodnutí. Obecně pramalý zájem politiků o téma vody jako takové vytváří navíc prostor pro zcela zavádějící obraz tvorby cen vody v očích konečných uživatelů (spotřebitelů), na kterém se podílejí tu neúmyslně, často ale zcela cíleně některá naše média. Pokud tedy chceme v naší zemi dát vodovodní a kanalizační sítě v zájmu všech obyvatel a podnikatelů v ČR do pořádku, musíme si v prvé řadě přestat vzájemně lhát.
Na začátek je zřejmě žádoucí odpovědět si na základní otázku – kam mizí peníze z poplatků za vodu a jak je tomu v zahraničí. Obvykle se totiž má za to, což je ovšem právě zásluhou médií, že poplatky jsou zdrojem zisků vodohospodářských společností, které je (jako vzor bývá zmiňována nejčastěji nadnárodní společnost Veolia) odvádějí do svých zahraničních centrál. Přestože to není zrovna „in“, je vhodné vědět, že například právě Veolia zatím v ČR investovala více, než činí její dosavadní zisk z poplatků za vodu. Specielně Pražské vodovody a kanalizace (PVK) ovládané Veolií navíc odvádějí do pokladny hlavního města Prahy ročně dvě miliardy korun, které Praha prostřednictvím společnosti PVS investuje do oprav – jinými slovy, Praha neinvestuje ze svého, ale prostředků PVK, potažmo Veolie – a i díky průtahům ve výběrových řízeních ani veškeré peníze proinvestovat nedokáže.
Obdobně jsou na tom všechny velké (i malé) vodohospodářské společnosti v ČR. Z vybraných poplatků se totiž díky daňové politice ČR odvádí 26 procent státu, a většina ze zbytku je investována do zmiňované obnovy infrastruktury. Mimochodem, například DPH na vodu je v ČR nejvyšší ve středoevropském prostoru (15 procent), více než dvojnásobné oproti Německu (7 procent). Kromě toho je třeba vědět, že v naší zemi je zejména čištění odpadních vod velmi drahé, protože máme v rámci EU jedny z nejpřísnějších nároků na čistotu vod – a to samozřejmě něco stojí. Navíc je v ČR velmi hustá síť menších obcí a měst (nejhustší po Francii), což opět klade vyšší než „normální“ nároky na údržbu a investice do vodovodních a kanalizačních sítí. Především jsou ale naše sítě v nevyhovujícím stavu díky tomu, že se do nich dostatečně ani v předlistopadovém, ale ani v polistopadovém období neinvestovalo. Což ale znamená, že dohnat tento historicky vytvořený deficit v praxi znamená tempo investic zvýšit. Čím později s tím začneme, tím se obnova více prodraží a navíc se doslova každodenně budou zvyšovat rizika havárií podobných té z minulých dnů v Praze.
Bohužel, může být ještě hůř. Ve hře je zvýšení poplatků za odběr podzemních vody, které opět zvýší ceny vody, minimálně na polovině území ČR, kde je podzemní voda zdrojem pitné vody. Kromě toho se připravuje další zpřísnění již tak přísných limitů na čištění vod, a také se zpřísňují podmínky pro budování a rekonstrukce kanalizačních sítí. Pokud se tento trend zvyšování nákladů nezastaví, dojdeme k nejhoršímu možnému scénáři – cena vody vzroste, ale trubky budou chátrat ještě více, než dosud. Opravdu to tak chceme? Politici asi ano – i když u nich jde především o fatální neznalost souvislostí vodohospodářské politiky. Neznalost zákonů ale – jak praví známý slogan, neomlouvá…

Archiv článků: červen 2015

Politici v ČR už zase chtějí poroučet větru, dešti – a vodě

Podpora produkce mléka je (snad) krok správným krokem

Stane se obnova vodovodních sítí v ČR konečně prioritou?

Blogeři abecedně